Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. díl: Každý před něčím utíká...

17. 5. 2009

Robin zarachotila klíčky v zámku. Amon musel ještě něco vyřídit a poslal jí domů napřed. Sotva vkročila do bytu, povšimla si jednoho páru dívčích bot. Z kuchyně se ozývalo šramocení. Zamračila se a nasadila si brýle. Potichu vkročila dovnitř a...

„Ahojky, nevíš, kde má Amon pekáč?“ otázala se Adri od skříně s hrnci.

„Nevím,“ odpověděla jí se zmateným výrazem.

„To mi neříkej, že si ještě nepořídil nový...“

„Amon moc nevaří. Vlastně vůbec...“ V tu chvíli se Adrianet zarazila.

„Vážně? To je divné, kdysi to byl báječný kuchař.“

„A tys kdysi dala vědět, než jsi někomu vlezla do bytu,“ zamručel Amon ode dveří.

„Promiň, na hotelu nemají tak dobrou kuchyni,“ zazářila Adri úsměvem a omamné vůně, která se rozlila kuchyní, ohlásila, že jídlo je hotové. No, jídlo... bublající zelená kapalina v hrnci.

„Co to je?“ otázala se zvídavě Robin.

„Lektvar,“ odpověděla jí s klidem a zamíchala jej.

„Le-lektvar?“ zakoktala se Robin.

„Áno... Zžírá to vnitřnosti.“

„Takže tvé obyčejné jídlo,“ odvětil Amon ode dveří.

„Vtip? Od tebe? Nejsi nemocný?... dělala jsem si legraci, je to lektvar, který zametává stopy. Nikdo vás nenajde, když po vás pátrá.“

„Nestačí kouzlo?“

„Proti téhle čarodějnici ne.“ Chvíli bylo ticho. Amon se otočil a šel do obývacího pokoje.

„Počkej, ty sis dělal legraci z mého kuchařského umění? Vrať se a řekni mi to do očí!“ vykřikla Adrianet bojovně s vařečkou v ruce, avšak Amon jí zcela ignoroval a tak si povzdechla.

„Dáš si večeři?“ otočila se k Robin a vytáhla z trouby plech se zapečeným masem a opékanými bramborami. Ta s úsměvem přikývla.

„Amone, najíš se s námi?“ Místo odpovědi se dočkala zabouchnutí dveří. „Asi ne.... tak tedy dobrou chuť!“



Hvězdy... Noční strážci tajemství, které by neměl nikdo znát... Ani si je pamatovat... Či by měly zůstat uchovány? A kdo může vyřknout tento ortel? Měsíc, jenž hlídá hvězdy? A nebo samotní lidé?


„Na co tu vlastně čekáme, Amone?“

„Uvidíš,“ odpověděl, ačkoliv to sám přesně nevěděl. Měl se od toho případu držet dál, ale z nějakého důvodu prostě nemohl. „Nemáš žízeň? Už tu čekáme čtyři hodiny.“ Robin přikývla.

„Za rohem byl obchod. Jdi.“ A tak vystoupila.

„Chcete něco?“ naklonila se do auta.

„Ne, díky.“ Zavřela za sebou dveře a zamířila oním směrem.

„Neříkala jsem ti, že se máš od toho případu držet dál?“ odvětil klidný hlas ze zadního sedadla.

„Do mého auta ses přemístila naposledy,“ zamručel Amon.

„Drž se dál! Nemáš ponětí s kým máš tu čest!“

„To mluvíš o sobě nebo o té ženě, která propůjčuje vlastnost ovládat muže?“

„Možná obojí. To tě vážně nenapadá, co by se mohlo stát?“

„Možná, že napadá...“

„Tak proč po tom případu jdeš?“

„Možná chci, aby se to stalo.“

„Nevím, co dělá tvá postpubertální fantazie, ale uvědom si laskavě, že jestli ta žena pomocí mě tě ovládne, je Robin ve velkém nebezpečí. Pokud o ní ví, mohla by se stát jejím dalším terčem. Nebo možná je dokonce někým poslána, aby jí takto zničila. Aby tys jí zničil. To bys vážně chtěl?“

„Proč ti jde tolik o Robin?“

„Do toho ti nic není...“

„Jsem její hlídač, je mi do toho hodně.“

„Až Robin pozná sílu emocí, dej jí ten přívěšek. Bude mít poté svou moc plně pod kontrolou a nebudeš se už muset obávat, že moc ovládne jí, nikoliv naopak. Dobrou noc, Amone,“ a s těmi slovy vystoupila Adrianet z auta.

Robin se zrovna vracela, když jí viděla na odchodu. Zastavila se a zkameněle sledovala její vlnící se vlasy. Vzpomněla si na ty slova....

.. měli spolu poměr....

Když usedala do auta, spatřila na Amonově tváři zvláštní výraz. Zamračený, přesto na úzkých rtech drobný úsměv.

V tom uslyšeli z baru rány. Robin už chtěla vystartovat, ale chytil ji za ruku.

„Nech to být, je to jen rvačka.“

„Ale v tom baru je Doujima!“

„Cože?!“

„Vcházela tam zrovna, když jsem nastupovala, nevšiml jste....“ nedořekla to, nedokázala.

„Jdeme!“oba vyskočili z auta, Amon připravený se zbraní v ruce, Robin si nasadila brýle. Přiběhl ke dveřím a na znamení, které dal, je rozrazil. U baru stála žena s ohnivými vlasy a něco neslyšně mumlala. Mezitím se Doujima snažila ubránit bandě chlapů s omámeným výrazem.

„Amone vypadni!“ objevila se vedle něj Adrianet a vystrčila ho z dveří, které za ním zavřela. „Jdem na to?“ mrkla na Robin. Ta po chvíli překvapení přikývla. Nejdřív ovšem musel osvobodit Doujimu a tak kolem ní utvořila ohnivý kruh, aby se k ní nedostali. To už u ní byla Adrianet a přemístila ji vedle Robin.

„Zabte je!“ rozkázala žena a muži se po schodech začaly sápat nahoru. Zatímco do nich Doujima střílela, objevila se posila v podobě Haruta a Mihu, kteří dali Robin dostatek času na to, aby udělala jeden jediný pohled k ohnivé ženě a ta se vzňala opravdovým plamenem. Několik výstřelů, které ženu ochromily, plamen pominul a muži popadali v mrákotách. Čistá práce. Tedy... skoro....

Adrianet vyšla z baru, všude už byl klid, nakládali tělo ženy, kterou převezou do speciálního ústavu. V tom hluku si ani nevšimla, že do ní narazila jakási žena. Všichni ostatní už odjeli. Rozloučila se s Robin a spatřila, jak nasedá s lehkým úsměvem do auta, v němž seděl muž. Muž, který jí zradil. Zradil.... zradil..... zradil.... zradil, zradil, zradil! Ne! Dost!

„DOST!“ vykřikla a upadla na kolena.

Nebojuj s tím, podvol se zlobě, podvol se zklamání, proto jsi se přeci vrátila. Abys ses pomstila. Proto jsem tě sem poslala...“

„DOST! Jdi pryč! Utekla jsem ti!

Neutekla, našla jsem si tě, jsi znovu v mé moci!“

„Ne, já mám nad sebou sílu!“

Máš kontrolu nad svou mocí, ale máš ji i nad svými emocemi? Poddej se tomu, poddej se zoufalství a zlobě, touze po pomstě, pomsti se muži, který tě opustil, KTERÝ TĚ ZRADIL!“

„...Ano má paní....“


„Doujimo, neviděla jsi dnes Adrianet?“ozval se Haruto Sakaki.

„Ne, někam zase zmizela.“

„Vsadím se, že šla za Amonem,“ utrousil Haruto.

„Ty jsi Amonem nějak posedlý,“ rýpla si do něj s chichotáním.

„Nejsem! Jen jsem slyšel drb...“

„Jaký?“

„To bys chtěla slyšet, co?“

„Pověěěz!“

„Nepovím!“

„Pověz!“

„Ne!“

„Nechte toho a nebuďte jak malé děti, snažím se pracovat!“ zívl jejich šéf ze stolu a zase usnul.

„Promiňte, šéfe!“ omluvili se oba sborově.

„Adrianet s Amonem kdysi chodila... Proslýchá se dokonce, že byli snoubenci,“ pošeptal Haruto.

„Aaaa staré.... To už dávno vím!“

„Jakto?!“

„Zapomínáš, že jsem holka?“

„No.. není to moc poznat...“

„Tos přehnal! Připrav se na smrt!!“

„Hej vy dva! Něco mám!“ ozval se Michael.

„A co?“

„Ta sekta v Americe měla vůdkyni. Oslovovaly ji má paní a údajně byly pod její nadvládou stejně tak, jako pod jejich muži. A to se podržte. Údajná žena, Samantha Moon, před týdnem přijela do Japonska, nyní je v Tokyu. A to vážení není ještě všechno. Projel jsem jí počítačem a slyšte, slyšte, ob dvě generace má v rodině čarodějné geny.“

„Máme ji!“


„Mám tě,“ pravil Amon od svého počítače.

„Říkal jste něco?“ pozvedla zrak Robin od knihy.

„Patrně jsem našel tu ženu, která rozsévá magickou moc na podvedené ženy.“

„Pořád vám ten případ vrtá hlavou?“ Bez odpovědi.

„Jen nemůžu přijít na to, jak to dělá.“

„Mohla bych vyzpovídat tu ženu ze včerejška.“

„Ne, je to moc nebezpečné.“

„Její moc je neutralizována.“

„Řekl jsem ne!“ Robin utichla. Lehce se jí zaleskly oči a dala se zpátky do čtení. Opět to ucítil. Smutek. Opuštěnost. Zoufalství. Chytl se za hlavu.

„Ta bolest!“

„Co je to s vámi? jste v pořádku?“ Ten strach. Co to jen mohlo být? Ne, to není možné... On přeci nemá žádné schopnosti! Zvedl se ze židle, vzal kabát, chvíli se zdržel v předsíni a s tichým rozloučením odešel.


„Věděla jsem, že tu budeš.“

„Potřebuji tvou pomoc.“

„Proč zrovna mojí?“

„Protože umíš krotit moc.“

„Už jsem ti přeci dala přívěšek pro to děvče.“

„Potřebuji kontrolovat svojí moc....,“ pravil do ticha a snažil se, aby samotné věta zanikla ve větru.

„Ale... Tak přeci jen?“ Cítil to. Co to bylo? Pobavení?

„Přijde ti to k smíchu?“

„Nic takového jsem neřekla.“

„Ale myslíš si to...“

„Ty jsi.... empatik?“

„Kdoví...“

„Dobrá... pomůžu ti. Pojď se mnou.“

„Ano, má paní...“


Ten večer jedla Robin sama. Stejně tak i další. Začínala mít obavy. Jeho bratr o něm nic nevěděl. Co když se mu něco stalo? Nebo co když.... se vrátil k Adrianet? Ne, slíbil přeci, že ji bude hlídat. Musel ji hlídat, kdyby se jí vymkla moc z rukou a ona se stala vraždící stvůrou. Když šla ze sprchy, všimla si v předsíni drobné obálky. Úhledným elegantním písmem na ní bylo napsáno její jméno. Rozevřela obálku. Byl v ní dopis a malý přívěsek.


Robin,

pakliže jsi našla tuto obálku, odešel jsem a padl do rukou Samanthy Moon, té čarodějnice ze sekty. Urychleně odejdi z mého bytu a nevracej se tam, dokud se to vše nevyřeší. Možná mě pošle tě zabít a já nebudu schopen se vzepřít rozkazu. Nechoď za mým bratrem! A za žádných okolností nevěř Adrianet! Je to celé moje chyba... Před roky jsem ji zradil a Samantha toho využila proti nám.

Přívěsek, který je v obálce, je pro Tebe od Adrianet. Neboj se, můžeš ho použít. Pomáhá jí kontrolovat její moc. Řekla, že si ho ovšem budeš moc připnout pouze tehdy, až poznáš moc emocí. Nechám to tedy na Tobě.


Věřím Ti Robin

Jsi má naděje


Celá se klepala, když s vykulenýma očima četla řádky. Poté jí v hlavě prosvitla vzpomínka na hrnec se zelenou tekutinou. Pokud si dobře vzpomíná, Adrianet tam část nechala. A opravdu, v kuchyni našla hrnec a u něj přichystané lahvičky na krk. Předvídala snad něco? Jakmile měla na krku zazátkovanou lahvičku a jednu ještě v kapse, vydala se z bytu ven. Je jen jedno místo, kam se může schovat. Místo, před kterým se schovávala, jí teď bude muset sloužit jako útočiště. SNT-J.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Bude další díl?????????

(Tereza, 29. 11. 2013 11:34)

tento příběh mně nadchnul, mohla bych se zeptat kdy bude další díl? a jak to dopadne mezi Amonem a Robin??

Hi :o)

(Nyoko, 10. 7. 2009 21:17)

Ahojky, pěkná povídka, ale něco jí chybí...to něco je pokračování ;o) Moc se na další dílek těšim. Zatim :o)