Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. díl: Adrianet, těší mě

13. 5. 2009
Robin stále hleděla na onu dívku, Adrianet. Černá sametová sukně, černý korzet, černé šněrovací návleky na ruce, kůže sněhově bílá v kontrastu s tím vším. Bohaté vlnité kadeře kaštanových vlasů jí spadaly po zádech až k pasu, několik kratších se jí vlnilo kolem obličeje. Krk jí zdobil krvavý náhrdelník s drobným rubínovým medailonkem, zdůrazňoval její uhrančivé čokoládové oči, skoro až černé, přesto laskavé a rudé rty. O něco níž měla ještě jeden přívěsek. Při pohledu na něj Robin polekaně zalapala po dechu. Znak čarodějnic.
„Ty musíš být Robin,“ pravila s milým úsměvem dívka.
„Ano,“ zmohla se na jediné. Dívka k ní šla blíže. Robin zpozornila. Poté k ní natáhla ruku.
„Já jsem Adrianet, těší mě!“ usmála se na ni ještě více. Robin si s ní váhavě potřásla rukou.
„Co pro nás máš?“ zasáhl do rozhovoru Amon.
„Byl nalezen člověk se znakem Sesterstva Pomsty, přišla jsem varovat především tebe Amone,“ pravila Adrianet tiše. Muž jen pohrdavě usekl jedním tónem.
„Nepodceňuj je a raději se drž tentokrát od toho případu dál. Není to pro tebe bezpečné.“
„Už jste našli podezřelého?“ otázala se Robin.
„Podezřelou, takhle zabíjí pouze ženy, čarodějnice.“
„Jak?“
„V Americe je to sekta, nevíme přesně, jak vznikla ani kdo šíří její moc, jisté jen je, že jejími členkami jsou podvedené ženy, u kterých se z čistého jasna objevila schopnost plně ovládat muže. Všechny členky to poté využily, aby se pomstili svým nevěrným protějškům. SNT-J pátrá po ženě zemřelého, podle mě je to ovšem zbytečné. Žena za celý svůj život nevytáhla paty z Japonska, je to spořádaná a klidná budoucí matka, ne, ta není něčeho takového schopna. Navíc byla dost rozrušená ze smrti svého muže, snad z toho nepotratí... Tenhle případ je jiný, musela nám sem přijet Američanka, která se mstí mužům obecně. Právě proto by sis, Amone, měl na ni dát pozor.“ Robin zmateně hleděla z Adrianet na Amone a zpátky. Vyměňovali si chladné pohledy. Co to mezi nimi je?
„Nedělej, že máš o mě starost.“
„Nic takového jsem neřekla. O tebe rozhodně ne... Ale kdo by po tvé „sebevraždě“ ochraňoval tuto dívku?“ Chvíli bylo ticho. „Velice ráda jsem se s tebou seznámila,“ otočila se opět s milým úsměvem k Robin.
„Já s tebou taky,“ vykoktala zmateně.
„Teď, když mě omluvíte, musím jít plnit rozkazy centrály. Velice nerada bych skončila na hranici jako prapraprapraprababička, praprapraprababička, prapraprababička, prapra.... a tak dále.... Ještě se uvidíme, Amone...“ při posledních slovech jí zaplálo v očích, než se Robin nadála, dívala se do prázdna.
„Počkej!“ vykřikla, ale už tu nebyl nikdo, kdo by to slyšel, kromě Amona.
„Jdeme,“ pravil a nastoupil do auta. Následovala jej. Po cestě bylo ticho. Amon měl stále zamračený výraz a Robin nemohla vyhnat dívku  z hlavy. Pro SNT-J pracuje čarodějnice? Uživatel magie.... to ona je taky. Ale Adrianet se očividně nijak nestydí za to, čím je. Proč? Vždyť s takovou vlastností se setkala jen u vrahů, kteří svoji moc zneužili. Je i Adrianet čarodějnice vrah? A jestli ano, proč pracuje pro ústředí?
„Adrianet není zlá čarodějnice... Svou mocí vždycky ochraňovala ostatní před takovými, jako ona a pomáhala při lovu vrahů. Dnes už plně drží svoji moc pod kontrolou,“ pravil, jako by jí četl myšlenky. Poslední větu řekl se zvláštním tónem. Jakoby snad dříve byly časy, kdy svou moc neovládala...
„Proč se hlásí k čarodějnicím?“
„A proč se jí nezeptáš sama?“ opáčil ostře. Až se Robin zatvářila provinile. „Je hrdá na své předky na to, z čeho pochází. Je to jedna z mála čarodějnic, u které se projevila schopnost dědit čarodějné geny.“
„Takže může také předávat geny čarodějnic svým potomkům?“ Tato otázka zůstala nezodpovězena a Robin pochopila, že se ptá moc.
„Kde tě mám vysadit?“ Robin se zarazila. Po většinu času pracovali spolu, od jejich útěku. Jen málokdy se rozdělili.
„Třeba tady, mám to odtud blízko na-“ ani nedořekla a Amon zastavil. Mlčky si vystoupila a bez rozloučení odjel. Co to s ním je? Se smutkem v očích sledovala jeho mizící auto. Zatřásla hlavou a zamířila směr právnická kancelář jeho bratra. Když už tu je, menší návštěva starého známého snad neuškodí...

„Šéfe, je tu ta nepořádná holka!“
„Cože, cože, děláš si srandu?! ROBIN!“ než se dívka nadála, muž v bílém kabátu jí šťastně tiskl. „Vy jste nás ale vylekali! Povídej, není na tebe můj malý bráška moc zlý? A co se s vámi stalo? A... a hádám mi nic nemůžeš říct, co?“ ušklíbl se na ni. Robin kývla s omluvným úsměvem.
„Amon se o mě stará, nebojte se,“ odpověděla posmutněle.
„Vážně? Nevypadáš moc šťastně...“
„Jak se máte?“ odvedla řeč.
„Na to ti kašlu, co je ti? Provedl ti snad ten mizera něco? Jestli jo, tak si ho najdu a-!“
„Nic mi neprovedl, nebojte se... Tak mě napadá... Neznáte dívku jménem Adrianet?“ Při tom jméně zaznělo v kanceláři naprosté ticho.
„Půjdeme si promluvit nahoru...“ pravil muž a zamířil do bývalého příbytku Robin. Zavřel za nimi dveře.

„Věděl jsem, že tu budeš,“ uslyšela za sebou Adrianet známý hlas.
„Nebuď melancholický.“
„Já? To ty jsi sem přišla.“
„Ale ty taky.“ Usmál se.

„Nevím, jestli ti to můžu říct... ale ty by ses kvůli tomu mizerovi jinak trápila... Adrianet a Amon spolu měli poměr.“ Ta věta prořízla ticho jako nůž. Robin vytřeštila oči. Tomu nemohla uvěřit... Amon by chodil s čarodějkou?

„Jak už je to dlouho?“ otázala se s upřeným pohledem ke krásné sakuře.
„Řekla jsi, že nemám být melancholický.“
„A od kdy mě posloucháš?“
„Poslední tři týdny, co poslouchám tvé informace z centrály?“ Usmála se.

„Amon tehdy nevěděl, že Adrianet má nějakou moc... Jednou dělal případ, kdy vrah používal svojí schopnost teleportace k tomu, aby se dostal do přísně střeženého objektu... Bylo tehdy pět mrtvých... Kamera nezachytila nic, byl moc rychlý... Při pátrání po podezřelých počítač vyjel jen tři jména a Adrianet byla mezi nimi. Má dlouhé čarodějnické kořeny.-“

„Jsou to tři roky,“ odpověděla si sama na otázku.
„A dva měsíce,“ doplnil ji.
„Plus týden.“
„Detailistko.“
„Pořád stejně mrzutý.“
„Pořád stejná...“
„Stejná co?“ Otočila se k němu, ale málem do něj narazila. Byl přímo u ní a hleděl do jejích čokoládových očí. Usmívali se

 „-Amon byl tehdy úplně v šoku, chtěl to s ní ukončit, ačkoliv se ukázala její nevina. Adri ho ovšem ujišťovala, že má své schopnosti plně pod kontrolou. Amon ovšem přes svou blbost nemohl přenést přes srdce, že jeho dítě by bylo čarodějnice a zrušil s ní zasnoubení. Adrianet jsem už nikdy neviděl. Zmizela beze stopy a i kdyby stopa byla, pochybuji, že by po ní bratr pátral.“

„Buď opatrný, prosím,“ pravila tiše.
„O mě nemusíš mít strach. Co se ti stalo? Proč tě ústředí povolalo do služeb?“
„Proč ses nezeptal dřív?“
„Protože...“ lehce se k ní naklonil. „Jsem měl strach.“ Začínala být z něj lehce nervózní. Všiml si toho, ale všiml si i toho, že byla stále silná a jistá. Nosila tuhle svou masku každý den. On však dokázal pod ní nahlédnout. Neoklamala ho.
„Strach? Ty? Vy dva se znáte?“ pousmál se.
„Pořád stejně ironická.“ Chvíli si hleděli do očí. Poté se Adrianet otočila k sakuře. Někdo musel mít rozum.
„Lovila jsem po městech čaroděje vrahy, nedávala jsem si pozor a byla jsem sama ulovena. Za mé zásluhy mi ovšem slíbili život, když budu pracovat pro ně. Neměla jsem na vybranou,“ pravila ostře, aby dala najevo, že v tom není žádná touha ho vidět.
Amon náhle ucítil nepopsatelnou úzkost, padl na kolena a chytl se za srdce. Ta bolest ho zžírala...
„Co je ti?“ vylekala se Adri a otočila se k němu. Najednou to bylo pryč.
„Nic...“
„Nelži.“
„Nic ti do toho není.“
„Jak myslíš.“ Poté vyvlékla z náhrdelníku jeden svůj drobný přívěšek. „Tohle je pro to děvče, ale je potřeba, aby nejdřív okusila opravdovou moc.“
„Je jen o čtyři roky mladší, než ty.... jakou moc?“
„Vždycky jsi byl na zajíčky... Moc emocí.“ Poslední dvě slova zazněly do šelesti okvětních plátků sakury. Adrianet byla pryč.
„Pořád máš stejný styl...“ pousmál se.

„Tak už jste se vrátily od té jeho manželky?“ otázal se Haruto dvou příchozích žen.
„Ano, nebyla to ona, ověřila jsem si to v její paměti, když jsem jí utěšovala,“ odpověděla zaraženě Mihu.
„Navíc ani nemá žádné čarodějnice v rodové linii,“ odvětil Michael od počítače.
„To jsi nám nemohl říct dřív?“
„Prolézal jsem to několik generací,“ pravil na svou obhajobu.
„Kde je vlastně Adrianet?“
„Volal jsi?“ ozvalo se těsně za Harutem.
„Tohle mi už nedělej!“ vyskočil ze židle vylekaně, zatímco se ostatní dobře bavili.
„Slibuji, už žádná teleportace tobě za záda, ani kdyby ti tam stál vrah,“ ušklíbla se pobaveně.
„To můžeš samozřejmě!“ koktal rychle.
„Ty, Haru, myslím, že ta moucha, co tu lítá, tě chtěla zabít. Takže se Adrianet přemístila podle pravidel!“ zazubila se Yuriko Doujima na Adri spiklenecky.
„Máš něco?“ otázala se jí Mihu.
„Ano, ten znak patří Sesterstvu Pomsty, feministická sekta z Ameriky.“
„To už víme.“
„Z Ameriky...“
„To víme.“
„Z Ameriky,“ odpověděla Adri trpělivě.
„Takže náš vrah je z Ameriky!“
„Haruto, na to bych nikdy nepřišla!“ zamumlala podrážděně, načež Doujima vyprskla smíchy.
„Prohledám seznam amerických občanů žijících v Tokyu a jejich čarodějnické geny...“
„Zadrž Michaely, tohle není jen tak nějaká čarodějnice. Není vám nikomu divné, že třicet Američanek má tu samou schopnost, která se u nich objevila v tu samou dobu? A poté všechny vyhledaly sesterstvo? Nemyslím si, že se s tím ty ženy narodily, musel jim to někdo předat.“
„Takže hledáme velkou mamku?“
„Přesně tak. Ale zároveň onu vražedkyni. Je to taky jedinečné v tom, že členky Sesterstva pouze se pomstily na svých protějších. Tahle žena ovšem očividně nebyla jeho partnerkou, že.... Kde nalezli dopis na rozloučenou?“
„Nechal ho v baru U Zářivé Hvězdy,“ odpověděl Michael Adrianet.
„Yuriko, podíváme se tam, prosím?“ zeptala se s úsměvem své partnerky.
„Do baru? My půjdeme do baru? Juchůůů!“
„To nebyl nejlepší nápad,“ odvětila Mihu.

Když se otevřely dveře baru U Zářivé Hvězdy, stála v nich Yuriko, oblečená v červené minisukni a černém topu a Adrianet v červených sametových šatech, připomínající jazzovou módu dvacátých let. Tzn, krátké s rozparky a zdůrazňující ženské křivky, obzvláště hrudník. Obě dvě se spolu dobře bavily a smály se.
„A co jsi dělala, když jsi ho načapala v posteli s milencem?“ smála se Adri na oko opile.
„Začla jsem na ně řvát, ať okamžitě vypadnou z mýho bytu. Chápeš to? On to dělal s chlapem a ještě k tomu v mým bytě!! Parchant jeden! Škyt!“ máchala a mumlala opilecky rukama Doujima. „A to není všechno! Představ si, že zvolal,“ (a na ta slova se Doujima postavila a snažila se zahrát opileckou verzi manžela):,,Ale miláčku! Věříš mě nebo tomu, co vidíš?!“ sesunula se opět na barovou stoličku. Adri vyprskla smíchy a málem spadla ze stoličky.
„Pozooor nepadej, je to moc nízko! Barmane! Není tu nějaký galantní muž, který by zachránil moji společnice před pádem?“
„Jeden by se určitě nabídl, ale bohužel spáchal sebevraždu. Byl to děsný proutkař, zachraňoval slečny i když nechtěly. Já vím, že o mrtvých jen v dobrým, ale znáte to...“
„To je strašné! Slyšíš to! Vstaň a ucti minutou ticha! Asi včera se mu nepovedlo někoho zachránit, že se zabil?“
„Zkoušel to tu na jednu ženu, kočka, taková zrzka s ohnivými vlasy pod ramena. Dělal jsem, že leštím sklenici, ale poslouchal jsem. Měl jsem s ním sázku, že tuhle nesbalí. A vyhrál jsem! ale byla nějaká divná... Ptala se ho, jestli je zadaný a ten blbec jí řekl pravdu! Nikdy mu nedělalo problém lhát, fakt ťulpas... Potom si mě zavolal další zákazník a jí ho šel obsloužit. Když jsem se vrátil, byl tu jen ten proklatý dopis. Ta ženská si dopila svoje Cuba Libre a odešla. Řval jsem za ní, že nezaplatila, ale najednou mi vypadl hlas, nemohl jsem vydat ani hlásku a šel jsem si po svých. Byla fakt divná!“ a při té zášti málem rozbil skleničku. Naše agentky měly štěstí, že onu zášť pociťoval potřeboval se někomu svěřit.
„Tu ženskou bych chtěla potkat! Nevíte, kde bydlí?“
„To nevím, ale chodí sem každý druhý večer, vždy v jedenáct hodin. Jakoby ani druhý den nemusela do práce!“
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

jako bych to už někde viděl

(čtivec, 29. 12. 2011 19:25)

Tvé znásilnění původního příběhu dosazením sebe jakožto superúžasné hrdinky, kterou všichni milují, je překrásná a všechno dokáže; stačí napsat do googlu 'nejhorší povídka na světě' /worst fanfic ever/
podobnost hrdinek se téměř neliší, naše Mary Sue ve světě Harryho Pottera; jen je tu rozdíl v tom jak je to napsané;
a však, žaludek unesl jen prvních pár řádků a už mé oči krvácely vodopády slz.
Promiň, je to pro tvé dobro, smaž tuhle černou díru hrůzy a nepiš Mary Sue. Nepiš. Budou si z tebe dělat legraci a soudí to o tvé omezené fantasii.

...

(Arkela, 25. 3. 2010 12:21)

Super povídka fakt ž se těším až si přečtu pokračování :)