Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. díl: Zradils? Zemřeš!

13. 5. 2009

Špinavou uličkou nočního města zněly těžké uspěchané kroky. Muž v zašlém kabátě s pološíleným výrazem se ohlédl přes rameno, zdali je stále pronásledován. Zastavil se a otočil se úplně, aby se ujistil, že už má konečně pokoj. V tu chvíli na něj z balkónu nad ním skočil mladý muž v džínách se světle hnědými vlasy a prapodivnou pistolí se jej pokusil střelit zblízka do hrudníku, ale neúspěšně. Sotva udělal jen náznak dalšího pohybu, byl odmrštěn nepopsatelnou neznámou silou rovnou mezi popelnice, narazil hlavou a v bezvědomí se sesunul k zemi. Pološílený muž se začal potichu smát a pomalu mířil dál k němu. Náhle nedaleko od něj zasvištělo několik výstřelů a už k němu mířily podivné zelené střely. Ty se ovšem pozastavily ve vzduchu a bezvládně spadly na zem. Muž v zašlém kabátě se rozhlédl s úšklebkem odkud vyšly. Spatřil ženu s krátkými hnědými vlasy, pevně svírající další podivnou pistoli. V očích měla zoufalý bezbranný výraz a kolena se jí začaly nepatrně třást. Náhle ovšem nabrala na jistotě a znovu a znovu pálila a kulky znovu a znovu padaly do blátěných kaluží, dokud nebyl zásobník prázdný. pokusila se vystřelit znovu, ale marně. Teď byl opravdu konec a začátek absolutního zoufalství. Muž se jen více pousmál, natáhl do vzduchu ruku a do prádzna stiskl lehce prsty a žena začala nepatrně levitovat ve vzduchu, snažila se držet svůj krk, zmítala nohama, chtěla se dostat na zem. Už už chtěl s ní praštit o zeď, až byl krev z její hlavy potřísnila jejího společníka, ale než se nadál, vzplanul po celém těle plamenem.

„Co... co to?! Ne.... NEE!!“ pomalu ani nestihl vykřiknout. Za chvíli z něj zbyla jen chabá hromádka popela. Žena spadla na chladný chodník a popadala dech, držíc se přitom stále ještě za hrdlo. Když se jen trošku vzpamatovala, rozběhla se ke svému omráčenému společníkovi.

„Haruto, Haruto! Jsi v pořádku?“ Zatřásla s ním, ale bez známek vědomí... „Haruto!!“ lehce mu dala facku, ale stále nic. „Haruto...“ schovala obličej do dlaní a začaly jí téct slzy.

„Mami... mami já nechci do školy.... Já chci jít s klukama do baru...,“ Haruto se překulil na druhý bok a usnul.

„Ty blázne!“ zatřásla s ním vztekle žena.

„Co, co je?“

„Řekla jsem ti, že máš na mě počkat a ty jsi se na něj vrhl úplně sám, mohl tě zabít!“ třásla s ním dál, z očí jí stále tekly slzy.

„Uklidni se Mihu, nezabil mě,“ pousmál se mladík bolestivě a mnul si hlavu.

„ALE MOHL!“

„Co se s ním vlastně stalo?“ pokusil se z jiného soudku a pohlédl na hromádku popela.

„Na to bych zapomněla... Očividně práce Robin...“

„Robin?? Byla tu Robin??? To je skvělé! Aspoň víme, že žije...“

„To ano, ale kam se poděla...“

„Mohla dát aspoň vědět.“

„Asi má jiné starosti, než tě vytahovat z odpadků,“ Mihu vstala a pomohla na nohy i svému kolegovi.

„Jo, vsadím se, že si s Amonem někde pěkně užívají...“ pravil Haruto rozmrzele a podrbal se ve vlasech.

„Haruto!!!“

„No co? Dva mladí lidé na útěku... to vzrušení z polapení a-“ Než se Haruto nadál, těsně vedle jeho nohy přistála kulka.

„To byl pozdrav od Amona, hádám... Stěžoval sis přece, že neřekli ahoj,“ ušklíbla se Mihu nad vystrašeným výkřikem kolegy a zamířila elegantní chůzí ven na ulici. Je koutkem oka si povšimli černého luxusního auta, u kterého ležérně postávala dívka v černých šatech a čekala na muže ve stejně barevném černém plášti.

„Všechno v pořádku? Zdržel jste se, myslela jsem, že jdete hned za mnu...“ optala se Robin tiše, když spatřila Amonův zatrpklý a naštvaný výraz.

„Bohužel.“

„Proč bohužel?“ Na tuto otázku se jí ovšem odpovědi nedostalo. Pohledný černovlasý muž s lehkým strništěm a uhrančivými oči nasedl do svého auta a tak následovala jeho příkladu a usedla na sedadlo spolujezdce. Zamyšleně se ještě zadívala na mizící auto jejich přátel.

Kolik času uběhlo od zřícení Továrny? Ani přesně nevěděla, všechno jí splývalo. Jako tehdy, když byla sama na útěku a po Amonovi ani památky. Teď to bylo ale jiné. Měla jeho. Pohlédla na svého hlídače, společníka a řidiče v jednom. Se stále zachmuřeným a lehce naštvaným pohledem sledoval silnici. Chtěla by se ho zeptat, co ho trápí, opravdu chtěla.... jenže... Amon nebyl nikdy moc výřečný, pokud se to týkalo jeho nálady či myšlenek. Vlastně to ani nepotřebovala vědět. Stačilo jen, když viděla, že je šťastný. V takových chvílích mu na úzkých rtech hrál velmi mírný úsměv a oči měl najednou podivně něžné. Zkrátka úplně jiné, než když loví a jeho rysy jsou ostré a neúprosné.

„Co je?“ otázal se jí, aniž by pohlédl od silnice. Uvědomila si, že na něj civí s podivným výrazem.

„Nic, jen jsem měla dojem, že vás něco trápí...“

„Nic,“ řekl ostře a dupl na brzdy. Vystoupil. Povzdechla si. Něco ho trápilo. „To budeš dneska spát v autě, že tu chceš zamknout?“ Vystoupila a šla k výtahu, za malou chvíli už zarachotil klíčky v zámku a po té, co prozkoumala byt, rozsvítil. Možná o něco dřív. Říkal jí už stokrát, že to není nutné, že do jeho bytu se jen tak někdo nedostane. Přesto ale očividně nemohla zapomenout na to, jak ji přepadli před půl rokem u ní doma. Nedivil se jí.

„Dáš si večeři?“ odložil plášť a zamířil do kuchyně.

„Ne, děkuji, dám si sprchu a půjdu spát, není mi dobře,“ odpověděla omluvně a zamířila do koupelny.

„Takhle mi dát košem...“ zamumlal žertem.

„Říkal jste něco?“

„Nic.“

„Tak tedy dobrou noc,“ popřála s drobným úsměvem a zamířila do koupelny. Amon si šel mezitím nachystat něco málo k večeři. Pořád slyšel v hlavě Haruta. Jak si jen mohl myslet, že by s tou malou holkou mohl něco mít? Vždyť je o deset let mladší, než on. A není ještě plnoletá! Je to jen dítě, jen dítě.... Zamračil se. Ta slova mu zněla v hlavě dokud neležel v posteli. Uslyšel zaskřípání dveří. Podíval se na chodbu a spatřil ve tmě plížící se Robin v osušce, ozářenou měsíčním světlem. Musela si myslet, že už spí. Ne, ona už dávno není dítě... Zamračil se do tmy. Nad čím to uvažuje? Robin u něj žije jen proto, aby mohl kontrolovat její moc, zdali jí není posedlá. Je připraven ji zabít kdykoliv, kdyby se z ní stala čarodějnice. A ona to ví. Neměl by si k ní vytvářet žádné pouto. Z jeho myšlenek ho vysvobodil až spánek, který si pro něj přichystal sen...


Nejskrytější touhy... Nejtajnější přání... Ožívají tehdy, kdy luna brázdí oblohou... Hvězdy jsou jejich strážci. Mlčenlivý svědci po miliardy let střeží tajemství, z nichž některé brzy vyplynou na povrch...


V pouličním baru hrála klidná lehce svádivá hudba. Žena s karmínovými vlasy seděla na barové židličce a popíjela Cuba Libre. V hlavě se jí míhala čerství vzpomínka.


Už toho mám dost Mio, těch tvých věčných nálad, osočování a chorobné žárlivosti!“ pohledný zachovalý třicátník rázně uchopil kufr a zamířil ke dveřím.

Ale já jsem tě s ní viděla, viděla! Viděla jsem, jak se muchláš s tou blonďatou courou!!“

Máš halucinace, doktor ti to říká pořád, zapomněla sis vzít určitě prášky! A tohle si vezmi, už to nechci!“ muž po ní hodil snubní prsten.

NE!“ vrhla se mu zoufale k nohám a odmítala ho pustit, usedavě plakala.

Nech mě! Jsi blázen!“ snažil se jí setřást.

To není pravda! Ten lékař lže! Já jsem zdravá!! Půjdeme k jinému, určitě to potvrdí!“

Ne, vybral jsem tohohle, doporučil mi ho známý... a vůbec, co na tom sejde! Jsi blázen, vytáhla jsi na mě ve spaní nůž!“

TO NENÍ PRAVDA!“ bytem se ozval zoufalý vzlyk.

Neřvi tolik, ublížíš si... Vlastně mi to je už jedno, sbohem Mio!“

NIKAM NECHOĎ!“ Muž se náhle zastavil, jakoby zkameněl. „Prosím, zůstaň u mě...“

Zůstanu,“ pravil zvláštním chladným hlasem.

Vezmi si mě, prosím, miluji tě...“

Cokoliv si jen přeješ, má paní...“ Najednou Mia zpozornila. „Polož kufr...“ Jak řekla, tak učinil.


„Čau kočko, co tu tak sama?“ vytrhl jí ze vzpomínání přidrzlý mladík.

„Můj snoubenec ještě nesplnil dnes všechno, co měl,“ upila klidně ze své sklenky.

„Ty dračice, dáš mi taky nějaký úkol?“ Mia se jen lehce pousmála.

„Jsi zadaný? Odpověz pravdivě.“

„Mám těhotnou manželku...“ odpověděl mladík zvláštně chladným zamlženým hlasem.

„Napiš dopis na rozloučenou a poté.......“


Zablesknutí fotoaparátu.

„Našel ho kolemjdoucí, který venčil psa, šéfe,“ pravil uhlazený poručík svému nadřízenému.

„Pane! Ten muž má na krku nějaký znak nakreslený rtěnkou!“ komisař ihned přispěchal k mrtvole. Doufal, že to bude jen otisk rtěnky. Vypadalo to na sebevraždu, jasné jak facka.

„Vypadá to na nějaký znak čarodějnictví, pane... runa nebo tak něco...“ Komisař si povzdechl.

„Zavolejte SNT-J!“


V centrále SNT-J

„Tak co pro nás máš Michaeli?“ otázala se Mihu a zalomila ruce na prsou.

„Znak, který měla naše oběť na krku, užívá jedno feministické sdružení v Americe. Jsou to podvedené ženy, které přišly na nevěru svým mužům,“ odpověděl brýlatý mladík s náušnicí v uchu, přitom četl ve svém počítači.

„To je všechno? Co to má společného s magií?“

„Nějakou podivnou náhodou jsou veškeré členky vdovami... Jejich partneři spáchali sebevraždu. Všichni bez výjimky.“

„Tak tohle už je divný,“ odvětila otráveně dívka s blond vlasy, podpírajíc si u toho bradu.

„Souhlasím s Yuriko,“ ozval se Haruto.

„A to se podržte vážení... Náš skokan byl čerstvě ženatý a jeho žena čeká dítě.“

„Tihle chlápci mají ve zvyku si udělat výlet od těhotné ženušky, zmetci.“

„Pozor Yuriko, aby ses k těm ženám nepřidala,“

„Haru, zlato, až se k nim přidám, budeš má první oběť.“

„Přestaňte tlachat, na co ještě čekáme? Jedem!“ pravila rázně Mihu a zamířila ke dveřím.

„Počkej, půjdu s tebou!“

„Ty ne Haruto, jestli ji podvedl manžel, bude lepší, když se mnou půjde Yuriko.... ačkoliv tomu sama nemůžu uvěřit, že to říkám.“

„To bude dámská jízda!“ mrkla Yuri, načež si Mihu povzdechla.

„Prý vám včera pomohla Robin?“ otázal se Michael kolegy, jakmile ty dvě odešly.

„Nejspíš... A asi tam byl i Amon,“ přikývl Haruto.

„Jak to víš?“

„No... trošku jsem zavtipkoval... to víš, ta rána do hlavy...“

„Co jsi řekl?“ ušklíbl se Michael v očekávání.

„Že si někde s Robin patrně užívá,“ poškrábal se Haruto provinile ve vlasech.

„A to ještě žiješ?“

„No, přistála mi kulka vedle nohy...“

„To si zase zavtipkoval Amon,“ ušklíbl se Michael.

„Stejně by mě zajímalo, co asi dělají...“


„Kam jedeme?“ zeptala se Robin Amona.

„Za naším informátorem.“

„Bydlí někde za městem?“

„Ne, ale pro nás je lepší, když nás s ní nikdo neuvidí.“

„Proč?“

„Je to nový lovec... jsme na místě.“ Černé auto zastavilo u rozlehlého jezera s romantickou krajinou. Vystoupil z auta a zadíval se na jezero.

„Jsme tu napřed?“ ať se Robin dívala kamkoliv, nikoho neviděla.

„Omlouvám se za mé zpoždění, máme na centrále rušno,“ ozval se dívčí hlas kousek od nich. Robin se překvapivě rozhlédla. Spatřila dívku v černé sametové sukni až na zem a v černém korzetu. Dívka měla kaštanové vlasy s nádechy červené barvy, vlnité kadeře jí spadaly až k pasu. Nemohla tomu uvěřit, určitě tu ještě před chvílí nebyla.

„Omlouvám se, jestli jsem vás nějak vylekala,“ pravila dívka s milým úsměvem. Robin jí pohlédla do laskavých čokoládových očí. Tohle, že by měla být lovkyně?

„Nic se neděje, Adrianet.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Robin

(Tyyny, 19. 5. 2009 18:18)

Hmmm docela sympatizuju s tímhle feministickým sdružením :D

A super hlášky :D