Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hořkosladce

5. 4. 2008

Jen neplač dítě mé, jen neplač broučku můj. Zas bude dobře jen, zas bude krásný jarní den a ty svou maminku uvidíš...

 

,,Lásko má, proč nic neříkáš, proč vidím stín v očích tvých," líbezné tóny písně zastavují čas, vždyť slzy tečou mimo něj. Tekuté perly skrápějí pomačkané prostěradlo poloprázdného lože a kadeř vlasů za ucho ukládá ke spánku jen ruka má.

Náhle černá krabička na stole se zachvěje, zapípá, jako by se vysmála mé poplašné  reakci, díky které ihned ke krabičce vystřelila ruka. Záchvěv vzrušení náhle zmizí, když zjistím odesílatele moderního poštovního holuba, jímž je pouho pouze informační linka. Pohlédnu na pokoj svůj a na tvář se vykrade posměšný úšklebek.  Jak rychle je člověk schopen přijmout zvyky a tradice společnosti, jen aby uchránil dar od naší rodičů, život.

Čím zaplatíme za své ideály? Nebo čím si je koupíme? Dobrý den, co si budete přát, dobrý den, jednoho ideálního partnera, báječného manžela a skvělého otce mých dětí, nejlepšího přítele, oporu, ochranu, pochopení, štěstí, lásku. Budou to dva oceány slz, ano, počkejte chvíli, to vám hned splatím, jste si jistá, že si nepřejte půjčku, vedeme je i na hipotéky.....

Jak těžké je najít toho jednoho? Jak těžké je najít jehlu v v činžáku plném sena....

Někteří by se podívali na to směšné číslo v občanském průkazu a vysmáli by se mi do očí. Na pravidla společnosti se v dnešní dravé džungly plné nenasytných byzmismenů a ambiciózních dívek, připomínající spíše kus plastu, hodně hledí, pokud se tedy nehledí na ty dívky. Jenže existují případy, kdy selžou zakódované pravidla v mozku a pokus o dalšího klona člověka rapidně selže, vytvoří si svou identitu, myšlení, přestane být loutkou, přestane dělat něco jen proto, protože mu to někdo řekl a chce to dělat pro svůj dobrý pocit. Jenže....kde brát a nekrást? Člověk nemůže rozdávat věčně, člověk je tvor společenský, potřebuje zahřát, obejmout, podpořit, potřebuje něco víc, než jen kus plyše, potřebuje víc, než jen kamaráda, potřebuje víc, než.....

Když mě montovali, museli mi ty hodiny nastavit nějak proklatě brzo...

Proč jinak bych si v šestnácti začala vydělávat na svůj vlastní byt? Proč jinak bych už čtyři roky hledala Jeho? Vzpomínky, ach ty vzpomínky....A když si vzpomenu, že cíl mého spoření je jen jedna další velká samota, obklopena několika zdmi. Nebo že bych snad mohla být šťastná? Já???.........

Asi si zajdu k hodináři, rozbily se mi hodinky....

,,Lásko má, proč nic neříkáš? Proč vidím stín v očích tvých..." 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:) :)

(Samina, 27. 4. 2008 14:41)

Trošku depresivně napsané ale napsané hezky a má to i děj :) Mě se to líbilo :P

sugooooi

(Arkela, 6. 4. 2008 23:34)

nádherný... opravdu moc povedený. Je vcítit ten pocit co u toho spisovatel měl a co chtěl říct :)