1. díl: Důkaz
30. 6. 2007
Sora seděla v křesle svého bytu. Čekala na jeden zvuk, co mohl všechno změnit. Pár rozechvělých kovových tónů, co mohly všechno zatratit. Mohly a také nemusely. Ruce měla zatnuté v pěst, trochu se jí třásly. upínala na ně své hnědé oči. Těkala pohledem mezi svými dlaněmi a tím podivným výmyslem lidské fantazie a vynalézavosti, telefonem. Nevěděla, co se v následujím hovoru dozví, ale možná to trochu tušila. Čekala na výsledek vyšetření. Už pár týdnů jí není zrovna dobře, motá se jí hlava, je jí nevolno tak, že nemůže vystupovat, protože při posledním vystoupením skolabovala. Juri, její partner, odjel do Francie, kde už měsíc vystupuje, vracet se má v blízké době.
Cítila se příšerně. Jedna chyba. Jedna osudová chyba a slabá chvíle, jakýsi závan minulosti, kouzlo vzpomínek a nekonečný stesk po svém Jurim. Proklínala se za tu slabost. Proč? Proč jen Leon musel přijet, proč se vrátil? Proč podlehla dávno zapomenuté slabosti a jeho francouzskému šarmu?
Začala nervózně chodit kolem stolku s telefonem. Na povrch jí začaly vyplouvat vzpomínky, které by nejraději hluboko zakopala, aby je už nikdy nenašla. Jeden osudový červencový den a jedna osudová noc. Jeden pohled, který ji dočista uhranul. Jedna vášeň, která ji posedla. Jeden ďábel, který ji oklamal.
,,Sakra!" Zaúpěla, když se telefon stále neozýval. Nevěděla co bude dělat. Chtěla na vše zapomenout, ale co když zůstane důkaz její nevěry? Nemohla Juriho oklamat a svést ho s tajným záměrem "přišpendlit" mu dítě toho ďábla. Ne, toho není schopná...
Trhla sebou při zvuku toho hlasatele nečekaných zpráv. Rozechvělou rukou zvedla telefon a ještě rozechvěljším hlasem nesměle oznámila své jméno.
,,Ahoj Soro, tady doktorka Kate!" zazněl z telefonu hlas mladé ženy. Nedokázala z něj nic vyčíst. Byl zvláštní. Zvláštně tichý.
,,Ano, jak to dopadlo?" Zeptala se po chvíli ticha.
,,Soro...raději si sedni..." řekla doktorka s ustaraným hlasem.
,,Tak povídejte.."
,,Soro byla jsi těhotná..."
,,Byla?" vyhrkla překvapeně.
,,Ano...při posledním vystoupení jsi potratila...je mi to líto. Měla bys přijít ještě na nějaké vyšetření."
,,Jistě, přijdu." Řekla se zvláštně tichým hlasem. Na jejích rtech se chvěl smutný úsměv. Tak přeci jen důkaz nebude. Položila sluchátko. Po tváři se jí začala kutálet slza.
Na chodbě stál mladý muž s dlouhými světlými vlasy, samotný ďábel. Leon Oswald. Rozhovor poslouchal pootevřenými dveřmi.
-Tak přeci jsem se ti pomstil, Juri, za vraždu mé sestry.- Proběhlo mu hlavou. Po tváři mu stékala slza.
Tvé slzy jsou jak padlí andělé a já pláču za padlé anděly.
Cítila se příšerně. Jedna chyba. Jedna osudová chyba a slabá chvíle, jakýsi závan minulosti, kouzlo vzpomínek a nekonečný stesk po svém Jurim. Proklínala se za tu slabost. Proč? Proč jen Leon musel přijet, proč se vrátil? Proč podlehla dávno zapomenuté slabosti a jeho francouzskému šarmu?
Začala nervózně chodit kolem stolku s telefonem. Na povrch jí začaly vyplouvat vzpomínky, které by nejraději hluboko zakopala, aby je už nikdy nenašla. Jeden osudový červencový den a jedna osudová noc. Jeden pohled, který ji dočista uhranul. Jedna vášeň, která ji posedla. Jeden ďábel, který ji oklamal.
,,Sakra!" Zaúpěla, když se telefon stále neozýval. Nevěděla co bude dělat. Chtěla na vše zapomenout, ale co když zůstane důkaz její nevěry? Nemohla Juriho oklamat a svést ho s tajným záměrem "přišpendlit" mu dítě toho ďábla. Ne, toho není schopná...
Trhla sebou při zvuku toho hlasatele nečekaných zpráv. Rozechvělou rukou zvedla telefon a ještě rozechvěljším hlasem nesměle oznámila své jméno.
,,Ahoj Soro, tady doktorka Kate!" zazněl z telefonu hlas mladé ženy. Nedokázala z něj nic vyčíst. Byl zvláštní. Zvláštně tichý.
,,Ano, jak to dopadlo?" Zeptala se po chvíli ticha.
,,Soro...raději si sedni..." řekla doktorka s ustaraným hlasem.
,,Tak povídejte.."
,,Soro byla jsi těhotná..."
,,Byla?" vyhrkla překvapeně.
,,Ano...při posledním vystoupení jsi potratila...je mi to líto. Měla bys přijít ještě na nějaké vyšetření."
,,Jistě, přijdu." Řekla se zvláštně tichým hlasem. Na jejích rtech se chvěl smutný úsměv. Tak přeci jen důkaz nebude. Položila sluchátko. Po tváři se jí začala kutálet slza.
Na chodbě stál mladý muž s dlouhými světlými vlasy, samotný ďábel. Leon Oswald. Rozhovor poslouchal pootevřenými dveřmi.
-Tak přeci jsem se ti pomstil, Juri, za vraždu mé sestry.- Proběhlo mu hlavou. Po tváři mu stékala slza.
Tvé slzy jsou jak padlí andělé a já pláču za padlé anděly.
Komentáře
Přehled komentářů
Nádhera.. +fňuk+
zase já xD
(anime929, 2. 7. 2007 15:38)mno thak to mě dostalo!!!ty máš vážně talent^^ už ci 3.část...
*fňuk*
(Myra, 1. 7. 2007 21:04)Vůbec jsem nebrečela, jsem silná holka! *natajňačku si fňuká do kapesníku* ;) Moc se mi to líbilo, sama píšu takovýhle pocitovky - a zastávám názor, že tohle patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy z KS četla. Velká pochvala! :)
O____o
(Lessien Séregon, 5. 7. 2007 14:38)