Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. díl: Blázinec jménem New Orleans

14. 8. 2007

Zazvonil budík na hodinkách a Stella se těžce vyhrabala z postele. Dlouho nemohla usnout a když se to náhodou povedlo, probudil ji její výkřik ze snu. Když si ale uvědomila, že letí do Orleans, okamžitě se jí zvedla nálada. Dokonce si chvílemi začala prozpěvovat a to jí vydrželo až do půl šesté, kdy se s ostatními účastníky výletu do New Orleans sešla u aut. Když uviděla tu sebranku unavených obličejů, musela se začít smát.

„Ale ale, Alane, neříkal jsi jednou náhodou, že jsi akční i po probdělé noci?“ rýpla si do kamaráda, ale ten nebyl schopen jí vůbec odpovědět.

„Přestaňte tu šaškovat a radši si naložte věci a nastupujte,“ zchladil ji Kalos a ukázal na dvě auta.

„Jo, jasně, už jdeme,“ odpověděla stále s úsměvem Stella a zamířila k jednomu. Do kufru si uložila svoji krosnu, u sebe si nechala tašku s potřebnostmi a urychleně zabrala místo vedle řidiče auta.

„Hej! Ty potvoro, tohle jsme si nedomluvili,“ křičel na ni už trochu probuzený James, ale nebylo mu to nic platné.

„Odjíždíme,“ zavelel Kalos a nastoupil.

Řidič Stellina auta byl Leon a vzadu seděl Ken, Alan a James. Když se auto rozjelo, pánové vzadu se začali podezřele probírat.

„Bojíš se?“ zeptal se Alan Stelly a ta se začala smát.

„Proč bych se proboha měla bát? Jakože jsem tu sama holka? To nehrozí, Ken by mi nezkřivil ani vlas a zbytek bych zvládla levou zadní,“ chvástala se, a tak ji začal Alan ze sedadla za ní trošku škrtit.

Leon po ní jen střelil pohledem a věnoval se zase řízení.

„Jo levou zadní jo? No uvidíme, jak si povedeš, až se budeš plácat na trampolíně jako ryba na suchu, kdo ti poradí. Vzpomínáš? Minulý týden měli do Stage doručit tu novou trampolínu s tvrdým středem, tak se uvidí, jestli si namlátíš svůj milý ksichtík,“ posmíval se jí, zatímco se ona snažila vyprostit z jeho spárů.

„Fajn, vzdávám se, na té trampolíně se asi vážně zabiju, ale nebude to kvůli mé lemravosti, ale kvůli tomu, že se budu strašně smát tobě, jak budeš padat, až se budeš pokoušet přeskočit z desítky na dvanáctku!“ vrátila mu to Stella. Za chvíli byli ale na letišti, takže legrace skončila. Všichni si vytáhli zavazadla a Stella ještě letenky.

„Míříme ke vchodu dva, super! To je hned támhle,“ zaradovala se Stella a rychlostí blesku zamířila k oné bráně. Ostatní ji následovali.

Kalos prohodil jen pár slov s Leonem a Sarah a pak se vzdálil, takže Stella zatím rozdávala letenky.

„Na, tady máš Alane, Anni, tumáš. Jamesi! Dělej. Díky Kene. Všichni? Aha, ještě ty Leone. Tak tady. Jdeme?“

Vmžiku byli všichni odbaveni a mohli na palubu.

Seděli ve třech řadách po třech sedadlech. Vepředu Anna, Ken a Sarah u uličky, za nimi James, Stella a Leon a vzadu Alan, Jack a Apple.

Náhoda byla asi pěkně škodolibá, protože v tomto rozestavění tvořili neuvěřitelný rámus a nepořádek. Naštěstí v letadle moc lidí nebylo.

„Dámy a pánové, prosíme vás, abyste se připoutali. Za chvíli naše letadlo odlétá. Pokud má někdo problém se zapínáním svých pásů, požádejte prosím někoho z personálu paluby o pomoc. Děkujeme za pozornost,“ ozvalo se z reproduktoru nad nimi. Všichni si začali zuřivě zapínat pásy.

Když letadlo vzlétlo a všichni si prolupali své zalehnuté uši, nastal podivný klid.

„Říkejte někdo něco,“ ozval se James, ale odpovědi se mu dostalo jen od Leona.

„Buďte radši zticha a spěte,“ zavrčel na něj nekompromisně a sám zavřel oči.

A tak bylo ticho po celou dobu letu, až na pár výjimek, když o něco žádali letušku.

Cesta byla klidná, ale čím víc se blížili, tím víc byla Stella nervózní. Na druhou stranu se ohromně těšila.

Při přistání byla vevnitř na roztrhání. Nekontrolovatelný pocit radosti a nervozity zároveň jí téměř rozklepával ruce.

„Vážení cestující, děkujeme vám, že jste pro přepravu použili naši společnost. Přejeme vám příjemný den,“ ozvalo se při výstupu z reproduktoru, ale to už nikoho nezajímalo. Všichni se hrnuli ven.

Když se skupinka z Kaleida dostala před letištní halu, nastal trochu problém, protože New Orleans Stage bylo až na druhém konci města, ale to se vzápětí vyřešilo.

„Hej ty tam, ty s tou obrovskou lví hřívou na hlavě!“ ozval se kus od nich Stelle známý hlas. Otočila se za ním.

„Ty šmejde! Ty ses nechal ostříhat! To nemyslíš vážně!“ zařvala Stella, ale rozběhla se k vysokému klukovi se stejně zářivými vlasy jako ona, ale na rozdíl od Stelly je měl dost nakrátko.

Chvíli se rozmýšlela, že ho shodí na zem, ale nakonec mu skočila kolem krku a dala mu pusu na tvář.

„To je nějaká novinka z Kaleida líbat na ulici domnělé šmejdy?“ zeptal se s úsměvem a se Stellou se vesele zatočil.

„Ehm, vsadím se, že mně by takovou pusu nedala,“ ozval se naoko uraženě James.

„Ty taky nejsi můj bratr, Jamesi,“ ušklíbla se na něj Stella a i se zrzkem zamířila ke skupince.

„To je můj nejstarší bratr, Sean Sullivan,“ oznámila směrem ke Kenovi Sarah a Leonovi.

„Skvělý a myslíš že bys mi mohla sdělit, jak se jmenují ti, které neznám?“ zašklebil se na ni Sean.

„Nejdeš na to nějak hrr? Tohle je Ken Robbins, naše technické, strategické, morální a vůbec veškeré zázemí, pak Sarah Dupont, zlatý hlas Kaleido, no a tuhle osobu nejspíš znáš, Leon Oswald, můj momentální partner na jevišti,“ řekla Stella a Sean si se všemi potřásl rukou.

„No, těší mě, že jste se rozhodli vypravit k nám, uvidíme, jak se vám tu bude líbit. Nastupujte prosím do dvou aut za námi. Asi se budete muset trošku zmáčknout, protože víc řidičů jsem nesehnal, ale to se nějak zmákne. Jo a mimochodem Stello, běž do toho prvního auta, to druhé řídí Phill,“ upozornil ji a sám se vydal k vozidlům.

Asi po hodině konečně dorazili na místo. Blížili se k obrovské budově, která vypadala jako diamant. Obrovské skleněné plochy se leskly a poutaly pozornost každého kolemjdoucího.

„Tohle je vaše Stage?“ podivil se Ken sedící za Stellou.

„Jasně, nelíbí?“

„No, přijde mi to trochu nepraktické, to sklo musí strašně ohřívat vnitřek,“ zamyslel se.

„To sklo se dá mírně odklopit, stejně jako dolní stěny, takže tam pak fouká, ale jen trochu. Tady v tom vedru je to pak jako v ráji. A navíc tam máme dost účinnou klimatizaci. Největší výhodou je ale ta nádhera při večerních představeních, kdy je nebe plné hvězd,“ zasnila se trochu Stella a Sean se usmál.

„Týjo, ta zběhlice si to fakt pamatuje, to je ale překvapení,“ rýpl si do ní, tak do něj trochu žďuchla.

Sean trhl volantem a všichni se trochu lekli, ale nebylo to nic vážného.

„Tohle už nedělej,“ upozornil ji, ale hned se na ni usmál.

„Ty se nezměníš, stejnej mizera, ale stejně tě mám ráda,“ odpověděla mu Stella taky s úsměvem. Když dojeli až před Stage a zastavili, Stella otevřela dveře jako splašená a bez jediného slovíčka na vysvětlenou se rozběhla k budově.

„Sakra ta holka se ani trochu nezměnila,“ zasmál se Sean a vzal její batoh a tašku, „následujte mne prosím vy tři z Kaleida, ukážu vám vaše pokoje,“ zavelel ještě a vyrazil.

Leon, Sarah a Ken šli tedy za ním. Zanedlouho dorazili k menšímu mrkaodrapu. Nastoupili do výtahu a Sean zmáčkl tlačítko 16.

„Bohužel jsme pro vás nemohli najít nic v nižších patrech. Tam jsou totiž ubytovány rodiny, třeba jako klan Sullivanů,“ zasmál se.

„Stella se nám nikdy nezmiňovala o rodině, kolik vás tu je?“ zeptal se Ken.

„No, takže Stella, já, naši oba rodiče, Ian, to je náš bratr, pak Erin, naše sestřička, no a bratranec Joel. Všichni jsme Sullivanovi,“ vyjmenoval.

„A to jste všichni akrobaté?“ nemohl tomu uvěřit Ken.

„Ne! Proboha to ne. Akrobacii dělá jen Stella, Erin a Joel. Ale těm dvěma to zatím moc nejde. Já dělám vše co se týče hrazd z technického úhlu pohledu, mamka se stará o reklamu a cokoliv společného s veřejností, taťka jí v tom pomáhá, protože je to docela náročné no a Ian technicky udržuje všechny naše prostory,“ osvětlil jim náplň práce Sullivanových a vystoupil z výtahu.

„Tak jsme tu, Kene, ty budeš mít pokoj číslo 162, Sarah váš pokoj je hned vedle, číslo 163 a vy pane Oswalde máte pokoj naproti. Číslo 169. Tady jsou vaše klíče. Zatím se ubytujte. Za chvíli za vámi pošlu Stellu, teda pokud ji najdu. Zatím,“ rozloučil se a nastoupil zase do výtahu. Všichni tři se začali rozkoukávat v novém prostředí. Sean mezitím pátral po Stelle, ale bylo mu jasné, že zamíří ihned na jeviště, kde se konala zkouška.

„Mio! Musíš skočit trochu víc doleva, jinak je to dobré, Anno-“ křičla na jeviště nějaká vysoká, krátkovalsá dívka, ale přerušil ji náhlý útok zezadu. Spadla na břicho a rychle se podívala, kdo ji tak podle přepadl.

„Stello!“ vykřikla, když rozpoznala útočníka a shodila je ze sebe.

„Rachel! Tak strašně ráda tě vidím!“ zakřičela na ni naoplátku Stella a skočila jí kolem krku.

„Hej! Máme zkoušku, tak mě nechej!“ smála se Rachel a trošku ji odstrčila.

„No jo, vždyť už mizím,“ usmála se Stella a skutečně se odebrala do hlediště, ale odtama ji vyhnal Sean.

„Kde vězíš, máš tu hosty a myslíš, že je tu budu opečovávat já? To ani nezkoušej,“ volal na ni, a tak musela jít.

„Tady se člověk vrátí po téměř třech týdnech z práce, aby si odpočinul po náročném tréningu a hned ho ženou, kam jinam než do práce,“ povzdechla si, ale vyrazila.

„Ve kterých pokojích jsou?“

„Čísla 162, 163 a 169. Mimochodem mamka s taťkou jsou na služební cestě, tak je hledat nemusíš. A ten tvůj partner vypadá jako nonstop nakrknutej buldok,“ rýpl si a Stella se musela začít smát.

„Nonstop nakrknutej buldok, ježišmarja. To mu neříkej, sežral by tě zaživa. Částečně máš pravdu, ale částečně ne. Prostě je svůj, nemysli si, že ty jseš bůhví jaká hvězda,“ rýpla si i Stella a cestou k budově se hašteřili.

„Mimochodem, bydlíš u mě, Erin si zabrala tvůj pokoj, protože ten její jí byl moc malý, a věci jsem ti tam už odnesl,“ oznámil jí ještě, když vystupoval v druhém patře.

„Dík, jseš zlatej, tak se zatím měj,“ rozloučila se Stella s bratrem a pokračovala do šestnáctého patra.

„Ehm, myslíte, že už jste zabydlení? Chtěla bych vám ukázat všechny prostory,“ zavolala, když zaklepala na všechny tři pokoje. Za chvíli vylezl Ken, po něm Sarah a nakonec Leon.

„Skvělý, takže pokud nemáte nic proti, provedla bych vás tady, abyste se aspoň trochu orientovali. Naše první zastávka je v druhém patře, jedeme,“ zavelela Stella.

„V druhém patře totiž bydlím u Seana, ukážu vám to, kdybyste mě náhodou potřebovali, jsou to támhlety dveře s nápisem 'Tady bydlí Lev'. Já ho zabiju! No nic, jdeme dál. V prvním patře je jídelna, takže tam se budem chodit stravovat, v přízemí jsou jen různé kanceláře a tak. Není to tu moc složité, to před námi je Stage, to už víte, ale my teď jdeme do tréningové haly. Prosím následujte mě,“ usmála se Stella a zamířila k jakési podlouhlé zatočené budově.

„Tak tohle je místo, kde většinou zažíváme muka tréningu. V přízemí jsou trampolíny a hrazdy, patro to nemá. Ve sklepě je umístěná posilovna. Chcete jít dovnitř?“ zeptala se pro jistotu, ale odpověď byla záporná. Všichni byli zřejmě zvědaví na samotnou Stage.

„Tak jdem do diamantu, do toho se dá dostat několika způsoby. Hlavní a vedlejší vchody pro diváky, ale pokud se chcete dostat dozadu ke kulisám a šatnám, musíte buď prolítnout jeviště nebo si to obejít. Tuhle drobnou vadu nám tu způsobili stavaři, kteří zapomněli udělat jedny dveře. Od té doby se ale nikdo nedostal k tomu je třeba probourat, takže jsme bez dveří. Asi zamíříme do publika že?“

Sarah s Kenem nadšeně souhlasili a Leon se jako obvykle zdržel komentáře, takže to bylo jasné.

Na jevišti spolu zrovna bojoval Joel a Mia.

Stella se s ostatními posadila do přední řady a sledovali nácvik, jenže jejich příchodem se nácvik přerušil, protože Mia seskočila a utíkala za Kenem, zatímco Joel přestal hrát svou roli, zavěsil se na hrazdu a mával Stelle.

„Od té doby, co jste přijeli, se tu nedá pracovat, už se těším, až zase odjedete,“ stěžovala si naoko Rachel a dala všem hercům pauzu.

„Rachel, tohle je Ken Robbins, Sarah Dupont a Leon Oswald, asi víš, že je to můj-“ začala představovat Stella, ale Rachel ji přerušila.

„Jistě, tvůj jevištní partner, já vím. Jsou toho plné noviny,“ usmála se Rachel a podala si se všemi ruku.

Stella byla trochu dezorientovaná.

„Co tím myslíš, plné noviny?“ zeptala se zmateně.

„Včera ve zdejších novinách otiskli dvoustránkový článek o nehodě na premiéře Šípkové Růženky. Nemyslím, že je v tuhle chvíli v New Orleans někdo, kdo by to nevděděl,“ usmála se na ni Rachel a Stella jen zaúpěla.

„Sakra, to je nemožný, máš někde ty noviny? Mohla bych si to přečíst?“ ptala se Stella rychle.

„Jasně, myslím, že si je někdo před chvílí četl, leží támhle na seda-“ nestihla to ani doříct a Stella už je držela v ruce.

„Šípková Růženka v ohrožení, málem jí zabili prince!“ hlásal titulek.

„Jistě mnoho ze čtenářů ví, že náš cirkus není jediný ve Státech. Téměř za humny je proslulé Kaleido Stage a právě o premiéře představení Šípková Růženka vám dnes budeme psát. Jeden z našich redaktorů se vydal do tohoto města, aby mohl porovnat vystoupení Šípková Růženka s vysoupením New Orleanské Stage, Čas Podané Ruky, protože mezi oběma jevištěmi proběhla výměna šesti a šesti akrobatů. To je celkem neobvyklá praktika, zatím jsme o žádném takovém pokusu nikdy neslyšeli, ale to není naše starost. Po šestihodinové cestě si reportér v Kaleido Stage našel své místo a s očekáváním hleděl na jeviště. Výzdoba byla příjemná a hodila se k pohádkovému představení. Nicméně z pohádky, kterou sledovaly stovky dětských očí, se málem stal horor. První polovina představení proběhla s největší hladkostí a elegancí a všichni se výborně bavili. Několik desítek minut po přestávce se ale situace prudce změnila. Už v téměř závěrečné fázi programu, kdy se princ raduje spolu s Růženkou, se známému akrobatovi Leonu Oswaldovi doslova nad hlavou utrhlo jedno z lan držících hrazdu. Pan Oswald se právě chystal udělat nejspíš nějaký náročný výstup, protože se s ním hrazda začala překotně otáčet. Zoufalá Šípková Růženka v podání jedné z 'našich' akrobatek, Stelly Sullivanové, na něj zavolala, aby se pustil. Pan Oswald to udělal a letěl směrem na trampolínu, ale zjevně moc velkou rychlostí. Slečna Sullivanová se snažila na něj dosáhnout, což se jí podařilo, až se pan Oswald ustálil natolik, aby po ní natáhl ruku. Byla to opravdu hrozivá chvíle, oba akrobaté mohli ještě vyletět z dosahu trampolíny, ale situaci zvládli bravurně. Další perná chvíle pro ně nejspíš nastala, když měli skočit zpět na onu urvanou hrazdu, což samozřejmě nemohli. Těžko říct, v čí hlavě se zrodil nápad vyskočit na hrazdu za ní, která byla ovšem opravdu dost vzdálená, ale i tohle oba akrobaté překonali a nezklamali tak žádného z diváků. Za to oboum patří uznání našeho redaktora i celé redakce... “ dál už byly jen nějaké výmysly o verzích Růženky.

„Sakra, to mi nemůže dát pokoj ani v Kaleidu?“ vrčela Stella a vztekle zahodila noviny., „jdete někdo na oběd?“ zeptala se ještě. K jejímu překvapení se zvedli všichni tři.

I na obědě měla Stella pořád špatnou náladu.

„Ehm, můžu se zeptat, co to mělo znamenat, to 'To mi nemůže dát pokoj ani v Kaleidu?'“ nadhodila opatrně Sarah a všichni zvedli ke Stelle upřené pohledy.

„To je moje prokletí, od té doby, co jsem začala vystupovat s Jamesem, se na mě pověsil nějakej šílenej redaktor a nevynechá žádný mý vystoupení. Kdybych tady na ulici lidem začala ukazovat zadek, bylo by to druhej den na tuti v novinách. Pěkně mě to štve, proto jsem nadšeně souhlasila s odjezdem do Kaleida, ale jak je vidět, nepomohlo to,“ vysvětlila a začala rozrypovat rýži na talíři.

„A víš kdo to je?“ zeptal se Ken, ale Stella jen zavrtěla hlavou.

„Kdybych to věděla, už bych mu dávno vyrazila zuby. Je to vážně na palici chodit po městě a furt se ohlížet, jestli mě náhodou někdo nepozoruje, jak si kupuju zmrzlinu.“

„Vždyť to musí v redakci těch novi vědět, zkoušela jsi se-“ namítla Sarah, ale Stella ji přerušila.

„Tam jsem byla. Nepustili mě vůbec dovnitř, takže jsem nic nezjistila.“

„Zvykej si,“ pronesl chladně Leon a zvedl se od stolu.

Všichni tři jen sledovali, jak odchází.

„Jeho si nevšímej, on si zažil s novinami taky svý, i když soi za to vlastně může sám,“ uklidňoval ji Ken.

„Co udělal?“ zeptala se se zájmem Stella.

„Eh, to je jedno. Nic důležitého. Ten tvůj redaktor je nějakej zakomplexovanej chlapík, kterýmu se líbíš, třeba ho to přestane bavit,“ změnil téma hovoru Ken.

„Tak teď jsi mě teda uklidnil,“ zasmála se Stella.

„Už se směje, je to dobrý,“ oddychla si Sarah a naplno se na ni usmála.

„Hele, ty víš, jaký bude to představení?“ vyzvídal Ken.

„No, Rachel mi psala jen zhruba příběh, ale jinak nevím vůbec nic, chtěla jsem se dívat na zkoušku, ale odtama mě vždycky něco nebo někdo vyhnal, tak se ais nechám překvapit na večer.“

„Asi to taky tak nechám, oni vlastně stejně nezkouší, za chvíli jdeme s Miou, Annou a Rosettou do města, tak nás dva nehledej,“ obeznámil Stellu Ken s jejich plánem.

„Tak jo, nezapomeňte ale na představení, bylo by špatný, kdyby se tři aktérky nedostavily,“ usmála se Stella a zvedla se od stolu.

„Hvězdo! Kam míříš?“ volal na ni James a dobíhal ji.

„No, já chtěla-, vlastně ani nevím. Máš nějakej nápad?“

„Jo, pojď si zaskákat na jeviště, teď tam nikdo není,“ vydýchával se.

„Tak fajn,“ souhlasila Stella a vydala se pro úbor, „za deset minut tam jsem,“ zavolala ještě na Jamese a rozběhla se k sobě do pokoje.

Ve smluvenou dobu byla skutečně na místě a rozcvičovala se.

„Hodláš vyzkoušet novou trampolínu, nebo zůstaneš u osvědčených hrazd?“ zeptal se Alan, který přišel s Jamesem.

„Radši zůstanu u hrazd, nepotřebuju si před váma dvěma trhnout trapas hned při prvním skoku,“ zasmála se Stella a vyskočila na nejnižší hrazdu a pak už létala jevištěm sem a tam.

„Hej ty tam nahoře, nechceš mě zakomponovat do toho šíleného letu splašené kachny? Nebo jsi to tam opanovala a kohokoli odtama shodíš,“ ozval se zezdola rozcvičený James, ale nečekal na odpověď a začal mířit vzhůru.

„Radši mě tu nech, mohla bych ti ublížit, nejsem zrovna v dobrým rozpoložení,“ zavolala na něj Stella, ale on se nenechal odradit.

„To zvládneš, věřím ti,“ odpověděl, zhoupl se na dosah jejích rukou a pustil se nohama, takže jí nezbylo nic jiného, než ho pevně chytit a po zhoupnutí ho v podstatě odhodit na další hrazdu.

„Tohle už nedělej, bez předchozí domluvy se nepouštěj, mohl jsi spadnout,“ vrhala na něj zlé pohledy Stella, když už každý byli na své hrazdě.

„Začínáš nám nějak jedovatět,“ zkonstatoval zamračeně James, ale oba přerušil Alan.

„Slezte dolů a pojďte si zaskákat na tomhle,“ lákal je. James tedy seskočil, ale Stella zůstala na hrazdách. Na trampolíny se jí nechtělo, tak skákala z jedné hrazdy na druhou a zkoušela přitom různé části Růženky, aby je nezapomněla. Šlo to špatně, protože hrazdy byly jinak vzdálené, ale vedla si celkem obstojně.

Po hodině a půl, kdy se soustředila jen na sebe a na hrazdy si uvědomila, že je na jevišti podivný klid. Rozhlédla se, a zjistila že ji upřeně sleduje hned několik párů očí. Alan s Jamesem už neskákali, ale seděli na okraji jeviště, spolu s nimi byla ještě Rachel a Erin. O kus dál v hledišti seděl Sean s Joelem a na úplně druhém konci hlediště byl téměř neviditelný Leon.

„Jak dlouho mě tu tak pozorujete?“ zeptala se trochu zděšeně Stella.

„Asi tak půl hodiny, drahá sestřičko,“ usmála se rozpustile Erin, která se Stelle hodně podobala.

„Proboha, a to tu půl hodiny sedíte, abyste pozorovali mě, jak tu skáču v podivných kreacích na způsob kolonie opic v pralese?“

„Nevím, jak skáčou opice v pralese, ale pochybuju, že umí to, co ty,“ nechal se slyšet Joel.

„Nebylo to špatný,“ zhodnotila Rachel, „nechceš ještě pokračovat?“

„Původně jsem chtěla, ale jak tak na vás koukám, asi toho nechám,“ řekla a skočila z hrazdy dolů. Sama nevěděla, co ji to přepadlo za podivnou náladu. Obvykle jí nevadilo předvádět své umění před ostatními, ale dneska jí přišlo, že je pod takovým drobnohledem, že kriticky hodnotí každý její pohyb svalu.

Rychle odešla do zákulisí, kde se uskladnila v jedné z nepoužívaných šaten a jen tak přemýšlela.

Našel ji tam až Sean.

„Copak, Stelli. Stalo se něco?“ ptal se starostlivě a sedl si k ní.

„Já nevím, asi mě rozčílil ten novinář. Mám ho plné zuby. A taky mě naštval James, dneska se mohl klidně zabít,“ řekla a opřela si hlavu o jeho rameno.

„Toho novináře neřeš, pokud to ale zavede do nějakých nepřípustných končin, nějak to vyřešíme, neboj. A o Jamesovi bys mohla vědět, že je blázen, tak se nesmíš divit,“ snažil se ji uklidnit a opřel si svoji hlavu o tu její.

Seděli tam v tichu ještě docela dlouho, ale pak se Sean zvedl.

„Musím jít zkontrolovat jeviště, za hodinu začíná představení, chceš jít se mnou?“

„Jo, půjdu,“ usmála se a přijala jeho nataženou ruku, takže ji zvedl ze země.

„Nemusím se bát, že spadneš, že?“ ptal se s úsměvem, když šplhali po konstrukci skleněné střechy a kontrolovali úchyty hrazd a lan.

„I kdybych padala, podemnou je spousta hrazd, kterých se dá chytit. Jen se divím, že ses aji ty nedal na akrobacii, protože tohle je dost dobrá průprava,“ zkonstatovala, když byla nucena šplhat hlavou dolů k jednomu z problematických úchytů.

„Jo, s tímhle bojuju pořád,“ zamračil se trochu na problematický objekt.

Zanedlouho měli vše zmáknuté, tak se pomalu šplhali dolů.

„Já si jdu zabrat místo, za chvíli se sem začnou hrnout lidé,“ oznámila Seanovi a ten jen přikývl. Rozešli se každý za svým cílem.

Stella si našla místo s dobrým výhledem, ale nikdo ji tam nemohl nalézt. Při kontrole hrazd se totiž rozhodla, že do hlediště nepůjde. Její místo bylo na konstrukci stěny. Dalo se tam pohodlně sedět a byl odtama skvělý rozhled.

Za čtvrt hodiny bylo už New Orleans Stage úplně plné. Téměř ohlušující řev přivítal prvního akrobata, kterým byl Joel v širokém černém plášti hrající roli Osudu.

Joel začínal na hrazdách, ale postupně se přesunul na trampolíny, kde ukazoval zajímavé kousky, které Stella neznala.

Zanedlouho se za ním objevila Mia v červeném trikotu pokrývající celé tělo kromě dlaní.

Chvíli se na jevišti obcházeli a pak Mia strnula na jedné z hrazd. Ihned poté vystoupila na nejnižší hrazdu doposud schovaná Rosetta. Chvíli se na hrazdě houpala a pozorovala Joela, jak se k ní blíží. Když byli téměř u sebe, začala před ním zběsile prchat po všech možných hrazdách a stejně jako Mia na jedné z nich strnula.

Stále hrála klidná hudba.

Z hlavního výstupu ze zákulisí vyskočila do salta Anna a dopadla na novou trampolínu, odkud se bravurně přemístila na hrazdu nad ní. Tam strnula.

Joel se mezitím předváděl po okraji jeviště, kde dělal různé přemety a výskoky. Na nejvyšší hrazdě byla náhle Erin a ta seskočila přímo na prostřední tampolínu, odkud se zase odrazila na nejvyšší hrazdu.

Stelle se zatajil dech. Bylo to docela těžké se odrazit na té malé trampolíně s takovou přesností a silou. Při jejím letu se i lekla, aby neminula.

Erin se upřeně podívala na Joela a ten se zastavil a také ji sledoval. Potom oba na první úder bubnů v hudbě skočili na nejbližší hrazdu a mířili k sobě. Bubny se stále zesilovaly, když už byli téměř u sebe, Joel mávl před Erin rukou a ta strnula přesně jako ostatní tři dívky. Všechny měly stejné úplé trikoty, rozlišené jen velikostí a bravou. Mia měla červený, Anna zelený, Erin modrý a Rosetta žlutý.

Joel se zase chvíli producíroval po jevišti, ale za malou chvíli se z reproduktorů ozval výkřik a světla najednou zčervenala. Po jevišti se začalo hemžit hodně lidí. Působilo to dost strašidelně, ale za chvíli se rožla normální světla a diváci mohli spatřit podivný obrazec poskládaný z těl akrobatů.

A pak už se vše rozjelo velmi rychle. Celé představení neustále někdo na hrazdě zamrzával a zase rozmrzával, podle toho, která epizoda se právě odehrávala.

Stella ze svého místa neslezla ani o přestávce, ačkoliv slyšela někoho ji volat. Nechtěla s nikým mluvit a na konstrukci jí bylo dobře.

Druhá polovina byla stejně strhující, jako ta první a vše vyvrcholilo v monstrózním souboji čtyř hlavních akrobatek s Osudem a postavami z obrazce.

V závěru byli všichni udýchaní, ale šťastní. Snad ani jeden neudělal nějakou závažnou chybu.

Hlediště se vyprázdnilo a i herci ho opustili, ale Stella pořád seděla zamyšleně na svém místě a neurčitě hleděla před sebe.

„Špatná nálada?“ ozvalo se zespodu a Stella sebou pořádně trhla. K jejímu překvapení stál dole Leon a koukal na ni.

„Tak trochu, ale nic vážného. Ještě chvíli a můžeme z našich večerních setkání udělat tradici,“ zasmála se. Leon mlčel.

„Proč jsi tu?“ zeptala se ho.

„Hledal jsem tě,“ odpověděl klidně.

„Proboha proč a v tuto téměř noční hodinu?“ podivila se Stella a začala šplhat nad jeviště.

„Potřebuju ti ujasnit pár věcí,“ pronesl a začal za ní skákat nahoru.

„Spusť.“

„Ta urvaná hrazda při premiéře nebyla náhoda,“ začal a vyhoupl se na jednu z nejvyšších hrazd.

„Já vím, slyšela jsem vás se o tom bavit při obědě,“ přitakala Stella, pustila se konstrukce a letěla hlavou dolů. Leon se na chvíli lekl, že spadne a chtěl se pro ni zhoupnout, ale pak si uvědomil, že to má vypočítané. Stella se nohama omotala těsně nad hrazdou kolem lan, a tak se zastavila. Už si myslel, že vše zvládla v klidu, když trošku vykřikla.

„Au, sakra,“ zaklela a zvedla se, aby se na hrazdu usadila.

Leon se podíval na její nohy a uviděl to, co předpokládal. Měla je od lana spálené.

„Už zase,“ postěžovala si spíš sama pro sebe a prohlížela si spálenou a odřenou kůži na nohách. Byla do toho tak zabraná, že málem spadla, když se na její hrazdě objevil i Leon. Stál na hrazdě jednou nohou a jednou rukou se přidržoval lana.

„Měls aspoň říct, že sem jdeš,“ vytkla mu, „málem jsem spadla.“

Neodpověděl jí a jen se sklonil k jejím nohám.

Úšklebek na jeho tváři jí prozradil, co si o ní myslí, ale nerozhodilo ji to.

„Jde se na ošetřovnu,“ oznámil jí a chtěl skočit na jinou hrazdu, ale všiml si, že sebou ani nehla.

„Jdeme,“ zkusil to ještě jednou, ale opět bez odezvy.

„Není to nic vážného, ošetřím si to sama, až půjdu spát,“ ohradila se a zvedla se na hrazdě.

„Řekl jsem, že se jde na ošetřovnu,“ zavrčel výhružně Leon a nebezpečně se ke Stelle přiblížil.

„Nic to není, už se mi to stalo mockrát, vím co dělám, takže když dovolíš, půjdu svou vlastní cestou,“ odporovala dál Stella a chystala se skočit na jinou hrazdu. Leon před ni dal ruku, aby nikam nemohla, ale to už Stella skákala a jeho ruka ji vychýlila. Ten okamžitě zareagoval a chytil ji kolem pasu, ale Leon její váhu v tak nestabilní pozici neustál, takže se převážili.

Leon si stihl obmotat jedno lano kolem nohy, ale to bylo také velmi nebezpečné.

„Popustím tě, aby ses mě chytila za ruce, teď!“ zavelel a opravdu ji pustil. Stella se lekla, ale chytila se ho.

„Honem, rozhoupej se a někam přeskoč, nemůžu tě vyšvihnout nahoru a moc dlouho nás to neudrží,“ velel Leon dál a Stella jako zhypnotizovaná udělala, co po ní chtěl. Už bylo načase. Lano se po Leonově noze začalo smýkat, jakmile se Stella pustila, Leon se chytil hrazdy rukama a zůstal na hrazdě viset. Stella byla v pořádku na vedlejší hrazdě a s hrůzou v očích ho pozorovala.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se třesoucím se hlasem. Leon jen přikývl a vytáhl se, aby si mohl sednout.

Když se podíval na nohu, za kterou visel, zjistil, že ji má taky mírně spálenou a odřenou.

Stella to také zpozorovala a mírně se ušklíbla.

„Jdem na ošetřovnu, ne?“ vyrazila ze sebe, aby si do něj taky rýpla, ale viděla, že přestřelila.

Leon si ji změřil tak hrozivým pohledem, že se radši otočila a po pár hrazdách odskákala do zákulisí. Pár minut po ní ji následoval Leon.

Pro oba to nebyl zrovna úspěšný den.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Stále?

(Akane, 29. 12. 2010 2:28)

Stále sa neozvala? T.T

pokráčka

(Adrianet, 5. 4. 2008 11:40)

Se obávám nedočkáš, jelikož autorka se mi neozvala aspoň půl roku. ;-)

Prosím další díl

(Luna, 5. 4. 2008 11:20)

No to snad nemyslíš vážně :D...teď abych čekala na pokráčko :D...teď buu mít absťák po celou dobu, co budu čekat na další díl, protože je to fakt super ;D

pěkný

(Arkela, 20. 8. 2007 2:06)

tak na pokračování sem se moc těšila a je opravdu zajímavé, moc pěkné