Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. díl: Náhoda?, strach a radost

5. 8. 2007

„Je to tady,“ ozvalo se za Stellou, když koukala na zaplněné hlediště.

„Jo, je to tu,“ jenom tiše odpověděla Kenovi.

„Snad se nebojíš, včera jsi byla už v naprosté pohodě a všechno jsi zvládala,“ divil se.

„Tréma, obyčejná tréma. To ze mě snad spadne až vylezu na jeviště. Nebo spíš skočím,“ pousmála se trochu.

„Nachystej se, za pár vteřin jdeš,“ upozornil ji Ken, poplácal ji po zádech a odklusal někam dál.

Stella se pořádně nadechla, chytila se hrazdy a přesně podle hudby se zhoupla přímo nad jeviště a skočila na trampolínu k ostatním.

Výskoky, pózy, výstupy s ostatními. Všechno šlo opravdu hladce. Stella zářila štěstím. Diváci se bavili. Atmosféra byla příjemná. O přestávce se většina aktérů srotila v šatně.

„Stello jsi hvězda, nechápu, jak se ti povedlo vyskočit až na tu hrazdu, prostě máš můj obdiv,“ vymáčkla ze sebe zadýchaná Apple. Stella se svalila na židli, asi ji ani moc nevnímala. Byla ráda, že vůbec dýchá.

„Netušil jsem, že to bude taková makačka. Přijde mi, že to hrajeme třikrát rychleji než bylo v plánu,“ nechal se slyšet James.

„Ty mlč kuchaři. Ty si tam poskakuješ jak se ti zachce, občas někomu skočíš za krk a myslíš si, jaká to není sranda,“ štěkla na něj Apple.

„Nechte toho, zabijte se až potom, za chvíli jdeme zase na plac, tak sbírejte síly,“ upozornila je Stella , ale sama se zvedla a šla kamsi pryč.

„Je nějaká divná, nemyslíte?“ nadhodil James, ale nikdo se tím moc nezabýval.

Představení pokračovalo a bylo by úspěšné až do konce, kdyby...

Stella se právě s Leonem vyhoupla na hrazdu, odkud oskočila na trampolínu. Předpisově se odrazila a otočila, ale čekal ji šok.

Jedno lano Leonovy hrazdy se přetrhlo a on visel za jednu ruku a nekontrolovatelně se otáčel.

„Pust se, teď!“ křikla na něj Stella a on to k jejímu překvapení udělal.

„Sakra, co teď, musím ho chytit, jinak se zabije! Ale letí moc rychle,“ probliklo Stelle hlavou. Leon se stále otáčel. Sice už pomaleji, ale neměl moc šanci kontrolovat to.

Stella se narovnala a protáhla, jak nejvíc to šlo, aby vyletěla co nejvýš.

Leon byl už jen kousek, blížil se, ale byl stále moc vysoko.

„Tohle nezvládnu,“ zoufala si Stella. Natáhla se, až ji málem chytila křeč do ruky a do zad.

Pár centimetrů od Leonovy nohy. Pár centimetrů!

Vtom se Leon skrčil, nějakým šíleným způsobem se otočil hlavou dolů a chytil se Stelliny ruky.

Ovšem ani jeden ještě neměli vyhráno. Leonův let je stáhl kousek od středu trampolíny. Stačil jeden chybný pohyb a spadli by oba na zem.

„Musím se dostat za tebe, pomoz mi,“ řekl naléhavě Leon a Stella ucítila, jak jí skoro láme ruku, aby se dostal za ni.

Pochopila. Protočila se.

Dostali se do středu trampolíny. Ulehčeně na sebe pohlédli, ale to rychle Leon přerušil.

„Usmívej se, Růženko,“ poradil jí. Dál už na trampolíně šlo vše podle plánu. Jen do chvilky, než si Stella uvědomila, že s Leonem nemají kam skočit. Jejich hrazda byla zničená.

Poplašeně se na něj podívala, ale ten se jen ušklíbl, jako by se nechumelilo.

„Po poslední póze se odrazíš, jak nejvíc můžeš. Skočíme na tu o kousek vzdálenější hrazdu,“ oznámil jí a Stellu polilo horko.

„To nemůžeme zvládnout,“ pomyslela si, „to prostě není fyzicky možné!“

Nebyl ale čas Leonovi něco takového vysvětlovat. Okamžik nadešel.

Stella ucítila, jak ji Leon pevně chytil kolem pasu. Oba se odrazili a letěli opravdu směrem k hrazdě.

„Hlavně se mě nepouštěj, až tě pustím já,“ upozornil ji Leon. Stella si uvědomila, že se ze strachu Leona drží okolo pasu a krku.

Když byli na dosah hrazdy, Leon se Stelly skutečně pustil a hrazdy se zachytil. Zhoupli se, Leon se hrazdy pustil. Oba vyletěli do vzduchu, kde se otočili čelem k publiku a dopadli na hrazdu.

Stella nevěřila, že se jim to povedlo.

„Už se mě můžeš pustit,“ oznámil jí s malým úsměvem Leon.

Stella se pustila, chytila se lana hrazdy a společně mávali publiku. Ostatní aktéři už byli na jevišti a také děkovali divákům.

Za pár minutek se spustily všechny hrazdy a Stella s Leonem mohli odskákat do zákulisí.

Stella se sesunula k první zdi, kterou viděla a vydýchávala ten hororový závěr.

„Jestli se mi tohle stane ještě někdy, nevím, jestli to ustojím. Tohle už se nesmí stát, to ne. To bych už nedala.“

„Když jsi to zvládla teď, zvládneš to už vždycky,“ ozval se Leon.

„Vždyť jsi se mohl zabít!“ vykřikla na něj udiveně, jak to mohl brát tak samozřejmě?

„To mohl. Ale nezabil jsem se. Zvládla jsi to dobře.“

Stella na něj němě zírala. Chvíli si hleděli do očí a pak se Leon odebral klidným krokem někam pryč.

„Myslela jsem, že je s ním konec,“ přisedla si k Stelle Apple., „jsi vážně dobrá, že jsi ho chytila.“

„Já ho nechytila, jen jsem natáhla ruku, chytil se on mě,“ odvětila Stella.

„On ti právě teď poděkoval za záchranu života a ty mi tu chceš tvrdit, že se vlastně zachránil sám? Kdyby ses nenatáhla, minul tě!“

„Kdybych na něj nezařvala, aby se pustil, mohl se dohoupat a dostat se ke mně bezpečněji!“

„Ale on ti věřil, a správně. Sakra Lvíče, už toho nech. Pojď se převléct a odpočinout si. Zítra máme další představení,“ chtěla ji Apple nějak uklidnit, ale při slově 'představení' ve Stelle hrklo.

„To ne! Jak to teď bude s New Orleans?“ ptala se sama sebe, ale odpověď neznala.

„Tak už pojď, nic teď neřeš. Jde se převléknout a jíst,“ zavelela Apple, zvedla Stellu ze země a táhla ji do šatny. Obě se převlékly a šly do jídelny.

V jídelně všechno ztichlo, když vešly a ozval se potlesk.

Stella jen sklopila hlavu a zamračila se.

Když se usadily i s oběděm, přicpali se k nim Alan s Jamesem.

„Nazdar Hvězdo, gratulujem. Tvůj otec byl Superman?“ smáli se, ale Stelle to směšné nepřipadalo.

„Buďte radši zticha, Lvíče nemá náladu,“ zavrčela na ně Apple, když viděla, že má Stella už jen kousek od výbuchu.

„Tak to abychom šli pryč,“ zasmáli se oba a skutečně se odebrali k jinému stolu.

Oběd probíhal ve vší tichosti, ale zanedlouho uslyšela Stella své jméno od vedlejšího stolu.

„..Stellu měl, to lano bylo naříznuté. Měli jste v podstatě oba velké štěstí, hrazda se mohla urvat klidně i ve chvíli, kdy jste na ni skočili oba a nevím, jak byste to zvládli,“ slyšela hlas Kalose.

„Naříznutá?!“ podivil se Leon a zamračil se, „takže nás tu má někdo zájem vidět mrtvé?“

„Nejspíš,“ přikývl Kalos.

Stella seděla jako opařená. Nebyla to náhoda. Byl to útok!

„Měli byste si dávat velký pozor, kam skáčete. Pokud to zkusí znova, může to dopadnout hůř,“ dodal ještě Kalos a Leon přikývl. Potom se oba zvedli a opustili jídelnu.

Stella se podívala na Apple, ta ale zjevně byla ponořena do svých vlastních myšlenek, takže rozhovor nejspíš nezaznamenala.

Když obě dojedly, bylo něco kolem deváté večer, takže se odebraly spát. Následující den je čekalo další představení.

Stella se následující den probudila až o půl jedenácté. Po ranní hygieně se vydala do jídelny, kde ale nikdo nebyl. V klidu se nasnídala, nebo spíš naobědvala, a vyrazila na jeviště. Tam už byli nejspíš všichni ostatní a zkoušeli si své výstupy.

Alan právě předváděl různé skoky na jedné z trampolín a Stella se musela usmát. Skutečně mu to šlo.

„Konečně jsi tu, ještě chvíli a Leon by tě asi roztrhl vejpůl,“ dodala jí Anna hned zezačátku odvahu, ale měla pravdu. Leon nevypadal zrovna nadšeně. Nicméně se zdržel poznámek a šel hned k věci.

„Až Alan skončí, zkusíme si tu závěrečnou část,“ oznámil jí. Stelle se po tomhle zjištění udělalo trochu divně.

Měla strach.

Chtěla něco namítnout, ale Leon ji pohledem upozornil, že nesnese žádné odmlouvání, takže mlčela a začala se rozcvičovat a modlit se, aby to Alan natáhl na co nejdelší dobu.

Nicméně její přání nebylo vyslyšeno. Když Alan zahlédl, že se Leon vydal k lanům, seskočil z trampolíny a nechal prostor jemu.

„Sakra,“ zaklela Stella, ale nebylojí to nic platné.

Vyskákala až na dvě lana, kde na ni Leon čekal a chytila se ho za ruku.

Leon na ni kývl a začali skákat.

Jedna, dva, tři, seskok.

Jedna, dva, tři, výskok.

Přiběhla po laně k němu, otočili se a oba se odrazili.

Blížila se kritická část. Alespoň pro Stellu.

Už byli na hrazdě a ona se měla odrazit, ale nedokázala se pustit.

„Skočíš?“ zeptal se jí Leon, ale ona jen zavrtěla hlavou.

Chytil ji, donutil ji pustit se lan a skočil společně s ní. Stella měla celou dobu zavřené oči. Dopadli klidně na trampolínu.

„Bolelo to tak moc?“ zeptal se Leon a Stella zavrtěla hlavou.

„Tak jdem zase nahoru,“ zavelel a Stella chtěla zamířit k žebříku, ale Leon ji nepustil. Začal skákat na trampolíně. Stella se mu chtěla vysmeknout, ale nepustil ji.

Za chvíli byli rozskákaní dost na to, aby vyskočili na hrazdu. Leon se už chtěl odrazit směrem k ní, ale Stella se začala všemožně bránit. Leona to dopálilo tak, že ji chytl za ramena a ve výskoku s ní zatřásl.

„Jestli chceš jet zítra do New Orleans, tak se vzpamatuj, a pokud máš zájem se z té hloupé hrazdy klepat až do konce života, tak klidně pokračuj tady v tomhle tyjátru. I kdyby se ta hrazda urvala, tak bychom se dostali na nějakou za ní nebo na nějakou trampolínu, tak se proboha přemož!“ syčel na ni a zase ji chytil, aby ji nenapadlo odskákat někam pryč.

Stella zavřela oči a kývla. Oba se odrazili a skončili na hrazdě.

Stella si oddychla, ale ne nadlouho.

„Tak, a teď ty sama,“ řekl Leon a rozhoupal hrazdu natolik, aby mohla skočit.

Stella se upřeně dívala na trampolínu pod ní. „Teď, nebo nikdy,“ prolétlo jí myslí a skočila.

Dopadla správně doprostřed a pak už se v ní obnovila znalost pohybů, takže se po výskoku otočila a sledovala mírně se usmívajícího Leona.

Když dokončili výstup, řekl jen: „To bychom měli,“ a odešel. Stella se ještě chvíli za ním dívala, pak se usmála a rozhlédla se kolem.

Koukalo na ni prakticky celé Kaleido.

„Hej! Co je tu tak zajímavýho k vidění!“ rozčílila se naoko, ale byla šťastná. Zvládla to. Ostatní se pomalu začali rozcházet. Stella si ještě párkrát vyzkoušela těžké výstupy, ale vše jí šlo, takže se klidná vydala k sobě do pokoje, aby Rachel konečně odpověděla na e-mail.

„Milá Rachel, ještě ti nemůžu říct, jestli se dostavíme na premiéru, ale upřímně doufám, že ano. Pokud se tak opravdu stane, tak bychom se u vás zdrželi po tři dny, kdyby to nevadilo. Vše závisí na rozhodnutí Kalose a na tom, jak spáchám dnešní představení. Večer ti napíšu víc. Zatím se měj. Zdraví Stella.“

Odpoledne uteklo, ani nevěděla jak a představení se přiblížilo mílovými kroky. Stella se sice trochu bála, ale to už patřilo ke každému představení.

Při jejích výstupech byla celou dobu v klidu, jen u té prokleté hrazdy v závěru se trochu zarazila, ale na Leonově tváři se v tu chvíli objevil natolik výhružný pohled, že strach z něj byl větší než strach z hrazdy. A tak se jim celé představení povedlo. Při děkovačce se Stella usmívala jako sluníčko.

Když se všichni odebrali do šatny, ona zamířila za Kalosem.

„Počkej,“ ozval se za ní Leon a došel ji.

Stelle bylo divné, že jde s ní, ale radši nic nenamítala.

U dveří zaklepala.

„Pojďte dál,“ ozvalo se a oni vešli.

„Hezký večer, přišla jsem se zeptat, jestli tedy můžeme jet zítra do New Orleans. Představení jsem zvládla, ostatně si myslím, že jste se díval sám,“ začala na rovinu Stella a snažila se na něj moc neusmívat, aby to nevypadalo, že ho provokuje.

„Myslím, že domluvu jsi splnila, takže nemůžu mít nic proti vaší návštěvě v New Orleans. Jen potřebuji ještě dnes vědět, kdo jede a kdo ne. Ale může vás jet maximálně dvanáct. O to se už postarej ty,“ přitakal Kalos a otočil se čelem k oknu.

„Jo!“ zavýskla si dlouze Stella, udělala přemet dozadu a vyrazila z kanceláře směrem k ubytovnám.

Cestou si zpívala nějakou veselou písničku a když dorazila k pokojům, byla téměř v sedmém nebi.

„Hej! Mám tady pro vás zprávu! Velice důležitou zprávu! Můžu vás požádat o to abyste vylezli z pokojů?“ zakřičela a znovu si poskočila.

Nejspíš všichni přítomní se vyhrabali ze svých postelí a zpoza svých stolů.

„Orleančané, s radostí vám oznamuji, že nás šest jede zítra do New Orleans, tak se začněte balit. A také je tu možnost pro šest jiných, kteří by se chtěli podívat do New Orleans Stage. Takže pokud má někdo opravdu zájem, hlaste teď!“ volala a poskakovala si přitom.

Všichni z Orleans se zaradovali a zalezli do pokojů balit.

„Stello! Já pojedu,“ zavolal Ken a taky si šel sbalit.

„Já taky!“ vykřikla Sarah.

Ke Stellině překvapení se už nikdo jiný nepřihlásil, ale radosti jí to neubralo. Byla v podstatě ráda, protože se jí nechtělo po New Orleans hledat bandu neznalců města.

Když svou výzvu zopakovala i v jídelně, ovšem odezva byla nulová, vydala se za Kalosem. Kráčela po chodbách s obřím úsměvem, stále si zpívala a sem tam udělala nějaký gymnastický cvik nebo sestavu. Když už byla skoro u kanceláře, vystoupil zpoza rohu Leon a málem se srazili. Stella se mu chtěla vyhnout, ale on ji zastavil.

„Kdo všechno jede?“ zeptal se.

„Já, Apple, Anna, Jack, James, Alan, Ken a Sarah,“ usmála se.

„Jedu taky,“ oznámil jí.

„Tak jo,“ usmála se znova Stella, až ho to překvapilo. Nejspíš čekal protest.

„Myslíš, že už můžu jít za Kalosem, nebo potřebuješ ještě něco?“ zeptala se stále s úsměvem Stella, když na chodbě proti sobě stáli už dobrou minutu a ani jeden nepromluvil.

Leon zavrtěl hlavou a vyrazil do svého pokoje.

Stella zaklepala na kancelář a vešla.

„Hlásím, že nás jede devět. Já, Anna, Apple, Alan, James, Jack, Sarah, Ken a taky Leon.“

„Leon?“ podivil se Kalos.

„Jo, i Leon, řekl mi to teď na chodbě. V kolik letíme?“

„Letadlo do New Orleans odlétá v šest ráno. Do New Orleans doletíte v poledne. Ubytování si zařiďte sami, myslím že ve Stage něco bude. Zpátky letíte popozítří v poledn a přiletíte v šest, přičemž máte následně představení, tady máte letenky.“

„Dobře, děkuji moc. Příjemný večer přeju.“

Stella vzala ze stolu letenky a běžela oznámit ostatním, že se odlétá tak brzo.

Anna, Apple, Jack, Alan a James ji čekali před jejím pokojem, takže to bylo snadné.

„Bando, odlítá se v šest, tak se podle toho zařiďte!“ křikla na ně.

„Jak se ti to povedlo ho přemluvit?“ ptali se jí.

„Vsadila jsem se s ním, že celá dvě představení Růženky zvládnu dokonale, no a náhodou se to povedlo,“ usmála se Stella a běžela k Sarah. Když od ní odcházela, narazila na Kena.

„Skvělý, že jsem tě potkala, odlítá se v šest, tak se podle toho zařiď. Kde má pokoj Leon?“ zeptala se ho, protože to vůbec nevěděla.

„Leon? On letí taky?“ podvil se Ken.

„Jo, letí, kde má teda ten pokoj?“

„Číslo sedmnáct, je to na druhé budově,“ poradil jí a ukázal na stavbu naproti jejich ubytovnám.

„Wow, to patří ke Kaleidu? To jsem nevěděla, to budou asi lepší prostory, než máme my, že?“

„Jo, jsou to celé byty. Někdy opravdu prvotřídní. Bydlí tam třeba i Kalos nebo některé rodiny, které pracují pro Kaleido,“ vysvětlil jí Ken.

„No nic, já tam teda skočím, dobrou noc, a nezapomeň si nastavit budík,“ usmála se na něj Stella a utíkala vyřídit posledního člena zájezdu.

„Sedmnáct, sedmnáct, kde to sakra je?“ vztekala se, když už potřetí obcházela celý komplex, ale pořád to nemohla najít.

Už to skoro vzdávala, ale pak si čísla semnáct všimla. Bylo to až nahoře v podkroví.

Po zaklepání si trochu nervózně prohrábla vlasy.

„Kdo je?“ ozvalo se zevnitř.

„To jsem já, Stella, přišla jsem-“ ale nestihla větu dokončit. Dveře se otevřely a za nimi se skutečně objevil Leon.

„Co potřebuješ?“

„Přišla jsem ti říct, že se odlétá v šest, tak ať s tím počítáš,“ oznámila mu zběžně a už se chtěla odebrat pryč, ale Leon ji zarazil.

„Pojď prosímtě dál,“ řekl a otevřel dveře dokořán, Stella zaváhala.

„Já ještě musím napsat Rachel e-mail, že přijedeme, a taky se sbalit,“ hájila se, ale to už byl Leon vevnitř. Tak vešla.

Už v předíni jí bylo jasné, že to bude asi hodně pěkný byt. Byly tu pečlivě seskládané skříně na kabáty a boty. Skříňka na klíče a dokonce i velké zrcadlo. Dvěma ooblouky se vcházelo do obýváku.

„Pojď dovnitř,“ zavolal na ni ještě jednou. Tak se zula a vešla do obýváku. Byla tu rohový gauč, dvě křesla, televize a konferenční stolek. Obývák byl propojen s jídelnou a ta s kuchyní. Z obýváku velda ještě chodba.

„Někam si sedni, chceš něco k pití?“ zeptal se ještě, ale když zavrtěla hlavou, sedl si naproti ní.

„Nejdřív bych ti chtěl poděkovat za to včerejší vystoupení, opravdu jsem měl namále.“

„Kdyby ses nepustil, mohl jsi počkat než se hrazda ustálí a než ti někdo sindá hrazdu nebo přistaví dolů trampolínu,“ namítla Stella.

„To by ale úplně pokazilo celé představení, takhle jsme to úspěšně zakončili. Děkuju.“

Stella nebyla schopna slova, ten věčně zachmuřený kus ledu jí tu bez nejmenšího kousku nevole děkoval.

„A dál bych tě chtěl poprosit, abys mi s něčím pomohla. Kalos mě pověřil, abych vymyslel další představení. Vím, že je na to dost brzo, ale asi počítal s tím, že mi to moc nepůjde. Tak mě napadlo, že,..“

„Na tohle já fakt nejsem, ráda bych pomohla, ale to nepůjde. Občas z některých mých nejapných hlášek vznikne nějaké dobré představení, ale nidky není z mé hlavy. To vážně nepůjde. Ale zítra se můžeš zeptat té vaší Mii, aspoň myslím, že se tak jmenuje. Dělala vám scénáře, ne?“ vyprostila se z toho Stella, na scénáře hlavu vážně neměla.

„Dobře,“ přikývl Leon.

„Já už půjdu, musím se sbalit a napsat ten e-mail, uvidíme se zítra. Přeju dobrou noc,“ řekla ještě Stella a rychle vyrazila k sobě. V rychlosti se sbalila, napsala Rachel pár řádkůo jejich příjezdu a šla vyčerpaná spát.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář