Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. díl: Pitomá Růženka

1. 8. 2007

V Kaleido Stage panovala hrozná nálada. Všichni byli ještě v pořádném šoku z pádu dvou nejlepších akrobatek v Kaleido a taky netrpělivě čekali na Kalose, až jim řekne něco víc o jejich stavu.

Když Kalos, Leon a Ken dorazili, seděli všichni včetně „nováčků“ v organizačce a zarytě mlčeli.

„Budou v pořádku, potrvá to dlouho, ale uzdraví se. Naštěstí.“

Všichni si oddychli, ale visel tu jeden velký otazník.

„Bude se pokračovat v Růžence?“ zašeptal někdo téměř ustrašeně.

„Samozřejmě. Sice jsme přišli o May a Soru, ale Růženku dokončíme, jen v jiném složení. Pak se k nám už snad připojí. Alespoň May, Sora je na tom hůř. No, ale teď musíme vymyslet ještě jednou obsazení, protože nám chybí dvě hlavní postavy. Momentálně tu od nás není nikdo, kdo by zvládl Růženku nebo Zlou vílu, takže asi budeme muset sáhnout mezi naše nové společníky,“ řekl a obrátil se na onu šestici.

„Pevně věřím, že vás dnešní zážitek nijak neohrozil na psychickém zdraví, síť se opraví a ručím vám za to, že se už neutrhne, nemám zájem mít ještě někoho na triku,“ ujasňoval sobě i ostatním situaci.

„Já myslím, že to zvládneme,“ prohlásil rozhodně James.

„Fajn, máme tu tři role, Růže, Růženka a Zlá víla. Vyberte si dívky, která kterou chcete,“ nechal Kalos volbu na nich.

„Jsem Zlá víla!“ vykřikla Apple.

„A já Růže!“ nechala se slyšet Stella.

„Sakra, co mi to děláte, já nechci být Růženka, hlavní role, to snad ne. Jste se domluvily, nebo co, to prostě nejde, já už mám hlavních rolí dost,“ vrčela Anna a všichni na ni koukali jako na blázna. Kdo by si nepřál být v hlavní roli?

„Proboha Anni, jsi z nás na hrazdě nejlepší,“ přemlouvala ji Stella.

„Jo, a představ si mě, jak s tím mým kukuřičným polem na hlavě dělám Růženku!“ smála se Apple.

„To ale nejde, nemůžu být v hlavní roli, na to vůbec nemám dispozice, klidně budu dělat Růži, jak bylo původně v plánu, ale Růženku po mně nechtějte, já prostě hlavní role nemám ráda, vždycky se bojím, že to nezvládnu. Proboha Stello, vem to ty. To fakt není role pro mě, ty jseš přizpůsobivější, zvládneš to líp jak já. Mně se klepou kolena už při pohledu na ty hrazdy. Stello, proboha nech mě dělat Růži,“ škemrala Anna.

Stella z toho byla trochu mimo, Anna byla nepřehlédnutelně lepší, než ona, ale výšek se bála. A v Růžence byly hrazdy opravdu vysoko a nebezpečí pádu bylo velké.

Všichni z Kaleido sledovali ten rozhovor a pořád nechápali, jak někdo může odmítnout hlavní roli.

„Fajn, vezmu Růženku, ale počkej až se vrátíme do New Orleans, budeš mě na rukou nosit. Páč já se jako Růženka totálně ztrapním. A budeš za to moct ty,“ vyhrožovala Stella.

„Skvělý holky, tak jste se po půlhodině domluvily, tak já si beru ten můj vysněnej Čas, pokud teda role Času zůstane,“ ozval se Alan.

Kalos přikývl a pokračoval v rozdělování rolí.

„Dvorního šaška může dělat Jack, protože si může vymyslet jakoukoliv choreografii a už zbývají jen kuchtíci, ale asi to budeme muset omezit jen na jednoho. Víc lidí na to nemáme. O to víc si s tím vyhrej Jamesi. Okolo budou ostatní dělat různé šaškárny, ale ty máš trampolíny a nižší hrazdy k dispozici,“ dokončil celou schůzi Kalos.

„Teď běžte na oběd a za hodinu se tu sejdeme, musí se nacvičovat. Máme málo času, premiéru posuneme, ale maximálně o týden, do té doby se to musí zvládnout,“ udělil ještě poslední rozkazy a odebral se do své kanceláře.

Ostatní se pomalu rozešli a většina zamířila do jídelny.

„Díky Stello, zachránilas mě, já bych Růženku opravdu nezvládla,“ děkovala ještě pořád Anna.

„Radši mlč, počkej až to pokazím, budu ti to otřískávat o hlavu do konce téhle série představení a přité další ti nechám přišít nějakou šílenou roli,“ vrčela Stella.

„No tak dámy, se uklidněte, to zvládneme, bude stačit si jen zvyknout a ty Stelli musíš hodně trénovat,“ klidnil vášně dívek Alan a chytl obě kolem ramen.

„To teda budete muset hodně trénovat,“ ozvalo se za nimi. Nebyl to nikdo jiný, než Leon, a měřil si je dost ledovým pohledem.

„Snad to zvládnu,“ povzdechla si ještě trochu naštvaně Stella, ale rýpnutí do žeber od Alana ji zase uklidnilo.

„Konečně si zaskáčeš s někým jiným, než je James, stejně se divím, že tě ještě po třech letech tě baví s ním vystupovat,“ kroutil hlavou.

„Když jsme spolu začínali vystupovat, byly to jen takové srandovní role, rozjíždět se to začalo teprve nedávno. Řekla bych tak u Času Fantazie, předtím to byly fakt jen legrácky,“ hájila se Stella.

„Přestaňte se hádat, nebo vás přilepím pod nějakou nízkou trampolínu a pořádně si zaskáču,“ uklidnila je oblíbenou hláškou Apple a dala se do jídla.

„Stelli máš dva budíky? Já svoje hodinky zapomněla a nevím, jak se budu ráno budit, a jak tě znám, ty sis s sebou vzala takových kravin, že budeš mít určitě nějaký budík navíc,“ uculovala se na Stellu Anna.

„Jo, mám, pojď se mnou.“

Obě dvě došly do pokoje Stelly. Ta se začala přehrabovat ve svých taškách a Anna si sedla na postel.

„Co sis to přivezla za hloupou panenku?“ podivila se po chvíli, když na nočním stolku uviděla malou figurku.

„Jakou panenku? Na panenky jsem už stará, nemyslíš?“ otočila se k Anně Stella a ustrnula.

„Co to je?“ zeptala se, ale než Anna stihla odpovědět, to Ono se pohlo a dokonce promluvilo.

„Jsem Kejklíř, duch jeviště,“ představila se panenka. Anna vykřikla a rychle se přesunula ke Stelle.

„Ať jsi co jsi, okamžitě vypadni, tohle je můj pokoj, tady nemáš co dělat!“ zuřila Stella, ale bála se stejně jako Anna.

A panenka opravdu zmizela.

„Sakra tohle je už i na mě moc. Na, tady máš budík, dej si ho do pokoje a jdeme na zkoušku, nebo to nestihnem,“ zavelela Stella a Anna ochotně poslechla. Začínalo to tu být opravdu podivnější a podivnější.

Když doběhly do hlavní tělocvičny, byl tam Leon s Alanem a něco probírali.

„Nejdem pozdě?“ zeptala se raději Anna, ale ti dva se nenechali rušit. Než skončili, přišla Apple a postávala tam s nimi.

„Apple, Anno, vy budete ve vedlejší tělocvičně s pomocí Kena nacvičovat vyčarování Růže, a Stella tady se mnou usínání Růženky,“ vydal povely Leon a sám začal šplhat k jedné z nejvyšších hrazd.

„Na co čekáš, polez za mnou.“

A tak se Stella vydala za Leonem.

„Budu teď hrát Růži, ale potom to musíš secvičit s Annou, vyskoč si na tamtu hrazdu, ale až se přestane houpat, jdu přes ni na druhou stranu,“ řekl a vyskočil na nejvyšší hrazdu, zhoupl se, ve vzduchu se vzpřímeně otočil, zachytil se další hrazdy, ze které se už snadno dostal na hrazdu, ze které začíná Růže a otočil se čelem ke Stelle. Až se první hrazda ustálila, Stella na ni vyskočila a čekala na další instrukce.

„Půjdeš přesně tou cestou, jako jsem šel já, ale na poslední hrazdu se musíš dostat už čelem k první hrazdě,“ zavolal na ni.

„Dobře,“ vydechla Stella, rozhoupala hrazdu a skočila. Mezitím leon seskočil na hrazdu o kousek níž. Otočka se Stelle povedla, chytila se i druhé hrazdy, ale po skoku z ní se nstihla úplně otočit, takže se jen hrazdy zachytila a visela tam.

„Pust se nebo skoč sem, vyhodím tě nahoru, popřípadě spadneš dolů do sítě,“ povzdychl si Leon, pověsil se za nohy a natáhl ruce, aby Stella věděla, kam má skákat.

„Tohle bude dlouhé,“ pomyslel si, ale pak už se soustředil jen na cvičení. Asi po půlhodině se Stelle konečně podařilo se na třetí hrazdu dostat správně, zaradovala se, ale předčasně.

„To byla ta lehčí část, teď se musíš nějak elegantně dostat na otočnou obdélníkovou hrazdu, kde ale bude už čekat Růže, tak ji nesmíš povalit. Musíš si stoupnout jen do rožku a zavěsit se ven z toho obdélníku. Chápeš?“

Stella jen přikývla.

„Skáču tam, až se svalíš odsud, zkus mě na té hrazdě nepovalit,“ ušklíbl se a seskočil na otočný obdélník.

Stella se trošku zkoupla, aby nepadala přímo dolů, ale už když se pustila, bylo jasné, že to bylo moc. Řítila se přímo na Leona, přesně jak předpokládal. Než stihl uhnout, přistála přímo na něm a ještě ji musel zachytit, aby nespadla dolů.

„Znova,“ zavrčel jen.

Stella se vyškrábala na patřičnou hrazdu a znovu se zhoupla, Ale už jen minimálně. Stejně jí to nebylo platné. Předchozí situace se opakovala znova. Leonovo „znova“ jí už začínalo lézt pěkně krkem, když se jí po čtvrthodině stále nedařilo skočit správně. Zachránil ji z toho Ken, který přiběhl do tělocvičny a cosi na ně křičel.

„Sora se probrala! Sora se probrala! A je v pořádku, sice ji pořádně bolí hlava, ale pamatuje si všechno, je v pořádku!“ radoval se. A Leon se pousmál. Na tváři, kterou Stella neznala jinou, než zamračenou popřípadě chladnou, se opravdu objevil malý úsměv.

„To je skvělé,“ řekl Leon a znovu se obrátil ke Stelle.

„Už skáčeš?“ zeptal se znova chladně. Stella jen kývla. Za ledovou maskou byl člověk, takže už se tak nebála. Skočila, udělala salto a dopadla přesně, jak Leon požadoval. Hrazda se tím pádem začala točit. Leon si stoupl přesně jako ona a chvíli se jen tak točili, než vydal další pokyn.

„Jak hrazda bude zpomalovat, pustíš se nohou a rukou, kterou se držíš budeš pomalu klesat až na spodek hrazdy. Tam se na Annu fascinovaně podíváš a dotknete se rukou. A pak máš jen chvíli, aby ses dostala přes trampolínu až na támhletu hrazdu, na trampolínu ale musíš dopadnout zády a na hrazdu dosednout už téměř ve spánku, zkus to.“

„Uf,“ pomyslela si Stella, podívala se na hrazdu, ale pak si uvědomila, že podobný skok už dělala. To jí dodalo sebevědomí, a tak to k Leonovu překvapení zvládla už napoprve.

„Fajn, ale pořád při tom vypadáš jako zvadlá kopretina při posledním tažení proti slunci. Ačkoliv usínáš, musíš tomu dát život, diváci musí vědět, že jsi přitom neumřela, ale jen jsi usnula,“ zkritizoval její nepříliš elegantní přesun.

Zrovna se chystala mu odpovědět něco nehezkého, ale přerušilo ji zavolání.

„Stelli! Jak to jde? My jsme už pokročili, zanedlouho budem trénovat spolu!“ volala na ni Anna zespoda nadšeně.

„Pro dnešek končíme, zítra v sedm ať jsi tady, musíme pokročit dál,“ řekl polohlasem Leon a odskákal někam pryč.

„No tak, polez dolů, už je pozdě, jdem se navečeřet a spát, zítra bude perný den, ale těším se,“ jásala Apple.

Stella si protáhla už zdřevěnělé ruce a skočila na trampolínu, kde skákala do té doby, než bylo bezpečné skočit na zem.

„Jsem úplně mrtvá,“ vydala ze sebe a zavěsila se za své dvě kamarádky.

„Nevypadáš zrovna svěže no, asi tak jako kopretina v posledním tažení,“ ušklíbla se Apple narážejíc na Leonovu výtku.

„Nech toho prosim tě, já jdu spát, pokud se vám chce, můžete mi na pokoj donést něco k jídlu, ale asi už budu spát,“ zmátožila se Stella a doploužila se až do své ložnice, kde spadla na postel.

„Na únavu je nelepší sprcha a pak spát,“ ozvalo se kousek od ní.

Stella zvedla hlavu. Nad ní se vznášela ta malá panenka.

„Co tu zase chceš!“ chtěla se rozčílit, ale už na to neměla dost sil.

„Jsem Kejklíř, duch jeviště.“

„Jo, to už jsi říkal, ale já si stejně myslím, že tě vidím jenom kvůli té šílené únavě,“ zavrčela Stella.

„Jak myslíš,“ ušklíbl se Kejklíř a kamsi zase zmizel.

Dívka se nicméně odebrala do sprchy, jak jí radil a pak usnula přesně jako Šípková Růženka.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář