5. díl: Krvavé perly
Uslyšela jsem kousek ode mě bolestivý výkřik. To snad ne.. lekla jsem se a ihned z kolíkem v ruce a potřená česnekem se rozběhla daným směrem jak nejrychleji jsem zvládla. Stejně už asi půjdu pozdě. Vběhla jsem do uličky připravená na souboj. Pozdě. Viděl jsem jak upír odlétá s dívkou v náručí, už byly daleko. Stále jsem odmítala věřit...ne...nemohla jsme ztratit člověka. Opatrně a ostražitě jsem vstoupila do oné slepé uličky. Klekla jsem, smočila jsem prsty ve skvrně na zemi a přičichla k nim. Krev...
,,Zatracená práce,“ zaklela jsem potichu a rychle vyběhla ze slepé uličky. Všimla jsem si stínu, co zacházel za jeden z rohových opuštěných domů. Nechci ani vidět zítřejší noviny a seznam pohřešovaných...
,,Hej, ty tam! Kam si jako myslíš, že jdeš?!“ zařvala jsem na něj rozzuřeně. Zastavil se a otočil se ke mně. Měl tmavší vlasy a v očích nezkušenou drzost. Oddechla jsem si. Na mladém upírovi vybiji svou zlost raz dva.
,,Ale slečno, neměla byste se toulat takhle sama...v noci....,“ ušklíbl se na mě a pomalu ke mně kráčel. Kroky se ozývaly s ozvěnou tichou noční ulicí. ,,V téhle čtvrti je plno upírů,“ pravil a pokusil se nevinně usmát. Zavál vítr, a byl ta tam. Náhle jsem ucítila ho za sebou.
,,Dlouho nebude!“ sykla jsem a neomylně jsem vrazila mu kolík do srdce.
,,Áááá!“ vykřikl a jeho smrtelný jekot se musel roznést po celé čtvrti. Po chvíli už z něj zbyl jen prach.
,,Kde jste?! Vylezte vy odporný stvůry!!!“ zakřičela jsem do ulice. Chvíli bylo ticho. Uchopila jsem pevně kolík v jedné ruce, v druhé jsem otevřela láhev se svěcenou vodou, akorát do ruky.
,,Ale, ale, to vypadá na lahodnou večeři, viď Thome?“ zasmál se jeden z těch nechutných upírů, který najednou stál ani ne deset kroků přede mnou. Spolu se svým kamarádem mě začal obcházet. Poznala jsem je. Minulý rok ještě chodili do naší školy...
,,Phile co myslíš, že bychom slečnu nejdřív využili i po jiný stránce?“ ušklíbl se ten druhý.
„Počkej Thome...myslím, že ji znám....ty huso!!! Já tě miloval a tys mě odkopla!!!“ zařval najednou. Tak s tímhle jsem nepočítala. Maličko se mi roztřásly kolena. -Vzpamatuj se, je to upír, né tvůj bývalí přítel, je to upír, vrah...- Vzpamatovala jsem se a vychrstla na něj přiměřené množství svěcené vody.
,,Ááááá!“ zaječel a začal hořet. Druhý upír chtěl utéct, ale srazila jsem ho k zemi, nalila mu vodu přímo za zátylek a rychle vstala. Po chvíli z nich zbyl jen prach. Šla jsem už směr domů, stejně to je ještě pěkný kus touhle čtvrtí. Ucítila jsem za sebou závan. Otočila jsem se s kolíkem připraveným zasáhnout, ale nikde nikdo.
,,Tak ty jsi ta, která mi zabíjí sluhy? To od tebe není vůbec pěkné. Pomalu už není nikdo, kdo by mi naléval čerstvou krev a přitom jí půlku nevypil,“ ozvalo se dotčeně nade mnou. Ohlédla jsem se po hlase. Na domě stála dívka v rudých šatech s černou krajkou. Měla tmavé černé vlasy, které jí létaly na všechny strany a sledovala mě dvěma černýma očima s krvavým nádechem.
,,Ani mě nejsi schopná pozdravit? Tse! Tak abys věděla, že jsem slušně vychovaná, dneska tě nechám jít, ať je příště nějaká zábava,“ pravila, mávla ledabyle rukou a stejně podivně, jak se objevila, tak i zmizela. Překvapeně jsem se vzpamatovala a zamířila rychle domů. Dnes už jsem toho měla plné zuby.
Na škole vlály černé prapory. To ne..Ta dívka...byla někdo od nás...Modlila jsem se, aby v naší třídě byli všichni. Vešla jsem do třídy připravena Nime pěkně vytknout, že na mě nečekala před parkem, jak tomu většinou bývávalo. Nime však nikde a najednou zazvonilo a do třídy vcházel Dykrys. Lehce mi pookřálo srdce, avšak po včerejším večeru jsem byla tak mimo vše veselí, že jsem pomalu ani nehltala každé jeho slovo a jen ho pozorovala, co z něj vypadne. Nevypadal totiž, že by mu bylo nějak dvakrát do řeči a snad měl i dvě vrásky, což je na dvaatřicetiletého profesora poměrně podivné.
,,Třído sedněte si,“ pravil tiše a sklopil své krásné hluboké oči do země.
,,Dnes mám pro vás bohužel nešťastnou zprávu, kvůli které vlají na naší škole černé prapory,“ na chvíli se odmlčel. „Dnes v noci Upíři ze západní čtvrti napadli naši studentku a vaši přítelkyni...Nime...“ selhal mu hlas. Zkameněla jsem a vytřeštěně se na něj dívala. Zachytil můj prosebný pohled, který ho prosil, aby řekl, že to není pravda. Se smutkem v očích ke mně zakroutil hlavou.
„Ne...“ šeptla jsem zoufale a po tvářích mi začaly téct slzy.
„NE!“ zakřičela jsem, vstala z lavice a práskla za sebou dveřmi na chodbu. Sesunula jsem se podél zdi a roztřeseně začala plakat. Nevěřícně jsem přitom stále upírala zrak naproti sobě. Poté jsem schovala hlavu do rukou a zařvala žalem. To nemohla být pravda...kdybych tam byla dřív...Nime mohla žít..Ucítila jsem na svém rameni opatrnou ruku.
,,Pojď, půjdeme do kabinetu,“ zvedl mě kdosi ze země a kamsi se mnou mířil. Nevěděla jsem o okolí. V mysli se mi míhaly stále jen ty výčitky a po tvářích tekly obrovské slzy, velké jako perly...krvavé perly...
,,Na, tohle vypij,“ dal mi kdosi hrnek do ruky, když jsem začala opět vnímat. Musela uplynout hodná chvíle. Rozkoukala jsem se zaslzeným zrakem kolem sebe. Byla jsem v kabinetě a naproti mně seděl Normin Dykrys a ustaraně si mě prohlížel.
,,Co to je?“ zeptala jsem se rozklepaným hlasem a sledovala zelenou hladinu teplého moku.
,,Čaj, pomůže ti,“ odpověděl.
,,Není to tvoje vina,“ řekl po chvíli a stále mě pozoroval těma ustaranýma očima.
„J-jak to myslíte?“ zeptala jsem se a stále se ani nenapila. Nikdo jiný tu nebyl.
„Kladeš si za vinu, že Nime unesli,“ pravil tiše.
„Proč bych měla?“ nechápala jsem.
„Napij se, pomůže ti to,“ zopakoval znovu. Opatrně jsem tedy po chvíli usrkla čaje.
„Jsem šestnáctiletá studentka, té obvykle nepadají upíři mrtví k nohám,“ pravila jsem opatrně a snažila se maskovat. Něco mi říkalo, že tu není něco v pořádku.
„Obvykle to dívkám tvého věku skutečně nedělají, jenže ty jsi jiná Adrianet,“ pravil tiše. Hrklo ve mně a hbitě jsem se na něj podívala.
„Kdo jste?“ zeptala jsem se rychle, ale opatrně.
„Tvůj zachránce,“ odpověděl, přičemž jsme se dívali do očí.
„Ta časoprostorová trhlina...“ začalo mi to docházet. Jen velmi slabě se pousmál, jako souhlas.
„Musel jsem zabránit budoucnosti. Kdybych tě tehdy nezachránil, zle by to dopadlo,“ pokračoval.
„Proč tu tedy ještě jste a nevrátíte se do své doby?“ zeptala jsem se zvědavě a doufala jsem, že to nevyzní drze. Hořce se pousmál.
„Nemám kam. Ještě musíš svést jeden důležitý boj a porazit Starší upíry. Poté bude hrozba zažehnána,“ odpověděl a usrkl čaje.
„Navždy?“ zvedla jsem k němu nevinný zrak. Další hořký úsměv.
„Oba víme, že něco takového je nemožné. Zlo lze jen dočasně odklidit. Jsem tu, abych ti pomohl. Mimo školu jsem jen Normin,“ lehce se pousmál. Dopila jsem čaj a opravdu mi bylo o něco lépe. Teď jsem aspoň nebyla sama.
„A pamatuj. Nime není mrtvá. Je šance ji převrátit na dobrou stranu. A teď pojď, vrátíme se do třídy,“ odložil hrnek a podržel mi dveře.
Komentáře
Přehled komentářů
tak a tady taky.... kdy bude pokráčko????
goood
(MiroHappy, 14. 1. 2008 19:49)Děvčata řeknu vám, že je to zatím skvělé!!...jakože příběhy o upírech nějak nemusím, ale napsaný je to dost dobře!! Ať žije Adrianet a Nimeeeeeeee :D:D:D
Excelentní :´(
(Herwen, 6. 1. 2008 22:36)Jé to úžasné.Smutné,ale úžasné :). Normin se nezdá :D.Chci pokráčko jinak Vás budu strašííííííííííííííííííííít :D
ty jooooo
(Arkela, 6. 1. 2008 22:30)adri tohle je naprosto dokonalý.. sem zvědavá jak se to bude vyvíjet dál... teda holky vy dáváte zabrat mím nervům :D
Opravdu skvostné**______**
(Nime, 6. 1. 2008 11:05)ale teď zas já nevím jak pokračovat xDDD No..nějak to vymyslím^.^
a další....
(ehm, 8. 8. 2008 22:31)