1. díl: Vše je jen zdání
Byl jeden z těch obyčejných dnů, slunce jasně svítilo, vlál svěží vzduch, na stromech a květech se leskly kapičky rosy a tráva krásně voněla svěžestí. Procházela jsem napříč městským parkem, byla to pro mě nejkratší cesta do školy a dle mého názoru i nejkrásnější. Město, kde bydlím, není moc velké, ale ruchu tu je někdy až moc. Do školy se vždycky trochu loudám, moc mě to nebaví a raději kouká z okna nebo se aspoň bavím s Nime. Má nejlepší kamarádka už od mala. Od mala...při vzpomínkách na své dětství se mi vždycky trošku zkazí nálada.
Přidám do kroku a za chvíli už usedám za školní lavici.
,,Héééj! Dneska nějak brzo, ne? Vždyť první hodina začíná až za minutu!“ rýpla si do mě Nime otočená ke mně, v lavici seděla totiž přede mnou. Vrhnu po ní jen krátký pohled a s odzvoněním začátku hodiny si podepřu bradu a koukám z okna.
,,Renawalti? Jakou matematickou konstrukci byste zvolila k vypočítání tohoto příkladu?“
,,Co? Cože?!“ Vyskočím z lavice, když mě odchytí přísná profesorka se zarámovanýma očima v hranatých brýlích, jak nedávám pozor a spím. Třída se začne smát.
,,Renawalti, Renawalti...zase nedáváte pozor...asi si budu muset zavolat vaše pěstouny. Sednout!“ Ta mrcha říká mé jméno doslova se škodolibou radostí. Tak jsem cizinka, no a co? Nenávistně probodnu profesorku pohledem a sesunu se zpět na svou židličku. Čekám, až nebude dávat pozor a zase si podložím hlavu a koukám z okna. Venku vypadá vše tak lákavě a já musím sedět tady. Mám ráda den, cítím z něj pocit bezpečí. Tedy ne, že zrovna já bych se o sebe nebyla schopná postarat, to se říci nedá. Vychovali mě k tomu. Oni. Podívám se před sebe na tu dívku s dlouhými hnědými vlasy a stejnými oči. Nejlepší kamarádky a přesto o mě to největší tajemství není. Zamračím se a vzpomenu si na jednu chvíli, před pěti lety...
„Tati a proč, proč jí to nemůžu říct?“
,,Nikdy, nikdy nevíš, kdo se k nim přidá! Adrianet nezachránili jsme tě pro to, abys zase umřela!“
,,Ale je to moje nejlepší kamarádka! Ona se k nim nepřidá!!!“
,,Jak to víš? Ochráníš ji snad? Budeš snad každou noc hlídkovat pod jejím oknem a zabiješ každého, kdo se k tomu domu jen přiblíží?!“
,,Ale..!“
,,Žádné ale! O své pravdě nesmíš nikomu říct! A teď musíme jít, v severní čtvrti to dneska zase řádí“ pravil rozhodně tehdy můj otec a šel se obléci a připravit tašku.
,,Adri? Adri je ti něco?“ mávla rukou před mým obličejem Nime.
,,Cože? Ne nic..“ zalhala jsem. „To už zvonilo?“
,,Jo...poslyš jsi fakt nějak mimo, když ani zvonění nepostřehneš!“ prohlídla si mě zkoumavě Nime.
,,To nic..“ trvala jsem si na svém a s pohledem upřeným na Satsuki, jejich spolužačku s dlouhýma nohama, sukní pod zadek a velkýma očima, jak jde za Hotakem, jejich spolužákem, který se právě smějící urval z jedné skupinky dívek.
,,Nechceš jít dnes do kina?“ zeptala se ho tím svým uječeným hlasem, jakmile si sedl a nakláněla se na ním.
,,No, já nevím, chtěl jsem něco vyřídit.“ zasmál se Hotaku a poškrábal se ve vlasech.
,,Nechceš jít dnes do kina?“ zopakovala svou otázku.
,,Já fakt nevím...“
,,Nechceš jít dnes do kina?“
,,Kdy a kde?“ vzdal se s povzdechnutím. Zabodla jsem pohled zklamaně do stěny.
,,Ale no tak lvíče, nech to plavat!“ plácla mě povzbudivě Nime po zádech, když si všimla, kam směřoval můj pohled.
,,Holky, nechcete jít dnes do kina?“ vypáčil ze sebe chytrolín třídy, nervózně a ťukal přitom ukazováčky do sebe.
,,Odpal Nobu,“ řekla jsem nijak nevzrušeně spolu s Nime zároveň.
,,Proč máme kolem sebe samé takové...“ povzdechla si Nime a podepřela si hlavu stejně jako já, jakmile Nobu odešel.
,,Takové co?“ ptala jsem se zvědavě.
,,Takové....takové...! Já nevím! Ty jsi ale nikdy nesnila o někom, kdo přijde, oslní tě a padne ti k nohám?“
,,Ne,“ zalhala jsem. Obě jsme si ve stejnou chvíli povzdechly.
,,Jsem doma!“ zavolala jsem, jakmile jsem vešla do dveří.
,,Ááá miláčku! Na stole máš večeři, tak ji do sebe rychle hoď, udělej úkoly a zalij u sousedů ještě zahradu prosím!“ přiřítila se z kuchyně mamka, dala mi pusu na tvář a zase někam zalítla.
,,Kolik mám času?“ zavolala jsem do útrob domu.
,,Do úplného zatmění ti zbývá hodina a čtyřicet tři minut!“ odpověděla mi jako vždy přesný čas. Odhodila jsem tedy tašku do rohu předsíně, kde už na mě čekala menší a s trošku jiným obsahem a zamířila jsem do kuchyně. Kafe a cereálie. Jako vždy. Slupla jsem to během pěti minut, udělala těch pár úkolů a šla na zahradu k sousedům, kde jsem měla zapnout na půl hodiny zavlažovací systém. Odjeli v tomhle období raději na dovolenou. Ani se jim nedivím, kdybych mohla, jela bych hned. Naše polovina města je díkybohu vysvěcená nějakým podivným kouzlem. Za to může ta potrhlá čára v zemi.
Kousek ode mě jsme pocítila nějakou změnu. Trhlina? Musela to být trhlina v časoprostoru, ale už je to pryč. Už z toho asi blázním.
Muž v postranní uličce si oprášil černý kabát. Usmál se. Nevšimla si mě.
Komentáře
Přehled komentářů
Vypadá to Hodně zajímavě!
wauu
(Arkela, 1. 1. 2008 2:08)ty jo holky vy se nezdáte. sem strašně zvědavá co se z toho vyvrbí... A Nime neměj strach určitě to s Adri zvládnete. Neměj strach určitě to nrpokazíš :)
jůůůůůů :)
(Herwen, 31. 12. 2007 22:23)Příjmená změna :) Těším se jak se to ještě vyvrbí :)
Úžasné
(Nime, 31. 12. 2007 20:41)hehe vypadá to slibně,ale nevím jestli ti to nepokazím =___=
Jujkyy
(Aki, 18. 11. 2008 22:12)