Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. díl: Odhodlání

23. 1. 2008

Nad Kaleido Star vychází slunce, jeho paprsky skotačí na fontánce nedaleko ubytoven, dva ptáčci se honí v korunách stromů a oknem proudí přívětivé světlo přímo do rozlehlé tělocvičny.

Adrianet už stála na laně a metala po něm přemety dozadu i dopředu. Z podlahy ji jako vždy sledoval pár fialkových očí.

Dveře klaply a do místnosti vešel Chris. Na sobě měl jen modré cvičební tepláky a v jedné ruce flašku s vodou, v druhé ručník. Obojí odložil na lavičku kousek ode dveří a vydal se k Leonovi. Měl dnes první trénink.

„Dobré ráno.“ Pravil, když se dostal k trenérovi trochu blíže a zamával Adrianet, která právě zkoušela stoj na jedné ruce… Ta mu volnou rukou zamávání oplatila, lehce se odrazila, dopadla na špičku levé nohy a udržovala rovnováhu.

Leon jen neznatelně kývl, ani nespustil z Adrianet oči.

„Podíváme se, co máš v rukou. Dej si dvě stě kliků.“ Pronesl.

Chris jen lehce kývl, skočil na zem a dal se do toho. Samotného jej překvapilo, že sotva se dostal k první padesátce, začaly mu svaly hlásit, že by jim to i stačilo. Rok „dovolené“ se na něm hodně podepsal. Zatnul zuby a vytáhl počet ke stovce. To už mu i ramena začala pomalu ale jistě nadávat a vzpírat se takové námaze.

I když se stále díval na tu drzou holku, jasně poznal, že ten kluk zpomalil.

„Udržuj tempo!“ Vypálil ostře.

Kupodivu Chris poznal, že to patří jemu. Trošku se na své ruce naštval a donutil je opět zrychlit. Další padesátku už dával jen čirou silou vůle, protože cit v rukou již nadobro ztratil.

„Ještě ti třicet zbývá, tak nezpomaluj!“

Kdyby ho tak nebolely záda, tak by po Leonovi něčím hodil…

„Ještě dvacet! Zaber a pořádně!“

Třeba ta činka tam vypadá docela sympaticky…

„Posledních deset! Zaber, nebo si dáš deset navrch!“

Ani ten rotoped není špatný…

„Dvě stě! Stačí! Sto padesát sklapovaček!“

Chris si sedl, pomyslel si, že nejsympatičtější je stejně atomová puma, zapřel nohy o jednu z těch přibližně stokilových činek a začal dělat sklapovačky. Alespoň břicho jej nezklamalo. Při první sedmdesátce se ani nezapotil. Leon si toho všiml. Mlčky se sehnul, zvedl opodál ležící pětadvaceti kilovou činku a položil mu ji na prsa.

Chris pod nečekanou váhou vypadl z tempa a zarazil se.

„Udržuj tempo!“

Mladík v duchu proklel svého mučitele a pokračoval. Teď už to nebylo ani z půlky tak jednoduché. Udělal poslední sklapovačku a zůstal ležet. Jednou rukou si ještě odhodil „pasažéra“ z hrudi.

„Pět minut přestávka!“

Leon odešel k trampolíně, odrazil se a vyskákal k Adrianet, kde jí dával další pokyny. Chris toho využil a napil se. Dost jej zarazilo, jak mu svaly za ten rok zlenivěly.

Za chvíli byl Leon dole. Pokynul Chrisovi rukou a beze slova vyšel ven. Chris doplnil láhev, zamával Adrianet, která teď stála na laně na jedné noze, a vyšel za trenérem ven.


Snažil se přitom nevnímat pálení, které mu prostupovalo pažemi i celou hrudí.

„Kam jdeme?“ Zeptal se klidně Leona.

Bez odpovědi.

Chris se už raději ani na nic neptal. Díval se po městě, kterým procházeli. Líbilo se mu. Malé, hezké domky, útulné restaurace a hospůdky, prostřídané hezkými vysokými stavbami. Nyní došli k pláži, odkud se rozprostíral nádherný výhled na mořskou pláň. Chris si se zalíbením prohlížel tu nádheru.

„Vidíš tamten zmrzlinový stánek?“ Ukázal Leon kamsi do dálky. Chris zaostřil. Někde tak zhruba čtyři kilometry odtud spatřil na pláži jakousi malou tečku, která by snad popisu odpovídala. Kývl.

„Za půl hodiny ať jsi odtamtud zpátky.“ Přikázal jeho trenér chladně, posadil se na lavičku, otevřel knihu a začal číst.

Chris na chvíli zaváhal, položil do stínu lavičky láhev s vodou a vyrazil. Vytrvalosti se nebál, pohybovat se třebas několik hodin v kuse pro něj nebyl příliš velký problém. Spíš se mu nelíbila ta časová omezenost…. Začal v duchu počítat kroky s vteřinami a doufat, že si to rozvrhl dobře.

Za půl hodiny se Leon podíval na hodinky. Už byl čas. Podíval se směrem k pláži. Tomu klukovi zbývá ještě asi čtyři sta metrů. Věnoval běžci ledový pohled, zvedl se a odcházel.

Chris spatřil jak se zvedá a lehce zazmatkoval. Tak přeci jen si to špatně rozvrhl… Věděl, že bez Leona se sotva dostane zpátky. Zrychlil. Donutil své nohy, aby se začaly pohybovat co nejrychleji to jde. Během pár vteřin přešel do sprintu. Nevnímal bolest, jež brzy zachvátila všechny jeho svaly. Soustředil se pouze na to, aby se nohy a ruce míhaly co nejrychleji a aby plíce stačili s dechem. Díval se pod sebe... A stále se nutil k větší a větší rychlosti. Zvedl hlavu. Už tam skoro byl. Ještě pár vteřin… Vydrž to… Už tam budeš… Vydrž… Už jen pár metrů… Konečně…

Udělal pár posledních potácivých kroků, než se svalil k lavičce, jednou rukou popadl láhev a začal pít. Pil, dokud ji nevyprázdnil. Leon se snad i na chvíli zastavil, když uslyšel žuchnutí a namáhavé oddechování svého svěřence. Lehce naklonil hlavu na stranu, ale pak se opět narovnal a šel dál. Možná se v jeho očích na chvíli mihlo něco jako mírné překvapení…

Chris sledoval jeho mizící postavu. Ležel na zemi a nebyl schopen vnímat. V hlavě mu tepala jedna velká bolest. V uších slyšel jen neustálý hukot. Dýchal zhluboka a přesto nemohl popadnout dech. Pokusil se vstát, ale nohy jej odmítaly udržet. Když se Leon vzdálil na dvacet metrů, konečně bolest hlavy aspoň trochu ustoupila a mohl jít.

Zvedl se. A šel. Klopýtal a opíral se o vše možné, co mu přišlo do cesty. Brzy se cesta začala zvedat do mírného kopce. Chris se po několika stech metrech sesunul podél zdi na zem. Láhev mu vypadla z ruky, ale nezvedal ji.

Leon ani nezrychlil, ani nezpomalil. Šel neustále dál.

Chris se za ním díval, jak se vzdaluje. A vnímal bolest všech svalů v těle. Jeho smutné oči náhle zahalil mrak vzteku a nenávisti. Toužil dostat se k tomu muži. Začal v sobě živit ten vztek a nenávist. Chytil se ozdobné římsy na stěně a donutil ruku, aby zatáhla. Postavil se. A šel. Spíše se potácel. Šel a dokonce snad zrychloval. Neustále si v duchu opakoval, že jej musí dostihnout. Podněcoval v sobě vztek a nenávist a touhu dostat jej nadosah. Už se k němu blížil…

Leon jej uslyšel. A poznal, že něco není v pořádku a vytušil, co. Strach neměl, on byl zcela v pořádku a ten kluk na pokraji kolapsu.

Blížili se ke křižovatce…

Chris už jej měl nadosah. Celé tělo jej bolelo, plíce jej pálily a hlava se už už chystala roztrhnout. Ale měl ho na dosah, jen natáhnout ruku a chytit ho za ten límec… Natáhl ruku, udělal pár potácivých kroků…

Když v tom Leon pomalu zatočil a přecházel silnici.

Chris hmátl do prázdna, ztratil rovnováhu a upadl. Spadl na zem. Přál si cokoliv, jen ne znovu ležet. Už nebyl schopen znovu vstát. Díval se ze země, jak se mu Leon vzdaluje… Ležel na silnici, vnímal ohlušující bolest a nebyl schopen znovu vstát. Jeho svaly odmítaly poslušnost… Nejednou se ozval hluk jedoucího náklaďáku, dvojité zahoukání, načež Chrise zaplavila světelná záře. Matně slyšel ještě jedno zahoukání a skřípění brzd…

Tupý náraz do hrudi a ostrá bolest na prsou. Další náraz, tentokrát do zad a hlavy. Takřka ztratil vědomí. Vnímal teď ještě intenzivnější bolest…

Přes to všechno zaslechl vzdalující se houkání. Pomalu otevřel oči. Pražilo mu do nich slunce, ale hned jej zastínila vysoká statná postava. Neviděl z ní jediný rys, díky slunci viděl jen černý obrys. Kromě očí… Fialkových očích… Jejich upřený pohled plný nenávisti…

Leon se otočil na podpatku a pokračoval v chůzi, jako by se nic nestalo: na tváři svůj obvyklý ledový výraz. Chris ležel na chodníku, s němým úžasem sledoval toho muže, jak se vzdaluje. Snad to bylo tím nárazem, snad tím sluncem nebo snad tím ochromujícím zjištěním, že mu zachránil život, ale vstal a šel za ním. Stále se potácel, ale dokázal jít. Následoval Leona až do Kaleida. Před hlavním vchodem se na něj Leon potřetí za ten den otočil.

„Dej si sprchu a po obědě v tělocvičně.“ Pronesl svým ledovým hlasem, načež se otočil a odkráčel směr tělocvična.

Chris jen němě přikývl, zahnul doprava a vydal se cestičkou k ubytovně. Cestička vedla parčíkem a uprostřed se skvěla fontánka. Když ji spatřil, vydal se k ní. Její zurčení, slibující ochlazení a utišení žízně, pro něj bylo rajskou hudbou. Potácel se k němu. S každým dalším krokem mu ubývalo sil. A bolest se stupňovala.

Posledních pár metrů už prostě nedokázal jít, sesunul se na všechny čtyři. Bolelo ho celé tělo… Musel se napít… Nakonec se k fontánce takřka plazil, bylo mu jedno, jestli ho někdo uvidí… Natáhl ruce a přitáhl se k okraji malé zídky… Přímo proti němu dopadal se zurčením chladivý proud vody. Vděčně otevřel ústa a pil. Zakuckal se, ale pil dál. Nahnul se ještě více. Smočil si ve fontánce ruce, nabral vodu do dlaní a vchrstl si ji do obličeje. Byla to úžasná úleva. Ještě více se nahnul nad okraj, až přepadl. Dopadl přímo do chladivé vody. Celé jeho tělo jakoby vydechlo úlevou: byla to taková nádhera…

Pryč bylo horko, už necítil bolest. Neměl ani žízeň. Zamžoural nad sebe do korun stromů a pak zavřel oči. Najednou se mu chtělo strašně moc spát. Nevnímal, jak tepláky nasákly vodu a jak jej těžká látka stahuje. Ani nevnímal, jak mu voda stále více zaplavuje obličej, necítil, jak mu ústa i plíce plní chladivá tekutina. Nevnímal bublinky života, jež rychle opouštěly jeho tělo…

Ani neslyšel dva tupé údery, jak cosi dopadlo po stranách jeho těla. Taky necítil, když se dvě ruce s hlasitým šplouchnutím ponořily k jeho hrudi, chytily jej pod pažemi a se škubnutím jej vytáhly z vody. Necítil, jak jej dotáhly k zídce a položily jeho ramena a hlavu na chladný kámen.

Chris pootevřel oči, vnímal rozmlženě. Zamžoural. Viděl, jak se nad ním proti slunci sklání nějaká dívka, dlouhé havraní vlasy jí poletovaly v mírném vánku… Karmínové konečky odrážely sluneční paprsky a střípky vody zanechávaly ve vzduchu stopy duhy…

„Anděl…“ Šeptl…

Hlava mu klesla na stranu a ztratil vědomí.


Směs zvuků… skřípot… potlesk… jásot… hezká blondýnka v tanečních šatech… „Gratuluji k vítězství“… potřesení ruky… vítězství… pohár… zvedám ji… klesá… padá…

„SHEILOOO!!!“

Chris se s trhnutím probudil. Byl v prosluněné místnosti, ležel na lůžku.

Rozhlédl se. Kolem bylo pár dalších lůžek. Oddychl si.

Sen, byl to jen sen… Ne, ozvalo se mu v hlavě… Jen vzpomínka…

Opět si lehl a snažil se vzpomenout, co se stalo… Slyšel zurčení vody… Potom dva údery… Dvě ruce, jak se noří do vody… A pak ta dívka… Ale kdo…?

Ozvaly se spěšné kroky a otevírání dveří. Vzhlédl. K jeho posteli mířila Sára. Na tváři starostlivý úsměv a v ruce pevné desky.

„Tak už jsi se nám probudil?“ Optala se s úsměvem a sedla si k němu. Dotkla se rukou jeho čela a usmála se. „Teplota je pryč. Zdá se, že budeš přeci jen v pořádku…“

„Co se stalo?“

„Našli tě, jak se topíš v té fontánce v parku… Upřímně řečeno jsi asi historicky první člověk, kterému hrozilo utonutí v hloubce půl metru…“ Usmála se.

„A kdo mě…?“

Sára se lehce zachichotala a pak s vážnou tváří dodala.

„No přeci anděl…“

Chris na ni nedůvěřivě koukal a Sára se rozesmála. Také se zasmál. Sára se na okamžik zarazila, protože by přísahala, že i přes smích spatřila v těch jeho očích stín smutku.

Náhle pocítil v ústech strašlivé sucho.

„Nemáš tady sebou asi nic k pití…?“

„Ale jistě, počkej chviličku…“

Podávala mu sklenici vody. Uchopil ji do ruky, ta se ale okamžitě roztřásla a několik kapek skončilo na jeho hrudi.

„Počkej…“ Sára uchopila sklenici a nahnula ji k jeho ústům. Několika doušky ji vyprázdnil.

Chris se lehce začervenal. Připadal si najednou velice bezmocný. Až teď pocítil, že má pravděpodobně vyřazené všechny svaly těla. Opět si lehl, protože sedět ho stálo více námahy, než by kdy přiznal.

Ozvaly se další kroky a dveře se znovu otevřely.

Tentokrát vešli do místnosti dva muži. Kalos zamířil hned k jeho posteli, Leon se jen se svým antarktickým výrazem opřel o zeď vedle dveří.

„Takže jak se cítíš?“

„Už dobře, děkuji za optání…“

„Byl to omyl, dávat ti okamžitě po nástupu takovou roli.“ Přešel Kalos rovnou k věci. „Vypíšeme na ni konkurz a ty si zahraješ až v příštím představení, zítra se hlas u pomocníků…“

„Ne!“

Chris se okamžitě posadil, odhodil přikrývku a postavil se. Někdo pořádně zahoupal s okolním světem, hlava se mu protočila a mladík zavrávoral. Zastavil se až o noční stolek, ale zůstal stát.

„Nepřišel jsem do Kaleido Star, abych to hned ze začátku vzdal! Mám-li být akrobat, abych mohl vystupovat, stanu se akrobatem!“ Prohlásil pevně a díval se Kalosovi zpříma do očí.

„Chci pokračovat v tréninku.“ Nyní pohlédl do ledových očí mrazivého krále.

A náhle, na zlomek vteřiny, spatřili přítomní něco, co už rok nikdo nespatřil. V oříškově hnědých očích se dnes nezračil smutek, stesk ani hluboký žal. Ne. Poprvé po roce, poprvé od loňského července, byl Chrisův pohled plný odhodlání.

A ani fialkové oči se neubránily a odkryly úžas, jež se skrýval pod ledovým povrchem. Leon jen přikývl, otočil se a odešel.

Kalos se díval, jak se za ním zaklaply dveře, otočil se na Chrise, zkoumavě jej přejel pohledem a také kývl. Po té následoval svého společníka.

Sotva odešli, s Chrisem se zahoupal svět podruhé, ztěžka dolehl na postel a takřka okamžitě usnul.


Když se probral, venku už se stmívalo. Pocítil hlad, pohnul rukou a usmál se. Cítil bolest, ale cítil ji. Svaly byly natažené, ale opět funkční. Pomyslel si, že až se pořádně vyspí, bude zase fit.

Jako na zavolanou se otevřeli dveře a za nimi stála Sára. Zastavila se ve dveřích a usmála se.

„Musíš mít hlad. Počkej, donesu ti něco k jídlu…“

„Ne, děkuji. Jsi moc hodná, ale já bych raději šel do jídelny za ostatními.“ S těmito slovy vstal a vydal se k ní. Kráčel lehce sinusoidně.

„Počkej, pomůžu ti…“

Sára jej lehce podepřela a vydali se spolu na cestu chodbami.

„Poslyš Sáro…“ Ozval se Chris.

„Hmm?“

„Ví o tom incidentu s fontánkou moc lidí?“

„Hmhm…“ Přikývla Sára.

„Kolik asi?“ Zeptal se s obavou v hlase.

„Průměrně tak devět lidí z osmi…“

„Áha…“ Z jeho hlasu bylo znát, že jeho obavy se naplnily. „Připadám si jak po pořádné opici…“

„To tak po absolutním vyčerpání bývá…“

Dorazili k dvojitým dveřím, otevřeli je a vešli do jídelny.

Chvíli bylo absolutní ticho, veškerý hovor utichl… A pak…

Jásot… Potlesk… Pískot…

„Co se to děje? To tě mají tak rádi?“ Zeptal se Chris rozpačitě Sáry.

„Ale kdepak. Všichni slyšeli, jak sis proti Kalosovi prosadil svou. Většina lidí sázela na to, že až se probereš, tak odsud utečeš a Kalos tě tady za nic na světě ani jako pomocníka neudrží…“

„Před ďáblem se neutíká…“ Mrkl Chris směrem k rohu, kde osaměle večeřel mladý Francouz a své okolí zcela ignoroval.

Sára se lehce usmála.

„Jdi si sednout, donesu ti tác…“ Postrčila jej směrem k poloprázdnému stolu, u kterého už seděla Adri, Mia, Anna a ještě jedna dívka s nějakým mladíkem, které neznal.

„To je v pořádku…“

Chris se narovnal a snažil se opravdu jít co nejpříměji. Na třetí pokus vzal konečně tácek z hromádky, nabral si jídlo a už kráčel spolu se Sárou ke stolu. Dívky se na něj zářivě usmály.

„Dobrý večer, dámy a pánové.“ Pozdravil je s úsměvem.

„Pohodlně se usaďte a vychutnejte si tento jedinečný kulturní zážitek, neboť vám zde uvádíme jediného vodníka na světě, který přežil setkání s Ledovicí…“ Ozvala se Adriin hlas a všichni u stolu se rozesmáli.

„Vypadáš docela dobře…“ Komentovala jej Anna po chvilce ticha.

„A kdybys náhodou nevěděl tak tohle tady to je Yury a to vedle něj to je Sora.“ Dodala Mia a ukazovala na pohledného blonďáka s krátce zastřiženými vlasy a šibalským úsměvem a dívku s vínovými vlasy.

Yuri odložil příbor a natáhl k němu ruku, kterou Chris s úsměvem stiskl.

„Rád tě poznávám. Chris, vodník se specializací na extrémně ledové…“ Řekl s úsměvem.

Sora napíchla jedno sousto na vidličku až příliš prudce, takže talíř pořádně zarachotil. Vypadala zamyšleně a měřila si Francouze nesouhlasným pohledem.

Ten dojedl, složil příbor a vstal. V místnosti bylo najednou ticho. Bez jediného pohledu prošel kolem jejich stolu, postavil tác na pult a opustil místnost.

„A země zamrzla…“ Ozvala se Adri pohřebním hlasem.

Všichni vyprskli smíchy.

Sora vstala, také odnesla svůj tác a odešla stejným směrem jako Leon.

„Ehm cítím zemětřesení…“ Poznamenala Anna a prohrabovala se svým jídlem.

„Já spíš hromobití…“ Dodala Mia.

„A já míchaný vajíčka…“ Ozval se Yuri a ukradl Adrianet část její večeře.

Ta jej okamžitě několika bolestivými šťouchnutími přesvědčila, že to nebylo moudré…

„Zítra po obědě přijď do malého sálu. Budete s Annou nacvičovat váš pozemní výstup. Až se naučíš ty základy, tak k tomu přidáme i akrobacii.“ Mrkla na Chrise Mia.

„A na jakou hudbu?“

„Tu musíme teprve vybrat, ale určitou představu mám, ale musí se vám na to dobře tančit…“

„Už se na to moc těším…“ Chris se zasnil…

Málem už zapomněl, jaké to je, tancovat před publikem… Snad to ještě dokáže… Snad to chce dokázat…


Druhý den ráno se Chris probral a hned mu bylo jasné, že dnes to vyjde.

Svaly sice bolely, ale po sprše kombinované s pořádným protažením bolest ustoupila a jasně cítil, že alespoň část staré síly je zpět. Vkročil do tělocvičny, kde jej již trenér „Mučitel“ spolu s Adri očekávali.

Tentokrát se jeho zevnějšek změnil. Měl na sobě černé tepláky, jeho oblíbené, byl bosý, bez ponožek a vlasy měl svázané čelenkou. V ruce si nesl dvě dvoulitrové láhve s vodou, položil je na zem a stoupl si před Leona.

„Jdeme na to?“

Leon jen neznatelně přikývl.

Celé dopoledne se velice podobalo tomu včerejšímu, s tím rozdílem, že tentokrát Chris ani jednou nezpomalil ani nevypadl z tempa. Naopak. Každý jeho pohyb byl rozhodný a plný odhodlání. Prováděl vše, co mu Leon uložil, bez námitek či zaváhání. Nakonec se vydali opět na pláž. Chris si odložil láhve k lavičce a běžel. Tentokrát běžel mnohem rychleji než včera. Když jeho trenér vzhlédl od knihy, zjistil, že jeho svěřenec byl již na půl cesty zpátky a uplynula zatím jen slabá čtvrthodinka. V duchu si pomyslel, že ten blázen chtěl dnes opravdu zkolabovat. Ale Chris věděl, co dělá…

Běžel a bylo mu čím dál větší horko, pomalu se mu nedostával dech a pokrývala ho vrstva potu. A přesně v tu chvíli mírně směnil směr a vyrazil k vodě. Běžel dál, běžel vodou, běžel vlnami…

Voda při každém dopadu jeho bosé nohy vystříkla a ochladila jeho přehřáté tělo. Čím více běžel, tím více se chladil. A nevadilo mu, že se mu běželo hůře. Voda jej chladila a dodávala mu novou energii, kterou se slunce marně snažilo vysát….

Když doběhl k Leonovi, byl mokrý od hlavy až k patě, unavený, udýchaný, celý od soli, ale spokojený. Takhle si to představoval…

Popadl jednu láhev, z půlky ji vypil a druhou půlkou ze sebe smyl slanost. Druhou láhev si nechal na cestu zpět.

Leon jen přikývl a mlčky se vydali zpět ke Kaleido Star.

„Večer v tělocvičně začneš s tréninkem.“ To byla jediná slova, jež mu Leon sdělil, když se před hlavním chodem rozešli.

„Díky.“ Odvětil Chris.

Leon se na chvíli zastavil, naklonil hlavu na stranu, pak ji však narovnal a kráčel dál.

Chris se mezitím vydal do sprchy, převléci se a na oběd. Potom se rozhodl, že zkusí najít malý sál. Měl sebou nějaká cédéčka, co si chtěl pustit a zopakovat si pár kroků, než Anna dorazí…

Skutečně se mu podařilo najít dřevěné dvoukřídle dveře, na nichž se skvěla cedule Malý sál. Opatrně vzal za kliku a vešel dovnitř.

Rozhlédl se. Nikdo tam nebyl. Taneční parket obklopený zrcadly jej přímo vybízel k tomu, aby jej ozkoušel. Chris se lehce usmál, došel k aparatuře, jež byla uprostřed jedné stěny, vložil do něj jedno CD a navolil číslo 13.

Ozvala se pomalá skladba, protkaná smyčci, bubny a píšťalami. Chris pomalu dokráčel do středu místnosti, zavřel oči, a tančil…

Tančil a i když se snažil, brzy podlehl kouzlu hudby. Nedokázal se udržet a opět tančil tak, jako tenkrát… Hudba jej pohltila a on opět tančil se svou Sheilou… A náhle, když se na prázdnou dobu na chvíli zastavil, ucítil ji… Vložila svou ruku do jeho a druhou si položila na jeho rameno. Chytil ji kolem pasu a přehnul nazad… A tančili dál… Bál se otevřít oči… Bál se, že až je otevře, tak zmizí… Cítil ji, cítil její teplo, její horký dech, tlukot jejího srdce, její vůni… Tančil s ní jako tenkrát… Tančil a dal do toho vše, hudba se stala jeho tělem a jejich těla splynula v jedno… tančil poslepu, věděl, kudy ji má vést… Hudba je oba naplnila a přivedla je do jiného světa, do říše extáze a zoufalství, do říše radosti a bolesti, do říše fantazie…

Poslední figura a hudba odezněla. Chris pomalu, pomaličku otevřel oči…

Jeho pohled se střetl s druhým, čokoládovým pohledem. Čokoládové oči viděly ten žal a smutek, jenž naplnil oříškové, viděly jej a cítily tak moc, až se začaly lesknout. I Chrisovi oči se naplnily slzami, slzami zklamání a žalu… Po tvářích obou tanečníků se kutálely slzy…

Stáli tam, pohledy upřené do očí… Až se Adri tiše a beze slova přitiskla ke Chrisovi a pevně jej objala. Vděčný za to krásné gesto, které alespoň z části zmírnilo bolest, jež mu zaplnila hruď, jí objetí oplatil. Stáli tak dlouho, Chrisovy slzy dopadaly do havraních vlasů a Adri s ním soucítila, teď, když viděla hloubku té bolesti…

V tu chvíli vešli dovnitř Anna s Miou.

„Omlouvám se za zpoždění, my…“ Zarazili se, když spatřily scénu před sebou.

Adri pustila Chrise, který si honem rukou setřel slzy, a rychle odešla ze sálu. Annin i Miin obličej byl jeden velký otazník, když Chris pronesl:

„Tak, na jakou hudbu že to máme tančit?“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

wau

(arkela, 28. 1. 2008 1:35)

Chrisi ty simě opravdu moc mile překvapil. je vidět že je tu další talentovaný človíček :)
moc pěkný už se těším na další

Pěkné!!!!!!

(Sora, 25. 1. 2008 18:24)

Je to mocinky pěkné jen tak dál Chrisi