Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. díl: Rozloučení

22. 1. 2008

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi ...

Světnička, komůrka, stoleček…

Vínečko… a zvoneček….

A u krbu stařeček, co příběh vám vypráví…

Byl jednou jeden dům, stál si tak na pokraji lesa, lesa z budov, lesa z luceren, lesa z plotů, lesa, co městem se zdá, ale lesem ve skutečnosti jest. Neb šum a klid se zde snoubí, s mírem lesa a ticho vše vroubí. Budu vám vyprávět, tiše se posaďte, příběh, co vás možná bude v úžas přivádět, možná se vám z něj hlava zatočí, a možná u něj usnete nudou.

Byl jednou jeden dům, stál na pokraji lesa, nikým nepovšimnut, nikým neopěvován. Nikým nehledán, dveře si otvírá…

A za dveřmi, jež tiše se otevřely, vidíte mladíka, jenž u krbu sedí, knihu v ruce drží a čte… Havraní vlasy s oděvem splývají, oříškové oči nehnutě v písmo koukají. A smutný úsměv ve stránky se dívá, unavený zpěv, jak ticho, jež se z plamenů ozývá…

Mladík vstává, kniha v kabát mizí, pomalu místnosti přechází, ke skříni míří. Otevře dvířka, vytáhne desku, otevře přístroj, vloží do něj tu kulatou placku. A místnosti se hudba rozezní. Zvláštní, nejprve viola svůj úvod naladí, po té se smyčce přidají, a nakonec flétna s piccolou dojem přibarví. Ozve se pomalu, smyčce akordy hrají, viola tiše melodii vytváří, pak nahradí ji flétna, hudba se zrychlí. Flétna s piccolou se střídá, viola jim ukazuje, že tempo také stíhá, smyčce gradují, píseň vrcholí. A mladík tančí. A hudba utichá… Po té se ozývá nová. A mladík se zaposlouchá… Pomalá skladba, piáno… A mladík tančí. Ale co to? Tančí, tančí a je sám, v očích podivný výraz, smutek a žal se s radostí snoubí… A po boku jeho se náhle silueta míhá, dívka, jež tam není, tančí s ním… tančí spolu, tančí šťastní, a tak smutní…. Hudba nezrychluje, mladík s dívkou nechávají svá srdce, ať zní skrz hudbu, ať hudba zní skrz tanec, ať tanec je chvílí života…

Přidávají se smyčce a oba na sebe hledí, dívka podivná, snad průsvitná, na mladíka zamilovaně hledí, usmívá se, a tančí… A mladík, v košili snad z noci utkané, ji v náručí svírá… A dívka, když ji políbit se chystá, v ticho se rozplývá. Mladík stojí, dopředu se dívá, hraje skladba nová, a mladík vzpomíná…

Na její úsměv, na její smích, na její oči, na její rty, na jiskry a ohníčky, a krásu a mámení… Vzpomíná, jak spolu byli na pláži, a jak hvězdy padaly, jak snili o životě, a jak ten život pak žili. Vzpomínal na budoucnost, co minulostí se stala. Slza, jediná, po tváři smutné stekla, mladík ze dveří vychází, jde po okraji k lesu, přichází k jezeru, jež moři se podobá, vlny o pláž šplouchají, a mladík ruce rozpaží a z plna hrdla zpívá, zpívá sám, zpívá do noci, k měsíci, ke hvězdám….

Hvězd zželí se ho, neunesou ten žal, slétnou k němu, pozvednou ruce a vznesou jej, k nebi spolu letí. A tam, ze třpytu vílího prachu, se dívka objeví, je zářivá a průsvitná, měsíc tvoří sál, a oba tančí, mladík zpívá do ticha, na melodii tančí, píseň se opět ozývá…

A oba tančí, tančí na nebi, tančí k měsíci, tančí s hvězdami, opět spolu, tančí spolu… A píseň končí, dívka chlapce objímá, do očí si hledí, a slza druhá, po mladíkově tváři stéká… Dívka ji chytá do dlaní, a ze stříbra barvu života získá… A chlapce políbí… Dlouze, něžně, a oba letí, letí vzhůru, ještě výš…

Dívka chlapci tence zašeptá, vše již končí, oba se k pláži snáší, dívka chlapci zašeptá, není konec, není rozloučení. Jen na chvíli se rozejdou. Trápit se s tím nesmí, nesmí život promarnit. Dal ji štěstí, chce být s ní… A dívka odchází… Odlétá a ztrácí se v měsíčním svitu… Mladíkovi zamává a s úsměvem se dívá, jak slza třetí na zem dopadla, ale úsměv na tváři se rozlévá… A mladík také zamává… Rozloučení…

Dívka se usměje a s měsícem splývá, mladík stojí a na obzor se dívá, šťastný a smutný zároveň, je pryč, ale neodešla…

A nocí se píseň nová rozezněla, loutna ta ebenová, k večeru zapěla. Miluji tě stále, a proto chci žít, abys se mnou žila, proto chci být, tak, jak by jsi chtěla…

A mladík opět tančí… Tančí v noci, na pláži… Píseň mu tělem prochází… A žal z těla odchází, bolest ke hvězdám letí… A v nitru jen vzpomínka zůstává, vzpomínka bolavá, ale též šťastná, jež štěstí zanechává… Rozloučil se s ní… A sen končí… Můra je pryč, přichází svítání, buď sbohem, má lásko…

A mladík odchází… Odchází žít dál…

Byl jednou jeden dům, stál na pokraji lesa, nikým nepovšimnut. Byl jeden dům, a měl dveře, ty dveře se otevřely, a za nimi stařeček, uchopil víno a zvoneček, a tiše zazvonil, a dům se v stříbro hvězd proměnil… A tiše v záři noci zmizel…

A když zmizela hra světel a stínů, hvězdy zazářili, zazářili nad velkou budovou, před kterou vycházelo slunce. V tom slunci východu kráčela po cestě jakási postava s taškou přes rameno. Mladík kráčel volně a nevzrušeně, přímo proti velké bráně, nad kterou si vycházející paprsky hrály se zlatým nápisem Kaleido Star…


„To mě nezajímá! Máš jasné pokyny, tak je plň! A jestli se ti nechce, víš, kde jsou dveře!“ Kalos se usadil zpět do křesla a narovnal si sluneční brýle. Jednak proto, že mu při tom křiku sklouzly na nos, a jednak proto, aby nebylo vidět, že se vyhýbá tomu chladnému, antarktickému pohledu, kterým ho probodával jeho protějšek.

Fialkové oči se zúžili a světlé ruce se opřely o desku stolu. Muž se naklonil až ke Kalosovi, pramen stříbrných vlasů dopadl do obličeje a částečně zakryl mrazivý pohled.

„Je to vaše volba.“ Zašeptal. Pro Kalose by bylo mnohem příjemnější, kdyby řval. „Budu ji trénovat. Ale neručím za to, že ji přes tu její drzost něco naučím.“

Kalos v sobě sebral veškerou odvahu a naklonil se ještě blíž.

„Je mi jedno, jestli je drzá nebo jestli v soukromí štrikuje ponožky.“ Rovněž zašeptal, snaže se na muže zapůsobit. „Hlavně, když přiláká diváky.“

Na rozdíl od něj však jeho protivník nejevil ani náznak strachu.

Muž se beze slova narovnal, otočil se a vyšel ze dveří.

Kalos se s pořádným výdechem opřel do křesla, promnul si prsty a znovu si narovnal brýle. Teprve po pár minutách se plně uklidnil a mohl se opět plně soustředit na práci. Telefon na jeho stole slabě zapípal. Natáhl prsteníček a zmáčkl tlačítko.

„Ano, Charlotte?“

„Je tady pan Oskar, pane Kalosi.“ Odvětil mu přívětivý ženský hlas.

„Pusťte ho dovnitř. Ať jde rovnou ke mně.“

Pustil tlačítko, popotáhl si límec saka a se svým obvyklým profesionálním výrazem vyčkával nově příchozího.


Mezitím se přívětivá tmavovláska na vrátnici usmála na mladíka, jenž stál před ní a díval se směrem od Kaleida, na východ slunce.

„Tak, pane Oskare, pan kalos vás očekává ve své kanceláři. Je to první chodbou vlevo, po schodech nahoru…“

Mladík odvrátil svůj pohled od obzoru, podíval se na dívku, přikývl a s tichým „Díky“ se otočil směrem k velké budově. Dívka zamyšleně hleděla za odcházejícím. Začínal krásný den, zarazilo ji, že vypadal tak smutně. Netušila, že pro zdaleka nezačínal jenom nový den…

Mladík otevřel dveře a ocitl se v dlouhé chodbě. Chvíli zaváhal, nadechl se a pak se vydal kupředu. Nabádal se ke klidu. Přeci jenom byl dost nervózní. Ale to zvládne. Musí. Jinak…

Náhle do někoho v soustředění vrazil.

„Pardon, omlouvám se…“ Začal, zvedl hlavu, když tu spatřil že před ním sedí dívka a pomalu se sbírá ze země. Černé, na konečcích lehce karmínové vlasy ji spadli přes obličej.

„Počkej, pomůžu ti…“ Uchopil ji za ruku a zvedal ji ze země.

Dívka si odhodila vlasy dozadu. Velké, čokoládové oči se střetli s těmi oříškovými. Mladíkovi oči se na chvíli zastavily, dívka se nejistě pousmála. Pak se mu vysmekla a proběhla chodbou ven…

„Promiň, spěchám na trénink…“

Dlouho se za ní díval a jak tak pozpátku kráčel dál, ani si nevšiml, že minul krátkou chodbu, odbočující vlevo, na jejímž konci se jasně rýsovalo schodiště…

Potřásl hlavou… Podíval se před sebe a začal hledat, kudy se má dát. Ale žádnou chodbu doleva neviděl. Konečně na jednu narazil. S nádechem do ní odbočil a pokračoval dál. Narazil na další rozcestí, ale žádné schody neviděl. Nejistě se rozhlédl. Nakonec se rozhodl pro tu vlevo. Šel dál, a blížil se k dalšímu rozcestí, když tu se za ním ozval ledový hlas.

„Kdo jsi?“

Otočil se. Spatřil vysokého mladého muže se stříbrnými vlasy, jak stojí před jedněmi dveřmi, nejspíše z nich právě vyšel. Měřil si ho od hlavy až k patě a fialkové oči jej propalovali mrazivým pohledem.

„Já… Já jsem…“

Nenechal jej domluvit.

„Co tady pohledáváš?“

„Jdu za panem Kalosem…“

„Tady ho nenajdeš.“ Muž mu věnoval ještě jeden mrazivý pohled, pak se otočil a brzy se jeho kroky ztratily ve tmě.

Mladík se za ním zaraženě díval. Doufal, že mu třeba ukáže cestu… Otočil se tedy a pokračoval dále. V duchu se modlil, aby potkal někoho aspoň trochu vstřícného. Osud mu zjevně vyhověl, neboť zpoza rohu proti němu vykročila složkami obtěžkaná blondýnka a něco si pro sebe mumlala. V duchu se pořádně nadechl a pak si odkašlal.

Dívka zvedla hlavu a usmála se na něj.

„Promiňte, ale konkurz skončil už včera, je mi líto, ale role máme již plně obsazené…“

Mladík se také lehce usmál. Vypadala docela mile.

„Víte, já jsem měl jít za panem Kalosem, ale asi jsem nějak zabloudil…“ Začal lehce rozpačitě.

Dívka se usmála ještě více.

„To se tady občas stane. Má kancelář o patro víš. Pojďte, ukáži vám cestu.“ Ukázala na opačný směr a prošla kolem něj. Mladík s krátkým zaváháním vykročil hned za ní.

„Mimochodem já jsem Sára.“ Podávala mu za chůze ruku.

„Chris. Christian Oskar…“ Stiskl ji.

„Těší mě, Chrisi. Takže ty jsi to nové lákadlo pro diváky?“ už stoupali po schodech.

„Nejsem si tak úplně jistý…“Začal váhavě.

„Tak, tady to je.“ Ukázala na masivní dveře s nápisem Ředitel.

„Díky…“

„Nemáš zač. Měj se.“ A už zase mizela za rohem.

Chris se nadechl, urovnal si oblečení a zaklepal.


Prsty jedné ruky netrpělivě bubnovaly do desky stolu, zatímco druhá už po sté listovala složkou. Kalos se podíval na hodinky, uplynulo už dobrých dvacet minut! Přesně v tu chvíli se ozvalo zaklepání.

Položil složku, jež třímal, na stůl, narovnal si sluneční brýle a klidným hlasem pronesl:

„Dále.“

Dveře se otevřeli a Chris vešel dovnitř. Rozhlédl se.

Prostorná kancelář, spíše zasedací sál. Kalos pomalu vstal a měřil si ho od hlavy až k patě.

„Jdete pozdě.“ Pronesl.

„Promiňte, zabloudil jsem…“ Odvětil Chris. V očích se mu zračil lehký smutek, přesto se mu nějak podařilo se na Kalose omluvně usmát.

Ten jen lehce kývl a podával mu ruku

„Kalos, těší mne.“

„Christian. Rád vás poznávám.“

Kalos mlčky ukázal na židli naproti sobě. Mladík se na ni posadil a tiše vyčkával. Kalos rozevřel složku, kterou měl před sebou, podíval se na Chrise a začal.

„Tak tedy, pane Christiane,“ věděl, že Chris své příjmení moc rád nemá, „ jste tanečník světových kvalit, vyhrál jste se svou partnerkou spoustu cen, zejména v Evropě jste se velice proslavili. Po loňském červenci jste ale z taneční scény zmizel. A teď se vracíte a chcete do Kaleido Star. Proč?“

„Chci znovu začít tancovat. A myslím, že tady je to pravé místo, kde začít znovu…“

Kalos si jej změřil.

„Vaší partnerky je mi líto.“ Pronesl po krátké pauze. Chrisův výraz se nezměnil. Pravý opak se však děl uvnitř.

„Máme pro vás takovou menší roli v jedné připravované hře. Můžete si ji zkusit a když to vyjde, tak s vámi počítáme pro zbytek sezóny.“ Podal mu jakýsi kus papíru. „Tady je smlouva. Opravňuje mne kdykoliv vás vyhodit, vy sám nemůžete odejít bez sankcí…“

Chris bez zaváhání popadl pero, naklonil se nad papír a chystal se podepsat. Ještě naposledy vyhlédl okem ven… Nadechl se a podepsal.

„Výborně. Sára vám ukáže váš pokoj. Pak si zajděte za Miou, řekne vám, jaká je vaše role. Díky, odchod.“

Kalos hodil smlouvu do šuplíku a pohodlně se opřel do křesla.

Chris si vzal svou sportovní tašku a opustil kancelář.


„Znovu!“

Velké, čokoládové oči se přimhouřili. Jejich majitelka se znovu rozhoupala a znovu skočila, pokusila se o dvojité salto se sedmi vruty, natáhla ruku a snažila se zachytit hrazdy, minula ji o pár palců… A znovu skončila v síti.

„Znovu!“ Ozval se opět ledový hlas jejího trenéra.

Dívka se zvedla ze sítě a začala zase šplhat po žebříku. Havraní vlasy měla zkrocené několika pevnými gumičkami, na sobě černé kraťásky a modro černě batikované tričko. Vyšplhala nahoru, znovu se rozhoupala a znovu se pokusila o těžký skok. Tentokrát se hrazdy bezpečně chytila a vyhoupla se na ni.

„Znovu!“

Jak krásně by se po něm házela ta tělocvična… Pomyslela si jen.

Znovu se rozhoupala a znovu provedla skok. Opět se zachytila a vyhoupla na hrazdu.

„Znovu!“

Její trenér na ni upíral své ledové oči už skoro hodinu, nyní je ale stejně jako ona stočil za sebe, ke vchodu. Neboť když se jeho svěřenkyně vyhoupla na hrazdu, ozvalo se odtud několik tlesknutí.

U vchodu nestál nikdo jiný, než mladík, do kterého to ráno napálila, díval se k ní nahoru a stále ještě tleskal. Usmíval se. Ale Adri na tu dálku stejně připadalo, že má v očích ten podivný smutek, který tam zahlédla, když ji pomohl vstát… Vrátila mu jeho úsměv a lehce se začervenala.

Ledový král se opět otočil k Adrianet a ledově pronesl.

„Řekl jsem znovu! Za trest dva navrch!“

Adrianet si povzdechla, pomyslela si, jek krásně by se po něm házela celá zeměkoule a znovu se rozhoupala.

„Počkejte, netrestejte ji, za to můžu já…“ Chris vykročil směrem k chladnému trenérovi. Ten se ani neotočil, jen dále očima sledoval Adrianet.

„Já jsem Chris…“ Podával mu ruku.

„Leon.“

Muž kupodivu ruku stiskl, ale oči z Adri nespustil.

„Rád vás poznávám… Je dobrá…“ Pronesl pak a podíval se nahoru.

Leon na to nereagoval.

„Mám najít dívku jménem Mia… Nevíte, kde bych…?“ Opět žádná odpověď, jen pravá ruka lehce ukázala směrem k bočním dveřím, tam, kde se vyráběly a skladovaly kulisy.

„Díky…“ Chris se ještě naposledy podíval nahoru, kde se Adrianet opět vyhoupla na hrazdu a znovu se rozhoupávala, načež se vydal ke dveřím.

„Ty už jdeš? To nás opouštíš v tak napínavém rozhovoru?“ Ozvalo se shora.

Mladík znovu vzhlédl.

„Jak sis jistě všiml, sněhulák je dnes hovornější, než kdy jindy…“ Mrkla na něj.

Chrisovi zacukaly koutky a zamával dívce na rozloučenou.

Adri mu jej oplatila a znovu se rozhoupala a skočila.

Leon nehnul jediným svalem v obličeji. Až na…

„Znovu!“


Chris vešel do vedlejší místnosti. Byla skoro stejně rozlehlá jako tělocvična. Na jedné straně viděl spoustu srovnaných kulis, na druhé zase laťky a role papíru, a někde uprostřed stoly plné nůžek, lepidel, barev a všeho možného. Vzadu, kde na tu dálku tušil kostýmy, zpozoroval pohyb a tak se tím směrem vydal.

Za řadou pověšených svršků spatřil dvě dívky, jedna byla vyšší a na sobě měla jakousi roztodivnou směs oblečení, od klasicistní vesty, přes krátkou sukýnku až po obrovský klobouk, přes který nebyly takřka vidět lehce fialové vlasy. Před ní stála menší dívka, v tričku a kraťáscích a pečlivě si ji prohlížela. V ruce měla notes a něco do něj zapisovala. Lehce naoranžovělé vlasy jí ve dvou ohonech povlávaly kolem ramen, když nesouhlasně kroutila hlavou.

„Ne ne ne. Takhle to opravdu nepůjde…“

„Ale to ti říkám pořád. Jak mám proboha skočit dvě salta s takovým kloboukem?“

„No kdyby se dal na gumičku… Dělám si legraci!“ Dodala, když viděla, jak se její kamarádka tváří. „Sundej to, vypadáš v tom hrozně..:“

„Promiňte, hledám Miu…“ Ozval se za nimi Chrisův hlas.

„To jsem já.“ Otočila se dívka s notesem a zářivě se na Chrise usmála.

„Chris. Rád tě poznávám. Poslal mě za tebou Kalos…“

„Ale jistě, ty máš hrát strážného. Tady s Annou máte společný výstup. Ona tě svede, zatímco se Jasmína bude snažit dostat k Aladinovi a osvobodit ho.“ Vychrlila ze sebe nadšeně.

„Takže hrajeme…“

„Aladin a kouzelná lampa…“ Dořekla za něj Anna. „Jo, bude to celkem zajímavé. Už se těším na spolupráci.“ Mrkla na něj a podávala mu ruku.

Chris ji stiskl a s otazníkem se podíval na Miu.

„No jistě, pojďte raději přímo na jeviště, ukážu vám, co bych si představovala…“

Mia je dovedla několika chodbami a cestou jim takřka detailně popsala, jak by měl jejich výstup vypadat.

„Takže tak, to by byla hlavní část a pak by přišlo takové menší finále, kdy ty už se chceš vrátit na své místo, ale je moc brzy a tak uvidíš Jasmínu a Aladinem a tady Anna tě shodí ze schodů, aby ti zabránila je zadržet…“ Říkala právě, když dorazili k jevišti.

„Jak romantické…“ Poznamenala Anna.

„Nejraději bych viděla troj lépe čtyř skok z hrazd, vždycky se jedné na chviličku zastavíš, ale hned se zas pustíš, aby to vypadalo, jako že padáš, a pak aspoň dvě lépe tři stejné prvky s lanem až nakonec dopadneš na trampolínu a z té se svalíš na zem. Aladin s Jasmínu utečou po laně a …“

„Promiň, říkala jsi „hrazdy“?“ Zeptal se pomalu Chris.

„Ano, hrazdy. A taky lana…“ Řekla s úsměvem Mia.

„Ale já jsem tanečník, ne akrobat…“

„Ach…“ Mia se na vteřinku zarazila, když v tom se opět rozzářila a zamávala komusi za jeho zády.

„Leone, to je skvělé, že jste tady! Měl by jste chviličku? Mám na vás takovou malou prosbičku..:“


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Famozní

(Ellisabetta, 20. 8. 2008 13:17)

Tenhle styl je dobrý. Ze začátku sem se nudila. To byla ta část tím lesem, domečkem, dědečkem a kdo ví ještě s čím. :-) Pak mě to ale nadchlo a musím říct jedno. Chudák Chris

No pane!

(Yuffie, 3. 7. 2008 22:16)

No panečku, tobě to teda de.:D Víš co ale na tobě obdivuju? Že čtenář nikdy ze začátku neví, na čem je.:D Smekám, jsi třída, nu prostě geniální ve všech ohledech, že ano?:D

wau

(Arkela, 24. 1. 2008 0:44)

opravdu milé překvapení s touhle povídkou a aky stylem psaní. je to fakt povedený ze začátku sem nevěděla co z toho bude,ale zaujalo mě to a když sm to četla dál bylo to čímdál tím zajímavejší. Opravdu se ti to povedlo těším se na pokráčko..

to Chris =)

(Nime, 23. 1. 2008 18:32)

ehmmm tak jak bych začala?*Přemýšlí*Jo tak začnu tím,že tohl je jedna z mála povídek,kterou jsem přečetla na jeden dech a když už jsem u toho s tím dechem tak jsi mi ho úplně vyrazil!!!!!Píšeš naprosto perfektně<3Nevím jak to děláš,ale těším se na pokráčko..opravdu skvostné**_________**

Juchůůů

(Herwen, 22. 1. 2008 20:20)

Mamííí já Tě zbožňujůůů teda aspoň tvoje povídky :D.Chcci pokráčka a opovaž se je nedat :D!!!