Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. díl: Zas přišel nový den...

1. 9. 2008

Ucítil lehký chlad na čele…

Monica mu potírala zpocenou pokožku vlhkou houbičkou…

„Jen klid, už je to dobré, byl to jen sen…“ konejšila ho.

Chris pocítil, že ten podivný, spalující žár, který při snu zachvátil celé jeho tělo, je skutečný…

Celý hrudník a břicho měl v jednom ohni.

Pohlédl dolů a spatřil velké množství obvazů okolo svého trupu, další na pravé ruce. Pevně semkl rty, otočil hlavu na Monicu a pokusil se o vlídný úsměv.

„Dobré ráno…“ zachraplal. V ústech měl podivné sucho.

Monica se také usmála a podávala mu sklenici vody, aby se napil. S díky přijal a naráz ji celou vyprázdnil.

Chystal se něco říci, ale Monica si přiložila prst k ústům…

„Pššš…“ ukázala směrem na druhou stranu lůžka…

Chris spatřil podřimující Adrianet, jak se hlavou opírá o jeho levou nohu.

Pohlédl na hodiny na stěně…

Bylo krátce po půlnoci…

Tma opanovala okolí…

Unaveně pohlédl na Moni a zabořil se zpět do lůžka.

„Nemusíte tady být…“ zašeptal, „ mohly jste být pěkně v postýlce a nechat si zdát pohádky pro malá děvčátka.“

Moni se jen pousmála.

„Mohly, ale nechtěly.“ Zašeptala a znovu namočila houbičku do chladivé tekutiny a přiložila mu ji na čelo.

„Počkej, to nemusíš…“ Chris se pokusil ji houbičku vzít.

Rukou mu projela silná, pálivá bolest, která prostoupila i celým hrudníkem. Neubránil se a i přes semknuté rty mu unikl tichý vzdech.

„Šššš…“ Monica se usmála, vzala jeho ruku a jemně ji položila zpátky, „ jsi jako malé dítě… Neměl by jsi se moc hýbat, aspoň prvních pár hodin. Doktorka říkala, že ti máme tohle dávat na čelo. Prý ti to pomůže.“

Skutečně, ve chvíli, kdy se houbička dotkla Chrisova rozpáleného čela, pocítil silnou úlevu.

Tiše zasténal.

Monica však poznala, že to nebylo bolestí…

„Jen klidně lež, tetička Monička se o tebe postará…“ mrkla na něj.

Chris vzhlédl a oříškové oči se setkaly se smaragdovými.

„Díky…“

Monice se na chvíli objevil ve tváři zvláštní výraz…

Po pár vteřinách, kdy si vzájemně hleděli do oči, se však opět lehce usmála, zvedla houbičku a přiložila ji Chrisovi k čelu.

Mladík se pokusil nadzvednout, bolest jej však donutila se vrátit.

Dívka se lehce pousmála, trošku nevesele a znovu smočila houbičku v misce.

„Možná tohle pomůže více…“ zamumlala, na chvíli zaváhala a přiložila houbičku Chrisovi na hruď, na tu část trupu, která nebyla plná obvazů.

Bylo to více než příjemné.

„Moc děkuji…“ Chris si připadal lehce nesvůj, když jen tak ležel a takřka se raději nehýbal.

„Nemáš vůbec zač.“ Zašeptala jeho kamarádka a dál se věnovala „chlazení“.

Pocit úlevy a uvolnění byl tak silný, až Chris začal pociťovat, jak jen přemáhá spánek… Ale nechtěl tu nechávat Monicu samotnou…

„Moni…“ zašeptal.

„Ano Chrisi?“

„Bude ti moc vadit, když teď usnu?“

Dívka se na něj lehce pobaveně pousmála.

„Když mi slíbíš, že se potom zase probudíš, tak ne…“ zamrkala.

„Slibuji…“ zašeptal mladík a pomalu ztrácel vědomí…

V Monice se náhle něco zvedlo, neudržela se a pootevřela ústa, aby mladíkovi něco řekla…

„Chrisi, já…“ začala, ale nedokončila.

Chris usnul.

Pousmála se, znovu namočila houbičku v misce a přiložila mu ji na čelo...

A možná se k němu i naklonila a něco mu i pošeptala, to však zůstalo za bariérou jeho snů…



Když se mladík opět probral, byla Adri již vzhůru…

Odhadoval tedy, že je tak pozdní odpoledne…

Dívky mu okamžitě podávaly tác se snídaní a teplý čaj, ať se pořádně nají.

Ke svému potěšení zjistil, že se může takřka bez větších problémů posadit a dát se do jídla.

Snědl všechno, nenechal ani kousíček…

„A já se těšila, že ti ujím ten dezert…“ zamumlala nakvašeně Adrianet.

Chris na ni lehce vyplázl jazyk.

„Jak jsi se vyspal?“ zeptala se Monica lehce zvláštním hlasem.

„Dobře, děkuji.“ Usmál se na ni, ale na chvíli se zarazil. Znal Monicu celkem dobře a výraz, jaký měla ve tváři, se mu příliš nepozdával.

„Pročpak? Stalo se něco?“ zeptal se opatrně.

Monica lehce potřásla hlavou a na tváři se jí opět objevil její obvyklý úsměv.

„Ale nic, jen jsi měl noční můry… Tak jsem si myslela, jestli jsem v nich třeba nebyla také a neříkala jsem něco zvláštního…“ zamumlala a usmála se na něj.

Chris lehce zavrtěl hlavou.

„Ne, ty jsi v nich nebyla…“ zamumlal. „I když…“ zamyslel se, jak to dopadlo posledně když si trošku vymýšlel o svých snech… A nepokračoval.

„I když?“ ozvala se nachystaná Adri.

„Ehm…“ Chris se na chvíli odmlčel, „kluka bez brýlí by jste přeci nezlechtaly, že ne?“

Výrazy jejích tváří mu byly dostatečnou odpovědí…


Když od něj Monica později večer odcházela, měla však ve tváři zcela jiný, zvláštní výraz…

Mísilo se v něm zklamání s úlevou i s lítostí…



Venku pršelo, avšak skrz závoj tmy byl hlas deště to jediné, čím o sobě dával posel života vědět...

Neproniknutelno se lepilo na průhledné sklo a dívalo se přímo na plamen, jež hřál muže, sedícího v křesle u krbu.

Tentokrát však v rukou netřímal knihu a neotáčel její stránky.

Jeho oči hleděly do jiných, do jiných, plných života a radosti...

Dívka objímala nadšeně hubeného chlapce...

Oba stáli na zahrádce jedné malé restaurace v Paříži...

Leon třímal v ruce čerstvě zarámovanou fotografii a přemýšlel...

Bylo po premiéře...

Již nastal čas na hlouposti...

V duchu však cítil, že ať chce nebo ne, prohrává...

Možná...

Zvláštní...

Když je přesvědčen, že má počkat, tak má vše na dosah ruky...

A když nastane ten správný čas, vše náhle odletí...

Vždy, když něco odletí, musí něco nového přiletět... Ať už něco špatného, nebo naopak něco mnohem lepšího a krásnějšího...

Ozvala se mu v hlavě Sophiina slova...

Usmál se...

Jeho malá setřička jej stále má co učit o životě...

Uvidíme zítra...

Pomyslel si, mrkl na dívku na fotografii a z očí mu zmizel ten ledový stín smutku, který se tam až příliš dlouho držel...


 


Kalos listoval dokumenty a obočí se mu svraštilo, když dospěl k závěrečné sumě...

Yuri s Leilou seděli v křeslech a prostě jen čekali.

„Takže?“ ozval se Yuri, když Kalos odložil papíry a zahleděl se upřeně ke dveřím.

„Třicet procent...“ zamumlal jejich šéf.

„Třicet?“ ozvala se Leila hlasem, v němž se rozhořčení mísilo z překvapením.

„To je třikrát větší ztráta, než jsme...“ začal Yuri.

„Ne...“ zavrtěl hlavou Kalos, „ není to ztráta.“

„Dobře, tak tedy propadák?“ ozvala se popuzeně Leila. Takhle nespravedlivý verdikt už dlouho neslyšela.

Kalos se pohodlně opřel do křesla a pousmál se.

„Není to třicet procent ztráty, ale naopak. Je to o třicet procent víc, než říkaly naše předpoklady.“

Velký šéf si náležitě vychutnával jejich překvapení.

„Zdá se, že mladý Oscar zaujal naše investory mnohem více, než by mne kdy napadlo...“

Yuri zvedl dokumenty a zběžně je proběhl. Leila k němu přikročila a také je zběžně prohlédla...

Jakoby z nějakého důvodu většina investorů změnila svůj názor po dnešním dopoledni...

„Pane! Pane!“

Kenův hlas zazněl zpoza dveří, které se vzápětí rozletěly dokořán.

„Pane...“ mladík se vydýchával a snažil se udržet v jakés takés poloze...

„V pořádku Kene, jsem tady, co potřebuješ?“ Kalos se zvedl z křesle a přikročil k němu.

Mladík stále popadal dech, a tak jen natáhl ruku, v níž třímal přeložené noviny.

„Stra-strana sedm, pane...“ zamumlal a svezl se do jednoho křesla.

Kalos se podíval na značku na novinách.

„Běžel jsi kvůli tomu přes celé centrum až sem, jen abys mi je donesl co nejdříve?“ zamumlal.

Mladík jen udýchaně přikyvoval.

„Asi bych ti měl zvýšit plat...“ mumlal si dál pod vousy Kalos.

Ken se zapomněl zadýchávat a užasle k němu vzhlédl.

„Ale protože to byla nepochybně součást tvého tréninku akrobacie, jsem si jist, že je ti to dostatečnou odměnou...“ šéf si už opět sedal do křesla a listoval příslušnou stranu.

Ken už byl opět udýchaný až běda...

Kalosovi oči přejížděli stránku novin odshora dolů, zpátky a znovu a ještě dvakrát...

Pak noviny konečně odložil.

„No, zdá se, že už máme odpověď na otázku, proč se naši investoři tak najednou rozhodli vyjít nám vstříc...“ pronesl a hodil noviny směrem k Yurimu.

Oba akrobaté se začetli do příslušné rubriky. Už její název jim napověděl o obsahu...

Umění a kritika...


 


„...a zdá se, že naše znovu vycházející hvězda Christian Oscar nám chystá ještě spoustu dalších překvapení, neboť tento východ se dá velice směle nazvat východ Slunce mezi hvězdami...“

Adrianet dočetla nahlas kritiku.

Chris si od ní noviny vzal a znovu si proběhl celý článek. Byla to sice velice slušná a objektivní kritika na celé představení, ale půlka článku byla o jeho maličkosti...

O hvězdě, která v Evropě zapadla a v Americe opět vyšla...

Konkrétně v Kaleidu...

Jak se ale..:?

„Jak se dozvěděli, že jsem to já?“ zeptal se Adrianet.

Tady ho přeci nikdo...

„A to sis jako vážně myslel, že Kalos nevyužije tvé proslulosti v zahraničí, aby sem nalákal co nejvíce diváků?“ naklonila Adrianet hlavu na stranu, „ Vsadím se, že jim dal echo on sám a když ne, tak tě prostě někdo poznal. Zas tak daleko od domova nejsi a Kaleido je velice známý cirkus. Navíc...“ ukázala na jméno autora kritiky, „ Lorenzo je velice známý a dobrý kritik a z branže zná takřka každou sebemenší tvář...“

„To ano... Podívej, zmiňuje se tady i o tobě...“ Chris ukázal na několik řádek zhruba uprostřed článku.

„Ano... Přirovnává mne k rozkvetlé růži ve vlasech tvé dokonalosti... Jako bych byla jen nějaká ozdoba, která se na parketu náhodou objevila s tebou... Sexista jeden umanutej...“ odfrkla si nakvašeně Adri.

„A ta zmínka o velikém skrytém talentu, který z tebe přímo září?“ usmál se na ni mladík.

„Fakt? Kde? Páááni!!! Já říkala, že je to skvělej kritik!“

Chris se na chviličku zžamyslel...

„Ty, Adri?“

„Anó?“

„Pletu se snad, nebo jsem náhodou málem zkazil celé představení a nechybí v tom článku náhodou třeba zmínka o nějaké té nehodě?“ zeptal se lehce zamyšleně.

Adri přimhouřila oči...

A pak se nadšeně rozesmála.

„Takže on na tobě neobdivuje jak umíš tančit! Ten parádní kosuek má být to „číslo“ s tím lanem! A ten úžasný herecký výkon je vlastně opěvování faktu, že ty spáleniny fakt pálily! Tak tomu říkám situace.“ Smála se Adri.

Chris se však nesmál.

„Takže to znamená, že aby Kaleido vyhovělo divákům a aby odpovídalo kritice, budu to muset provést znovu?“ zvedl k ní zrak.

Adri se zarazila.

„Nepoznali, že to byla nehoda, což je skvělé... Ale lidé na to budou čekat...“ pronesl Chris zachmuřeně.

„Jen klid, Chrisi, nebude to tak zlé, jak si myslíš. Kalos něco vymyslí a žádná podobná šílenost s lanem tam nebude...“ usmála se na něj povzbudivě.

„To doufám...“ zamumlal Chris a zahleděl se do temné okenní tabulky, na kterou vytrvale bunoval déšť...

 


„Takže?“ Leila odložila noviny stranou a zahleděla se Kalosovi upřeně do tváře.

Věděla, že čas, který mu studiem článku poskytli, stačí k tomu, aby se rozhodnul.

„Bude možné ten kousek nějak nasimulovat?“ zeptal se jich.

Akrobaté se na sebe podívali.

„To nemyslíš vážně, Kalosi.“

„Zavoláme jim a řekneme, že se prostě zmýlili.“

„Máme svázané ruce, oba to dobře víte. Když to uděláme, vydají tiskovou opravu a investoři se stáhnou.“

Yuri velice nerad souhlasně přikývl.

„Musíte to číslo zařadit do představení.“ Kalos teď mluvil přímo ke Kenovi.

„Zařídím to.“ Přikývl mladík, zvedl se a odešel.

„Vážně si myslíš, že to Chris zvládne? Kalosi!“ Leila mu nedovolila, aby se vyhnul jejímu pohledu.

„Nevím. Ale bude muset.“


 


Když Kalos osaměl, zachmuřeně opět zvedl noviny a prsty bubnoval do desky stolu.

Dal si velice záležet na tom, aby se o Chrisově přítomnosti v Kaleidu nedozvěděl nikdo nepatřičný...

O to větší mu dělalo vrásky, že jej někdo poznal...

Za tak špatného světla, záměrně vedlejší role a po boku začínající akrobatky...

A tak daleko od jeho obvyklého místa působení...

Muž se zamračil, zvedl telefon a vytočil číslo...

Tohle nebyla náhoda...

Tomuhle někdo pomohl...


 



Druhý den ráno...

„Monico, prosím, nerozčiluj se...“

„Jak se nemám rozčilovat? Nezbláznili jste se náhodou? Ví o tom vůbec?“

„No tak, posaď se prosím a hezky se uklidni. Potřebujeme tvoji pomoc, jinak to vážně bude něco, čeho se bude muset obávat...“ Ken přistrčil Monice židli a lehce vyzývavě se na ni zahleděl.

Dívka ještě chvíli trucovala, než se s podmračeným výrazem také posadila.

„Takže...“ pokývl hlavou spokojeně Ken, „ věc se má tak: ceklý mechanismus spustí Chris sám, když se od lana odrazí směrem nahoru. Klapka na čipu pak uvolní lano a nastane to, co jsme prozatím pojmenovali efekt-bič...“

Monica stále lehce zachmuřeně pozorovala monitor a nákresy simulací.

„Vím, že bič je prakticky tvá třetí ruka... proto se tě chci zeptat, jestli by jsi nám nepomohla... Nevíme přesně, jak má lano švihnout, aby Chrise zachytilo...“

„Pořád si myslím, že by jste se ho měli nejdříve zeptat, jestli s tím bude souhlasit...“ zamručela Monica.

„Obávám se, že Kalos mu jinou možnost než souhlas nenabídne...“ odtušil klidně Ken.

„Jsem jeho kamarádka! Snad si nemyslíš, že vám budu pomáhat v čemkoliv za jeho zády!“

„Nechci po tobě, abys nám s čímkoliv pomáhala za jeho zády. Dozví se to, až to bude hotové. Jde o to, aby to pro něj bylo co nejbezpečnější.“

Chvíli si hleděli do očí.

„Švih vám nebude stačit. Potřebujete hlavně zpětnou smyčku. Jinak ho konec lana prošpikuje.“ Monica se podívala na nákresy, popadla tušku a začala cosi rychle načtrtávat.

„Klapka musí lano uvolnit a nechat smyčku, ať se rozvine, konec pak vyletí vzhůru a když narazí do Chrise, obmotá se mu kolem těla. Smyčka ale nesmí být moc velká, jinak se zauzluje a Chris zůstane viset...“

„Díky, Monico.“ Kývl Ken a prohlížel si náčrty.

„Poděkuješ mi tak, že dohlédneš, aby se Chrisovi nic nestalo.“

Ken pouze přikývl.

Věřila mu.


 


„Můžeme vás poprosit, Leone?“

Muž, stojící na hrazdě, přikývl na Miinu otázku a pomalu se spustil přímo k lanu.

Ken s klidem ve tváři a bouří v nitru sledoval jeho „pád“...

Leon se zachytil lana, zhoupl se lehce nahoru a pustil se.

Ozvalo se lehké cvaknutí a lano vystřelilo směrem k němu...

Muž se ve vzduchu líně nahnul a vyhnul se konci lana, který jej minul o pouhých několik centimetrů...

„Přidej 260... Ne, 280 milisekund.“ Ozvala se Monica.

Ken přikvýl a dal signál Mii.

Dívka se otočila opět směrem k Leonovi a zvolala.

„Můžeme, Leone?“

Muž opět lehce přikývl.

Znovu se spustil a vyhoupl se nad lano...

Cvaknutí se ozvalo o chviličku později, lano vystřelilo a zasáhlo Leona, pouze jej však odstrčilo stranou... Neomotalo se kolem něj...

„Není dost pružné...“ zamumlala Monica, „takhle to nepůjde...“

„Máme záznam té nehody z představení... Pokud myslíš, že to pomůže, můžeme se na něj podívat...“ Ken se naklonil k monitoru a sledoval, jak lano naráží do Leona a odstrkuje jej pár metrů stranou...

„To by bylo fajn...“ Monica se otočila k většímu televizoru, do kterého právě Kehn zasunul kazetu a zapnul zelené tlačítko...

„Vidíš? Tady Chris padá, chytá se lana a tady...“

Monica sledovala celý manévr s lehce přimhouřenýma očima.

„To není bič...“ pronesla vzápětí.

„Prosím?“ ozval se Ken.

„Není to bič,“ zopakovala Monica své konstatování, „ani se to jako bič nechová... To se vám jen zdálo... Vidíš?“ Vrátila ovladačem záznam zpátky. „Lano Chrisem nejprve v obyčejné smyčce smýklo stranou, jeho vlastní váha jej pak stáhla mírně dolů, ale lano se tím jen napnulo, takže s ním zase smýklo nahoru... Až tady se kolem něj omotalo...“

„Takže?“

„Takže jestli to chcete napodobit, nějaká čipová klapka je vám k ničemu. Musíte to lano napnout stejně, jako při představení a napnutí musí zajstit druhá strana... Musí tam být druhá klapka, která lanem škubne ve stejný moment, kdy se na tomhle konci „utrhne“...“

„Proč?“

Monica jej zpražila velice nepěkným pohledem.

„Protože, milý Kene,“ zasyčela, „jsi mi slíbil, že se Chrisovi nic nestane. A plný nátah lana jako při představení by ho mohl taky rozpůlit ve dví... Takže tam dáte tu druhou klapku a ujistíte se, že to není nebezpečné!“

„Jistě jistě...“ Ken se rozhodl raději neodporovat...

Zavolal tatínkovi Marion a řekl mu co a jak...

Když sledoval přípravy, lehce se zachmuřil.

„Copak?“ Moni to ani v nejmenším neušlo.

„Totiž...“ začal Ken, „ i s „bičem“ byl problém nastavit to tak, abychom mohli lano jakž takž koridovat... Takhle ale půjde velice těžko říci, jak se zachová...“

„Jistě.“ Přikývla Monica. „A dokud to nezvládnete, tak Chris...“

„Chris vystoupí v pondělí a zopakuje své číslo. Jinak si může hledat místo jinde.“

Monica hleděla Kalosovi do očí a smaragdové hlubiny byly plné strachu...


 


Tu noc se v Kaleidu svítilo velice dlouho...

Mia zrovna podávala tatínkovi Marion sendviče, aby si je technici a konstruktéři rozdělili.

„Musí to být otrava se s tím takhle lopotit... Díky...“ omlouvala se mu.

„Ale kdepak, je to docela legrace.“ Mávl rukou Jean. „Spíš mám obavy o toho vašeho tanečníka, jak bude tohle udělátko krotit...“


 


Ponořil se do hloubky, do hlubiny pocitů a myšlenek, do světa bez oblaků, bez koutů, bez smyšlenek...

Propadal se snem, nocí dnem sluněnou, poutí tou ztracenou, krásou a zmařenou...

jas a závoj štěstí a snů magických, jež smysly jeho opředl,

zalehl a uvil mu věnec z hedvábí,

ze saténu....


A ten, co snoubí se v horách jen,

co mění se svojí...

Vyplula laguna jen...

Tam na něj čeká,

stojí a hledí, do očí se mu dívá, víly k tomu pějí...

Ve snu na vodní hladině tančit začínají...

Nocí se leskne den, slucne křídla jen, tančí a tančí...

Spolu a spolu, navždy jen spolu, ten kdo je hladí...

Vzpomínka maličká, do ráje se vrací,

slzička kapička, co neukojená...

se vytrácí...


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Huhuhuhu

(pchmpf, 26. 9. 2008 22:36)

A kde to vázne? Pokráčkooo :)))

mno...

(Amelie, 19. 9. 2008 20:28)

...já ti k tomu povím něco zítra, pokud přijedeš :P

skvely

(maya.samy, 14. 9. 2008 14:32)

nadhera je to skvely mocinko se tesim na dalsi pokracko

hmmm

(Arkela, 5. 9. 2008 12:38)

Pěkný,ale souhlasím se Salem že je to fakt změna,ale myslím si že dobrá ;)
Už se těším na další pokračování

se to tady nějak neukázalo :-(

(Adrianet, 3. 9. 2008 20:16)

Už jsem to psala... divný....

Budeš mi verše recitovat před spaním? Prosíím O:-) +štěněčí pohled+

kroutím hlavou

(Salem, 3. 9. 2008 15:58)

taková změna...