Jdi na obsah Jdi na menu
 


14. díl: Žár

20. 7. 2008

Kejklíř sejmul své karty.

Prohlédl si tu, na kterou ukázal osud.

Propletené konce mraků…

Co dnes poletí vzhůru, spadne dolů…

Nebo naopak…

 

Sora i Leon předváděli svá čísla a sestavy, jeli přesně a bez chyb podle plánu, avšak též hodně improvizovali…

„Scéna dvě, trůní sál…“ zašeptala Mia a světla i scéna se změnily.

Sora spokojeně oddychovala v zákulisí.

Adri ji uznale poklepala po rameni.

Vše šlapalo…

„Mohly by jste mne prosím na chvíli následovat?“

Dívky vzhlédly.

Kejklíř na ně mával zpoza rohu beden, v kterých bylo uloženo vybavení a materiály pro příští představení. Vydaly se za ním.

V temném zákoutí nyní byli sami.

„Co nám chceš ukázat?“ zeptala se Adri netrpělivě.

„Podívejte…“

Kejklíř vyzdvihl ruce a v magickém gestu je nechal opět poklesnout.

Před dívkami se objevila matná, zářící šachovnice, odraz té, kterou Kejklíř sám před nedávnem navštívil.

Dívky lehce vydechly. To bylo poprvé, co jim ji ukázal.

„Šachovnice si vybrala další figurky…“

Zašeptal Kejklíř a dívky spatřily, že na šachovnici nebyla jedna, ale hned čtyři postavy. Byly stvořeny z našedlé, staré, místy popraskané hlíny…

Ne zářivé a průsvitné jako ty, jež před chvílí Kejklíř sám spatřil.

„Anděl…“ začal Kejklíř, „ první vyvolený hvězdami pro tuto Partii. Myslím si, že tím jsi byla zvolena ty, Soro Naegino.“

Sora na něj lehce zmateně pohlédla.

Figurka anděla se lehce rozzářila.

„Kde je Anděl, tam je i ďábel…“ pokračoval Kejklíř.

Zazářila další figurka.

Nejasná, dlouhý plášť a ostrý trojzubec, dlouhé, zakroucené rohy, ale tvář halila kápě…

„Může to být… Leila?“ zašeptala Adrianet.

„A nebo Leon…“ odtušil Kejklíř.

Temně rudou zář Ďábla narušil jiný, lehce namodralý svit…

Okolo další, našedlé postavy, sedící na kamenném trůnu, se objevila matná modravá  záře…

„Princezna…“ doprovodil její představení Kejklíř.

Dívky se zahleděly na poslední figurku. Ta se však nerozzářila.

„Hvězdy si již zvolily, že zde bude čtvrtá figura… Musí však stejně jako ostatní projít žárem a kalením, než dostane svůj tvar…“

Figurka vypadala spíše jako sloup rozteklého, našedlého vosku…

Dívky si vzpomněly, co jim vyprávěl tehdy večer…

 

Jednou za mnoho věků, když nastane správný čas… Ani já nevím, jaký… Si Hvězdy vyvolí, a započnou Velkou Partii…

Velká Partie se odehrává tady na zemi, na jevišti, i v nebesích, na bájné šachovnici…

Jen hvězdy ví, proč a jak si volí své figury… Když je pak zvolí, Partie započne…

První figura byla vybrána…

Anděl…

Myslím si, že důvodem této partie je, že jsi se, Soro, stala Skutečnou Hvězdou Kaleida, a tím vstoupila mezi zářící Hvězdy.

Jako Anděl jsi byla vybrána jako první figurka.

Další budou teprve zvoleny…

Smyslem partie ale není porazit soupeře…

Je jím mír a usmíření, dosáhnout jich lze tak, že získáš na svou stranu figurky soupeře…

Naposledy se Partie odehrála před tisíci lety.

Od té doby se pořádaly pravidelně hry, které měly předávat poselství míru a harmonie, které Partie ukázala…

Možná, že jejich zapomenutí je také důvodem, proč hvězdy započaly další Partii…

Adrianet, byla jsi vybrána jevištěm…

Proto si myslím, že se této Partie také zúčastníš…

Z Partie nelze odejít, aniž by jsi navždy opustila jeviště. Hvězdy si vás vybraly, nemáte na výběr, musíte hrát…

Ale jak se bude hrát, to zatím netuším…

Čas ukáže, jakou cestu si hvězdy vyvolí…

A pak…

Hra započne…

 

„Scéna tři, Aladinovo odsouzení…“ zazněl Miin hlas v jejích sluchátkách…

Sora se podívala na Kejklíře, který jen lehce přikývl a šachovnice zmizela.

„Hned, jak zjistím více, se vrátím…“ pronesl a zmizel…

Dívky se na sebe podívaly a pospíšily si, aby stihly představení včas…

 

Chris upažil, vzpažil, upažil, vzpažil, upažil…

„Jen klid, to zvládneš.“ Monica se mu opřela o rameno a zahleděla se směr jeviště…

Chris lehce přikývl.

Cítil příjemné vzrušení. Nebál se.

Těšil se…

Scéna skončila, chvilka tmy…

 

Reflektor ozářil dveře od vězení, za kterými stál Leon.

A Chrisovi postavu, která jej hlídala.

„Dál ni krok! Vězeň nesmí býti rušen!“ zazněl sálem jeho pevný hlas, když k němu Adrianet coby služka a přítelkyně Jasmíny došla.

„Já ale nechci rušit vězně…“ ozval se její reproduktory zesílený šepot. „Já chci jen tancovat…“

Ozvaly se bubny…

A Chris se ztratil…

Popadl Adri a roztočil ji…

„Ale… Ale to není ve scénáři!“ vydechla Mia.

Adri se nechala vést…

 

„Chrisi, co to děláš?“ Adri vzhlédla ke svému partnerovi.

„Trošku si zaimprovizujeme, hm?“ usmál se na ni.

Adri mu úsměv oplatila a přikývla.

Chris se odrazil, zvedl ji ze země a v otočce doskočili na trampolínu…

A odtud na lana…

 

„Co to dělají?“ Mia se snažila spojit sluchátky s Adri, ale na jevišti nebyl kvůli hudbě a jejich rychlému pohybu signál…

„Improvizují…“ odvětila s klidem Monica.

Mia na ni pohlédla s otázkou v očích…

 

Chris vedl Adri po lanech, i hrazdách…

Nepotřeboval vědět, jak se má pohybovat po laně… Nepotřeboval vědět, jak…

Tančil a vše mu bylo parketem.

Vedl Adri stejně jistě, jako po pevné zemi…

 

„Chris ví, co dělá,  věřte mu…“ vysvětlila Monica.

Mia pohlédla zpět na jeviště a přikývla.

 

Píseň končila…

Chris dovedl Adri na správné lano, nejvyšší na celém jevišti…

Hudba zmizela…

Adri se prohnula v pase do poslední pózy a Chris spatřil, jak Sora coby Jasmína vysvobozuje Leona.

Odstrčil Adri stranou a tasil meč.

Dívka jej chytla za paži, když ale ucukl, strčila do něj a Chris padal…

Ozvala se dramatická hudba a bubny.

Soustředil se, opsal elegantní oblouk  zachytil se první hrazdy, hraně mu však proklouzla z prstů a on padal dál…

Druhá hrazda… Třetí…

Teď lana…

Blížil se k prvnímu…

 

Kejklíř znovu sejmul své karty…

 

Už byl skoro u něj…

 

Karta, kterou vytáhl, v horní polovině vzplála a shořela na prach…

 

Natáhnout ruku a chytit se…

 

Žár západu…

 

Chytil jej…

Lano se zhouplo…

A povolilo.

Ocelová vlákna se vysvobodila ze šroubu, jež je už celé minuty natahoval.

Obrovská síla lana Chrise lehce nadhodila a smyčky se mu omotaly kolem pasu…

Lano se na chvíli vztyčilo ve vzduchu jako dlouhý, štíhlý had, který zajal svou kořist, a pak se celou svou vahou poddalo gravitaci…

Náraz smýkl Chrisem stranou.

Ještě jednou s ním lano škublo lehce nahoru a pak se mu začalo odvíjet kolem pasu…

Smyčky se neroztáčely…

Ale prokluzovaly…

Během pár vteřin Chris padal k podlaze a ocelové lano mu přejíždělo přes tělo děsivou rychlostí…

Do nosu jej udeřil pach spálené tkaniny a spáleného masa…

Hned na to se dostavilo pálení a bolest…

Chris vystřelil pravačku a během pár metrů se zastavil…

Půl metru nad úrovní země…

Rychlé víření bubnů…

Počítal vteřiny…

Teď.

S úderem posledního mocného bubnu se pustil a dopadl na podlahu, kde zůstal ležet, zatímco světla pomalu zvolna zhasla…

Jediný namodralý reflektor ozářil Jasmínu, jak s Aladinem a svou služebnicí prchají pryč…

 

Diváci si nevšimly, že ve tmě, která opředla spodní části jeviště, se pohnulo několik tichých, rychlých stínů, přiběhly k bezvládné postavě na zemi, naložily ji na nosítka a zmizely v zákulisí…

 

„Jak je mu?“

Adrianet seběhla všechny ty schody a mostky a zaraženě přistupovala ke skupince nedaleko východu na jeviště.

„Přežije to.“ Konstatovala doktorka. „Můžete mi laskavě udělat místo?!“ Její hlas zněl lehce podrážděně.

Dívky,  stojící okolo Chrise, chvatně ustoupily.

„Lékárničku!“ Mladík, který ženě asistoval, otevřel malou krabičku.

Doktorka z ní vytáhla dlouhou, štíhlou pinzetu a pak ještě jednu, menší…

„Teď musíš držet Chrisi. Ty spálené kousky látky musím vytáhnou co nejdříve… A nejspíše to bude trochu bolet…“ doktorka se  k němu nahnula a přimhouřila oči.

Adri si mohla Chrise pořádně prohlédnout…

Mladík se v sedě opíral o zeď a už neměl okolo pasu ocelové lano…

Ale v místech, kde ho měl, byly v látce vypálené hluboké rány… A v kůži také…

Látka na mnoha místech shořela na černé, zkroucené kousky tvrdé hmoty, hlavně v místě, kde byly ozdoby…

Doktorka už Chrisovi sundala černou koženou vestu, která mu pravděpodobně zachránila záda a modrá košile musela také pryč…

Rudé pruhy, které se mu rýsovaly na břiše, rychle nabíhaly a ztrhané kůže mu visela v cárech podél rány, místy chyběla úplně.

Holé svaly se rychle zalévaly krví a žlutobílým hnisem, který Chrisovi vyplnil během chvilky celou ránu…

A právě sem doktorka vložila pinzety a začala mu pomaličku vytahovat zčernalé kousky hmoty.

Snažila se nedotknout se popáleného masa, ale občas neměla na výběr.

„Vydrž, už jenom tři…“ uklidňovala Chrise, který pevně semknul rty, aby nevykřikl, když doktorka vytahovala nejhlubší kousek…

Konečně byly všechny pryč…

„Tak, k toxické otravě by snad nemělo dojít, ty kousky jsme vytáhly včas, ale ten hnis bude muset také pryč… Ale to počká do nemocnice, až ti dáme něco proti bolesti...“ vstala a chystala se dát pokyn dvěma mužům, aby ho naložily opět na nosítka.

Chrisova ruka ji však zastavila.

„Počkejte…“ zamumlal, pot ve tváři mu příliš nedovoloval mluvit, pokusil se  jej tedy setřást, „musím na jeviště. Mám ještě jednu scénu…“

Doktorka na něj užasle pohlédla.

Okolostojící se zatvářili nechápavě.

Doktorka však úžas rychle setřásla.

„Asi jsi se uhodil do hlavy… Podíváme se na to v klidu v nemoc…“ nedokončila.

„Ne. Vy mi nerozumíte. Já ještě musím na jeviště. Musím vystupovat.“ Odvětil klidně Chris.

„Zbláznil ses?!“ vyjela na něj Adrianet. „Nic nemusíš, někdo to za tebe odehraje nebo se to vyškrtne nebo nevím co ale nikam nemusíš!“

Adrianet se  na něj bůhvíproč dívala s ohnivým vztekem v očích.

„Omlouvám se,“ odvětil Chris, „ špatně jsem to formuloval… Chci ještě vystoupit.“ Usmál se na ně, zapřel se pravou rukou a rychle se zvedl.

Bolest ve chvíli, kdy narovnal hrudník a záda jej málem poslal zpátky.

„Zbláznil ses?!“ Adrianet se na něj dívala ještě zuřivěji a ostatní s také hlasitě přidali k protestům.

Až na Monicu.

Adri na ni pohlédla lehce naštvaně, proč hledí na Chrise tak odevzdaně a nic mu neřekne.

„Je už rozhodnutý. S tím nic nenaděláte…“ pronesla Moni tiše a hleděla Chrisovi do očí.

Mladík se na ni lehce děkovně pousmál.

Doktorka chvíli těkala pohledem mezi nimi a pak s povzdechem zavrtěla hlavou.

„Tak dobře. Podejte mi prosím obvazy a dezinfekci. A vatu. Zkusím ti z té rány vytáhnout co nejvíc toho hnisu a krve, zavážeme puchýře a stáhneme to. I tak ale budeš mít velké bolesti.“

„Děkuji vám…“

„Prosím tě alespoň se posaď, ať nezkolabuješ dřív, než tam vlezeš...“ požádala ho.

Chris ji uposlechla sesunul se zpět na zem.

Vděčně se opřel o zeď.

Doktorka opatrně vytáhla kousek vaty, smotala ho do kuličky a přiblížila se k ráně.

Na vteřinku se zarazila.

„Tohle bude bez injekce bolet mnohem více, než to předtím…“ zamumlala, „musím přitlačit, tak se  na to připrav.“

Mladík přikývl.

Doktorka se  k němu nahnula a vnořila vatu do husté, lepkavé, žluto rudé hmoty, jež Chrisovi vyplnila ránu.

Mladík jen zatnul zuby a pohlédl ke stropu.

Obličej mu polil studený spot.

Doktorka pracovala rychle.

Odhazovala kousky vaty a brala si nové, aby to Chrise nebolelo příliš dlouho…

Moni se od nich odvrátila.

Po tváři se jí kutálely slzy.

„Nenávidím ho..“ zašeptala a utekla.

Adri se rozmýšlela jen chvíli a vyrazila za ní…

 

 

Chris si toho nevšiml.

Snažil se neztratit vědomí…

 

Konečně mu doktorka utáhla poslední obvaz, přehodila přes něj zbytky košile a koženou vestu.

„Snaž se moc nehýbat trupem…“ poradila mu.

Chris si pomyslel, že stejně jako on ví, že při čísle, které má předvést, bude hodně hýbat trupem…

Když si pomyslel, jak nadšeně souhlasil s tím, že bude mít dvě scény s obdobnými výstupy…

Teď by dal cokoliv za to, kdyby měl jiné číslo…

Vešel na jeviště, usmíval se a pak předstíral strach a bolest…

Ze zbytku vystoupení si však mnoho nepamatoval…

Ve chvíli, kdy jej Leila shodila z hrazdy dolů, se soustředil pouze na to, aby skrz háv bolesti, jež zachvátil jeho padající mysl, nalezl hrazdu a lano, kterého se měl zachytit…

Rozmlženou clonou mu prosvětlovaly dvě myšlenky:

„Ještě vydrž! Neztrácej vědomí, vydrž!“

Sám sobě si říkal, proč jej najednou napadají jen drsné, zbytečné vtipy, když mu tělem projel další záchvěv ve chvíli, kdy se zachytil třetí hrazdy…

Když konečně padal směrem na trampolínu, zavřel oči a blaženě vnímal dva nárazy, které nebolely zdaleka tolik, jako žár, jímž hořel jeho hrudník…

A pak jen blažená, milosrdná tma…

 

 

Po premiéře se městem prohnala velice rychlá limuzína, sledovaná motorkou a sportovním vozem.

Yuri vytočil zatáčku a byl nucen lehce prověřit pevnost chodníku, aby nezasáhl kamion v protisměru…

Monica si nebrala žádné servítky…

Její harley to vzal skrz pěší zónu a obchodní dům…

Konečně dorazili k nemocnici.

Kalos rázně vystoupil z vozu, následován Sorou, Leonem a Adrianet.

Yuri s Leilou se k nim připojili u hlavního vchodu a na recepci se potkali s Moni…

„Je na třistatrojce…“ sdělila jim dívka a početná skupina se vydala chodbami budovy.

Narazili na doktorku, která Chrise ošetřovala.

„Jak je mu, Kate?“ oslovil ji Kalos.

Doktorka si odhrnula vlasy z čela a odhalila jim velice smutný obličej…

Po levé tváři ji skanula slza…

Adri vytušila odpověď dřív, než ji Kate vyslovila…

„Je mi líto, je mrtvý…“

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ehm...no...

(Ameli, 28. 7. 2008 11:04)

chtěl koment, má ho mít :D
Říkám to znva a ne naposled, kousnu tě, jakmile to bude možné a ne jednou :D Však si to zasloužíš :D

Co se povídky týče, opravdu moc krásná, části s šachovnicí velmi velmi velmi povedené, až se toho nrmůžu nabažit... :)

A opovaž se přesta psát, nebo tě to bude bolet :D

Týden v čudu

(Adrianet, 21. 7. 2008 8:39)

Arkí neboj se, mám týden na to ho dostatečně za tohle zlechtat XD
Jinak vážení čtenáří, já i Chris budeme teď na týden pryč, buďte hodní, hodně čtěte a nezbořte nám stránky. ;-)

omlouvámse

(Arkela, 20. 7. 2008 22:42)

já místo Chrisi na psala ADry promin nevím na co sem myslela. FAKT PROMIN :(

NO TO SNAD NE...

(Arkela, 20. 7. 2008 22:33)

Adry doufám že si děláš strandu chris nemůže přece umřít :( Obdivuju co chudák všechno vydržel a dohrál premieru, která byla bohužel i jeho demierou.
U posledních tří řádků se mi tajil dech a po přečtení posledního řádku sem začala brečet.Tohle byla jedna z nejdojemnějších kaopitol, ale opět krásná.