Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. díl: Mistr a Moni...

22. 6. 2008

Kdosi se opřel o zábradlí, které lemovalo druhé patro ubytoven, jeho ruce setřely čerstvé kapky deště, které na něm ulpěly a rty se roztáhly v potěšeném, jaksi dojatém úsměvu.

Tak přece jen se nakonec dočkal. Pomyslel si Yuri a sledoval, jak se od sebe oba zase odlepili a náležitě se červenali… Načež se Ken poroučel blahem k zemi.

Yuri ještě chvilku sledoval, jak mu Sora se smíchem pomáhá vstát. Z pozorování jej však vyrušila jakási postava, která dopadla na zábradlí z koruny nedaleké třešně.

Chris si z rukou setřepal zbytky okvětních plátků a s úsměvem se zahleděl na mladou dvojici.

Yuri se také pousmál.

„Ten růžový déšť, to máš na svědomí ty?“ zeptal se, i když viditelně znal odpověď.

Chris jen přikývl a po chvíli se k němu otočil.

„Přišlo mi to jako dobrý nápad…“ zamumlal. „V životě jsem toho zvoral dost, tak snad mohu i něco pěkného vytvořit.“ Mrkl na něj a poroučel se pryč.

Yuri pozvedl ruku a pootevřel ústa.

„Nech ho jít…“ ozvalo se za ním.

Otočil se.

Ze stínu budovy vykročila pomalým krokem Leila. Působila klidným dojmem. Tedy alespoň tak klidným, jak jen v Yuriho přítomnosti uměla.

„Vím jistě, že některými věcmi si člověk musí projít sám…“

 

 

Dva malí vrabčáci si hrály uprostřed klidné cesty. Sluníčko svítilo, větříček česal koruny stromů a nedaleká fontánka zurčela klidnou melodii. Náhle se k nim přihnala jejich maminka a srazila je stranou…

Vruuuuum!

Kolem proletěl černý Harley.

Smetl stranou staré noviny.

Matka vrabčice zvedla křídlo a hlasitě zanadávala na jezdce, který s ledovým klidem překročil povolenou rychlost nejméně o polovinu.

Stroj uháněl po silnici a jeho pán pozoroval okolní svět zpoza silných, černých slunečních brýlí. Hnědý, kovbojský klobouk mu kryl čelo proti ostrému větru, když minul velkou, křiklavou ceduli s nápisem Kaleido Stage, 30km. Pravačka stiskla řidítko a přidala plyn…

 

Adri právě vykročila ven z ubytoven, když spatřila Chrise, který jí šel naproti. Zamračeného Leona nechala za sebou. I když ji dnes tak ublížil, nemohla se ubránit pocitu lehkého stesku, který ji přepadl, když zmizel za dveřmi tělocvičny. Chris to na ni asi poznal.

„Copak je, děje se něco?“ zeptal se starostlivě.

Adri jen potřásla hlavou.

„Ale nic. Jak jsi se dnes měl? Co trénink s Leilou?“ usmála se na něj.

„Jo, bylo to skvě…“

Chrisův hlas náhle přerušil hlasitý zvuk motoru, který stále sílil.

„Co to…?“

Ze silnice odbočila silná motorka a zamířila příjezdovou cestou přímo k nim.

Chris zavřel ústa a s neprostupným výrazem udělal několik kroků vpřed. Adri si všimla, že se najednou zvedl lehký vánek a rozehrál mu vlasy kolem obličeje. Jakoby se celý uskupil kolem něj a rozevlál ho. Chris kráčel klidně přímo proti blížící se motorce. Prostředkem cesty. A nejevil žádné známky úmyslu uhnout.

Adri těkala pohledem mezi motorkou a mladíkem. Byly od sebe posledních pár metrů, deset… pět… dva… jedna…

A Chris vyskočil, vznesl se do vzduchu a natáhl ruku k řidiči. Ten se však sehnul a smykem mu uhnul. Motorka opsala po písčité cestě kruh kolem mladíka, který mezitím dopadl a zvedl se prach.

Motor utichl.

Skrz nažloutlou clonu nebylo vidět takřka nic…

A pak vítr prach rozehnal.

Adri spatřila Chrise, jak se zvedá z kleku a pozoruje řidiče, který sesedal…

Neznámý si sundal brýle a zavěsil je na řídítka a pak si narovnal klobouk…

„Nějak jsi vyšel z formy, chlapečku. Dřív jsi býval mrštnější.“ Ozval se hlas…

Dívčí…

Adri zalapala po dechu.

Dívka nechala klobouk, ať ji spadne na záda a přejela Chrise pohledem smaragdových očí. Dlouhé, hnědé vlasy ji v rovných pramenech spadaly pod ramena, několik z nich však poletovalo v lehkém vánku.

Chris to už zjevně nevydržel a usmál se. Oba tam chvíli jen tak stáli a vzájemně si hleděli do očí…

A pak…

Se objali…

„Chyběl jsi mi.“ Zašeptala.

„Ty mě taky.“ Zamumlal někam do hnědých pramenů.

Dívka byla o několik centimetrů nižší než on, takže když se i s ní narovnal, zvedl ji nad zem…

„Wwoaw… pozor… Chrisi… Pozor! Co to děláš? Wooooouuu…“

Mladík se i s dívkou v náručí roztočil a měl co dělat, aby nespadl, zatímco se jeho oběť smála na celé kolo.

„Jsem moc rád, že jsi přijela…“ pravil, když ji konečně pustil.

„Jsem ráda, že jsi v pořádku.“ Usmála se na něj. „Byla to až moc dlouhá doba…“

„Já vím…“ zamumlal omluvně, „ promiň, chci se ti omlu…“

„Šššššš…“ dala mu prst na ústa. „To je dobré, já to chápu.“

Usmála se na něj.

Taky se na ni usmál.

Chvíli si hleděli do očí…

A pak ji popadl a zase se s ní roztočil.

Tentokrát se smáli oba dva…

 

 

Když se dosyta vyřádili a přivítali…

„Adri,“ Chris se otočil ke své společnici, „dovol mi prosím, abych ti představil tady Monicu Belucchi, zvanou též Tanečnice s Bičem. Monico, tohle je Adrianet Renawalti, jedna z nejlepších akrobatek v Kaleido Stage.“

Monica do Chrise lehce šťouchla, když řekl její přezdívku, pak si však s Adri s úsměvem podala ruku.

„Těší mě, že tě poznávám.“ Pronesla.

„I mne těší.“ Odvětila Adri.

Monica náhle lehce znervózněla.

„Víš Chrisi, ale je tu ještě něco, co by jsi měl vědět…“ hnědovláska se otočila a začala se přehrabovat v zapínacích pásech, které držely koženou brašnu na motorce.

Chris se zatvářil lehce zmateně.

„Copak?“

Dívka se pomalu otočila, zavazadlo v náručí.

„Já…“ začala, „ nepřijela jsem tak úplně sama.“ Dořekla po chvíli.

Adri si nebyla tak zcela jistá, co přesně měl Chris v tu chvíli ve tváři.

Dívka se mu podívala do tváře a až teď bylo vidět, že zelené oči hrají pobavenými jiskřičkami a koutky úst ji cukají. Nakonec se neznámá neudržela a docela vesele se usmívala.

„Je přímo za tebou.“ Zašeptala.

Chris se otočil.

„No to je dost, mladý muži. Ke starým by jsi měl projevovat větší úctu a pozornost. Pěkně jsi zdivočel, jen co je pravda…“

Silný, mužský hlas.

Adri si prohlédla dalšího, nově příchozího.

Zatímco Monica na sobě měla dlouhý, hnědý kožený kabát a rozpuštěné vlasy krotil pouze kovbojský klobouk, muž, který před nimi stanul, nebyl nikterak nápadný. Šedý cestovní plášť pokrýval celé tělo, krátké, ocelově šedé vlasy rámovaly hranatý obličej, zakončený krátkou, tmavou bradkou. Snad jen ty oči, antarkticky modré, byly něčím zvláštní… Jakoby z nich sálala síla a inteligence.

„No copak bude?“ zvolal, když Chris lehce pootevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. „Nepomůžeš snad tady Monice se zavazadly? Chlapče chlapče, míval jsi lepší vychování…“

Chris se chvíli ani nepohnul. A pak…

Pokleknul.

„K vašim službám, Mistře Dirandíre.“ Zamumlal a sklonil hlavu.

Monica se náhle zatvářila lehce nervózně.

Na písčité cestě zavládlo ticho. Jen vítr si hrál s korunami stromů a poháněl písek, který rejdil ve složitých obloucích, až se dostal ke Chrisovi. Jakoby Adri cítila nezměrnou sílu, která se rozhostila mezi nově příchozím a Chrisem.

„Jak vidím, stále jsi nezapomněl na slušné vychování… Tak vstaň chlapče, a přivítej se se starým přítelem.“ Prolomil ticho Mistr Dirandír.

Chris zvedl hlavu a usmál se, po té vstal, přešel k Dirandírovi a podali si ruce. Načež se objali.

„Chyběl jste mi, Mistře.“ Zamumlal Chris.

„I ty jsi mi chyběl, chlapče drahý.“ Odvětil muž.   

„Byl jsi dlouho pryč…“ pokračoval po chvíli a podržel si ho na délku paže, aby si ho mohl lépe prohlédnout. „je z tebe již muž, chlapče…“

„Zato vy vypadáte pořád stejně.“ Mrkl na něj Chris.

Mužův pohled náhle ztvrdl. A oči mu modře zaplály.

„Slyšel jsem, že jsi výtečný tanečník…“ začal, „ ale také jsem slyšel, že jsi dlouho necvičil…“

Chvíli si nehnutě hleděli do očí.

„Zatančíme si?“ zeptal se Mistr Dirandír.

Monica, která se právě nejspíše chystala blíže seznámit s Adrianet, se najednou prudce otočila a v očích měla směs výčitek a obav.

„Bude mi potěšením.“ Odvětil Chris.

Moničin výraz ztvrdl. Adri vytušila, že se právě dělo něco, čemu se chtěla vyhnout.

Muž shodil plášť a odhalil černobílé kimono a bosé nohy, které se pod ním skrývaly…

 

 

Za pár minut v tělocvičně.

„Chrisi, tohle není nutné…“ Monica stála u svého kamaráda, který se však od ní odvrátil a rovnal si čelenku.

„Posloucháš mě vůbec?“ Jediným trhnutím ruky si jej otočila k sobě.

„Ano…“ odvětil po chvíli, „ a myslím si, že je to nutné…“

S těmito slovy si čelenku nasadil. Měl na sobě své staré džíny, místy potrhané, do pasu byl nahý, na levé ruce stříbrný nátepník a na krku stříbrný řetízek.

Monika také shodila svůj kabát, čímž odhalila své poněkud odvážné rudé tričko a sytě modré džíny. Kolem krku si nechala šátek a klobouk jí visel na zádech.

„Chrisi poslouchej…“ zelené oči se trošku třásly zlostí i obavami, „dlouho jsi necvičil, jsi určitě z formy a…“

„A je nejvyšší čas to změnit. Ano, máš pravdu, v tom s tebou souhlasím.“ S těmito slovy se kolem ní prosmýkl a zamířil do středu tělocvičny, kde jej již očekával Mistr Dirandír.

„Mužský…“ zamumlala Monika, opřela se o stěnu vedle Adrianet a sledovala, co se bude dít.

Nebyla však jediná. V tělocvičně se sešlo hned několik přihlížejících, včetně Leona a Sory, kteří si však stoupli na horní podlaží, jakési chodníky ohraničené zábradlím, které se táhly podél celé tělocvičny.

„Já tomu nerozumím, kdo je ten muž a co budou s Chrisem dělat?“ zeptala se Adri potichu Monici.

Monica si lehce povzdechla.

„Mistr Dirandír byl, vlastně pořád ještě je, Chrisův učitel tance.“

„Učitel? Já myslela, že Chris je samouk…“ Adri si muže v kimonu pečlivě prohlížela.

„Taky že je. Ale poprvé se s něčím jako tancem setkal na lekcích Mistra Dirandíra. Neučil jej přímo tancovat, ale pomohl mu objevit kouzlo tance…“ vysvětlovala Monica a zelené oči přitom hleděly směrem ke středu tělocvičny.

„A co vlastně Chrise učil?“ zeptala se Adri nechápavě.

Monica si povzdechla ještě víc.

„Tanec mečů…“Odvětila a zamračeně sledovala mladíka s mužem uprostřed, kteří k sobě dokráčeli…

 

 

 

„Připraven?“ otázal se Mistr.

Zářivě modré oči sálaly jemným žárem, když k mladíkovi přistoupil.

Chris přikývl.

„Přeji hodně zdaru…“

„Vám také, Mistře…“ i Chrisův pohled byl najednou neprostupný.

Oba se navzájem uklonili.

Po té Mistr hmátl stranou a plynulým pohybem vytasil meč.

Dlouhý, štíhlý, pevný samurajský meč.

Chris lehce pohnul rukama a v dlaních svíral dva kratší meče, tesáky.

Podívali se na sebe.

Oba soupeři si zbraněmi vzdali čest.

Pomalu, pomaličku se postavili do střehu. Chris svíral jeden tesák před sebou, druhý měl za zády, držel jej v ruce obráceně, čepelí směrem k lokti.

Znovu se na sebe podívali.

A oba zaútočili.

Chris spodem, Dirandír vrchem.

Adri se nadechla…

Tělocvična se zaplnila třískotem kovu.

Sálem se při první výměně ozval užaslý povzdech.

Adri sledovala, jak se tempo obou mužů zrychluje… A pak… Ji něco napadlo…

Oni nebojovali…

Ne, boj nebyl ten správný výraz…

Oni tančili…

Občas se sice ozval křik kovu o kov, ale oba soupeři úderům spíše uhýbali, než by je kryli…

 Monica se snažila potlačit strach, který ji zapálil pokaždé, když se ostří meče mihlo jen několik milimetrů od Chrisovi hrudi…

A pak…

Chris neuhnul.

Ostří se lehce dotklo jeho tesáku a lehce jej škráblo do boku.

Oba od sebe odskočili.

Chris si nevšímal malého potůčku krve, jež mu stékal k džínům.

„Býval jsi rychlejší, ale stále je to v tobě…“ Mistrovo hodnocení.

Chvíli si vzájemně hleděli do očí.

„Chci pokračovat.“ Ozval se Chris.

Dirandír přikývl.

Opět se postavili do střehu a Chris jeden tesák otočil.

Začali bojovat znovu…

Ne, tančit…

Jejich těla se ladně míhala v těsné blízkosti ostří, která nebyla schopna zasáhnout svůj cíl. Pouhé milimetry stály mezi Chrisem a Mistrovým mečem, ale on věděl, že právě ty milimetry jsou rozhodující. Mistr se napřáhl a vedl úder spodem, Chris jej vykryl, Mistr jen otočil čepel a ta zamířila na mladíka z vrchu, jeho stříbrný nátepník ji však zarazil.

Oba jakoby předvídali krok toho druhého, míhali se těsně kolem sebe, přesto se však nebyli schopni zasáhnout. Dirandírovi oči sálaly jakousi neuvěřitelnou sílu, která poháněla jeho meč, Chrisovi tesáky jej však ladně odráželi a jeho tělo uhýbalo smrtícímu ostří. Chris měl náhle v mysli čisto a prázdno.

Nechal ruce a tesáky, ať se starají o boj, sám klidně stál a přihlížel, jak jeho svaly sami od sebe vykonávají úkony, které byly třeba, jak jeho tělo uhýbá Mistrovu meči a přitom vše provádí s jakousi jistotou a samozřejmostí… S jakousi lehkostí a… Volností…

Zavřel oči.

Nepotřeboval vidět, kam se pohnout, nepotřeboval se nijak kontrolovat, soustředit…

Vnímal tu krásu naprosté svobody a volnosti, paradoxně v těsné blízkosti smrtícího nebezpečí…

Vnímal to, co mu chtěl Mistr připomenout…

Chtěl mu připomenout, proč kdysi začal tancovat, proč tanec miloval a proč bez něj nemohl žít…

Kvůli svobodě, jež při něm cítil…

Kvůli lásce, kterou mu přinesl…

I kvůli Sheile, kterou s jeho pomocí vždy znovu rozesmál…

A kvůli jeho vlastnímu kouzlu…

Kouzlu tance…

 

 

Odstoupili od sebe. A uklonili se.

„Stále máš talent, chlapče. Pokud mohu říci, jsi připraven.“ Mistr Dirandír sklonil meč.

„Děkuji, Mistře.“

Chris se neubránil úsměvu.

„Já děkuji, chlapče. Tanec s tebou mi, věru velice chyběl…“ Mistr se také usmál…

 

 

„Však počkej, mi si ještě zatančíme…“ Sora vzhlédla.

Po Leonově pravici stál Michael.

V ruce držel asi dvoumetrovou hůl…

 

 

****Kdesi v mezičase****

 

 

Kejklíř pozoroval vnitřek své křišťálové koule. Čelo měl lehce svraštěné, ve vzduchu před ním se vznášely jeho karty a vůbec jeho výraz nezlepšovaly, právě naopak. Vzhlédl k obloze plné hvězd, která jej obklopovala…

Vrátil se opět ke svým kartám, znovu je proběhl, přečetl kouli a znovu prohledal hvězdy…

„To přece není…“

V duchu si ještě několikrát vše ověřil.

Zdálo se, že není jiná možnost…

„Jestli je to jen trochu možné… Ale ta pravděpodobnost… Vše tomu nasvědčuje… Potom…“

Kejklíř pozvedl ruce a nechal karty i kouli, ať se složí zpět na své místo.

Vstal a zamířil kamsi do neznáma. Těžko říci, zda se dá prostorem vyplněným hvězdami chodit či určit směr, on však zjevně věděl, kam kráčí.

Hmátl do vzduchu a lehce pohnul rukou. V prostoru se před ním zjevila ohromná, stará, tepaná brána. Tedy, obrovská vůči Kejklíři… Tak půl druhého metru vysoká…

Duch jeviště na ni zaklepal. Ozvalo se duté zaburácení, jakoby se jej brána na něco ptala.

Kejklíř pouze pohnul rukou a ze špiček prstů vystřelil jakýsi stříbrný šíp, který se brány dotkl přesně uprostřed.

Ozvalo se hlasité skřípění a veřeje se otevřely.

Duch se uklonil a vešel, spíše vplul dovnitř…

Minul krátkou, temnou chodbu a nyní stanul přímo v obrovském sále…

Kruhové prostranství ohraničovala řada sloupoví, stanoucí na kraji stupňů, které klesaly do středu.

A tam uprostřed, pár metrů pod úrovní podlahy, se rýsovala šachovnice.

Celý prostor osvětlovalo světlo hvězd, které sem pronikalo skrz neexistující strop. Zdálo se, že je odtud možné spatřit všechna souhvězdí nebes…

Kejklíř doplul doprostřed místnosti, vznesl se o pár metrů výš, až si byl jist, že nyní je zcela ve středu.

Pozvedl ruce a začal zpívat…

Zpíval táhlou a tichou melodii, chvílemi takřka šeptal. Jeho hlas zněl naléhavě, prosebně, ale i radostně zároveň…

Pomalu vztáhl ruce k nebesům a pak je nechal volně klesat…

Zašeptal poslední slůvko písně…

Ozvala se tatáž melodie…

Vycházela z hvězd…

Hvězdy pěly tutéž píseň a jejich světlo zesílilo. Vrhlo několik stříbřitých pruhů přímo na šachovnici. Jak píseň sílila, sílila i záře.

Ozval se poslední tón melodie…

Záře zmizela…

A šachovnice se počala probouzet…

Jednotlivá políčka začala zářit jasnou perletí, či sytou hlubokou modří…

Až se celý světelný odraz šachovnice vznášel pár centimetrů nad ní…

Modrá a bílá pole na chvíli kejklíře oslnila, když však opět otevřel oči, odrážel se v nich jas celé šachovnice…

A také se v nich zračilo napjaté očekávání…

Nyní se ukáže, zda tomu tak je, či není…

A pak…

Jedno souhvězdí vyslalo směrem k zemi paprsek… Světlo se dotklo šachovnice a vystřelila stříbřitá fontána…

Na bílém poli stála jakási postava, tvořená stříbřitým světlem, ruce i nohy zkřížené, hlavu skloněnou a velká, třpytivá křídla měla široce roztažená. Celá postava se vznášela několik centimetrů nad úrovní šachovnice, ale nehýbala se. Sálala z ní lehká, namodralá záře.

Anděl…

 

**** zpátky v čase****

 

 

Vššššššššš….

Diabolo se vzneslo vysoko do vzduchu, následováno druhým…

Rosseta udělala přemet, chytila první diabolo, vyhodila jej a v dalším saltu nazad chytila druhé a opět jej vyhodila.

Hrála si s nimi, roztáčela je a vyhazovala, chytala a točila. Na tváři ji hrál spokojený úsměv, když diabola opsala několik rychlých kruhů. Opět je vyhodila, s překvapením se však dopadu druhého nedočkala…

Vzhlédla a usmála se.

Na plošině okolo tělocvičny stál Michael a v rukou svíral hůlky, mezi kterými se otáčelo zmizelé diabolo.

„No konečně, už jsem se bála, že nepřijdeš…“ křikla na něj s úsměvem a poslal mu i druhé diabolo.

Michael ji vrátil první, odrazil se, zachytil druhé, dopadl na trampolínu a z té dopadl kousek od ní.

„Za chvíli budu lepší než ty.“ Zamrkal na ni, aby ji poškádlil.

Rosseta místo odpovědi vyslala druhé diabolo, které vyrazilo Michaelovi jednu tyčku z ruky... Výsledkem bylo, že ho jeho diabolo i uvolněná tyčka praštila do hlavy…

„Říkal jsi něco?“ zeptala se ho se sladkým úsměvem.

Mladík místo odpovědi švihl lankem, které se omotalo Rossetě kolem pasu a přitáhl si ji.

„No dobře, možná za delší chvíli,“ zašeptal a lehce ji políbil.

Za tu poznámku mu rozcuchala vlasy a vyplázla na něj jazyk.

„Nezkusíme si něco na hudbu?“ zeptala se ho.

Dříve, než stačil odpovědět, už zmáčkla ovladač a místností se ozvala lehká, pomalá melodie.

Rosetta několikrát švihla lankem a už měla roztočená obě diabola.

Chvíli si s nimi jen tak pohrávala a sledovala, co bude dělat Michael.

Mladík k ní přistoupil a srazil diabola stranou.

Překvapeně sledovala, jak jí dal ruku kolem pasu a začali tancovat.

Tancovali měkce a lehce, pomaličku, s klidem, tak, jak ji to učil.

 

Kdosi je pozoroval. Sledoval, jak Rosetta trénovala a spatřil i Michaelův příchod. Nyní pozoroval, jak do místnosti vkročila dívka s fialovými vlasy a zarazila se, když spatřila tančící dvojici.

 

Michael si Sory také všiml a přestal tancovat.

„Ehm, pardon, nechtěla jsem rušit, myslela jsem, že máme s Rosettou trénink…“ Sora se lehce začervenala a chystala se vypařit.

„Ne, počkej, taky že máme!“ zvolala Rosetta.

„Jen jsem se chtěl přijít podívat, jak to Rose na hrazdách jde a asi jsem dorazil trošku dříve…“ vysvětlil Michael.

„Aha…“ Sora se úlevně usmála, „ takže, jdeme na to?“

 

Kalos si narovnal sluneční brýle a s lehkým přikývnutím zmizel nikým nepovšimnut kdesi v horním podlaží.

 

Stejně jako Rosetta a Sora, i ostatní obyvatelé Kaleida strávili odpoledne usilovným tréninkem. Koneckonců, do premiéry zbývalo necelých deset dní a bylo třeba ještě mnohé zařídit a ještě více věcí vypilovat.

Není tedy divu, že se Adrianet celá unavená a rozlámaná po vydatné večeři vydala k sobě do pokoje, celá natěšená na ten skvělý a úžasný kus nábytku zvaný postýlka…

Otevřela dveře a zaslechla Sořin hlas.

„Ale já to nechápu, můžeš mi to prosím zopakovat?“

Adrianet se zarazila v předsíni. Ale jistě, její pokoj měl schnout ještě aspoň tři dny a asi bude třeba nových parket, takže vlastně spí se Sorou…

Ale s kým to mluví?

„Hmm… Ale jistě, navrhuji, aby jsi zavřela oči a začala pořádně dýchat, aby se ti lépe přemýšlelo…“ ozval se jí jaksi vzdáleně povědomý hlas…

„Nemá to nic společného s tou noční košilkou, co mám na sobě, že ne?!“

Kejklíř???

„Né, jistěže ne… Jenom…“

Adrianet rozhodným krokem vkročila do ložnice.

„Tyyy…“ zavrčela a popadla malého šmíráka.

„Co?! Eh ahoj Adr-hmf…“

Dívka ho popadla a začala ho drtit v rukou.

Sora během několika vteřin překonala šok z Adriina příchodu i z faktu, že Kejklíře zjevně také vidí.

„Počkej, nemůžeš ho rozdrtit…“ jemně Kejklíře uchopila a snažila se uvolnit Adrianino sevření. Výsledkem bylo, že se o něj začaly velice vyrovnaně přetahovat.

„Ten-zmetek-mi-vytopil-pokoj!“ Usekávala Adri.

„Ani náhodou!“ vykřikoval Kejklíř. „Sama jsi ten závit utrhla!“

„TYYY!“ Adri se napřáhla, aby Kejklíře udeřila, zjevně však zapomněla, že tím prohrála přetahování…

Sora se i s duchem jeviště poroučela do kotrmelce… Malý mužíček tvrdě narazil na stěnu.

„Uff…“ vydechla Sora, zvedla se ze země a oklepala ze sebe prach. „Takže on tě šmíroval a kvůli němu jsi měla v pokoji ten pomenší bazén?“ její tón zněl na Adriin až vkus příliš málo překvapeně.

Adri jen přikývla a spokojeně sledovala, jak Kejklíř pomalu, pomaličku sjíždí po stěně. Čirou náhodou mu do cesty strčila odpadkový koš, v kterém přistál.

„No, tak jsme se tady pěkně přivítali a teď vám tedy mohu konečně sdělit, co jsem měl na srdci…“ ozvalo se záhy od stropu. Kejklíř, který si zjevně vychutnával překvapení obou dívek, si tentokrát udržoval od Adri bezpečnou vzdálenost.

„Mě nezajímá, co máš na srdci, ale co máš na svědomí! A to kromě šmírování i několik hektolitrů vody, které ti při nejbližší příležitosti narvu přímo do ři-mfp…“ Sora jen natáhla ruku a přerušila Adriin výbuch. Když se dívka uklidnila, kývla na Kejklíře, ať pokračuje.

Duch jeviště se nadechl a spustil.

„Tak tedy…“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jen do toho, Amelie (-:

(Pchmpf, 1. 7. 2008 22:49)

A já mu udělám něco ještě horšího ;-)

btw

(Amelie, 23. 6. 2008 14:36)

..kousnu tě, až se uvidíme, ty víš za co :D

wau

(Arkela, 23. 6. 2008 2:33)

tak tohle pokráčko se ti moc povedlo. Ta část s mezičasem mě dostala. Taky se mi líbilo jak Adrianet vyletěla po Kejklíři. Fakt moc povedený doufám, že se brzy dočkáme pokračovaní :)

Tak tedy...

(Amelie, 22. 6. 2008 17:51)

...kdy bude pokračování?
Jina veliká pochvala, tohle pokráčko se mi opravdu líbilo. Zvláště ta část v mezičase ;)
Btw. Skvělá volba jména, ty víš ke komu :D

... hmmm...

(ppettuli, 22. 6. 2008 17:29)

Nemám tu paní profesorku Slovákovou, takže můj komentář moc originální nebude ;-) Obrovská pochvala jako vždy. Tvá povídka mi byla sakra dobrou společnicí v autobuse :)))