Jdi na obsah Jdi na menu
 


11.díl: Sladké, moc sladké...

22. 5. 2008

„Chrisi… J-já… My…“ začala Sora.

Rosseta se jenom třásla a sledovala, jak ji mladík vytrhl prstýnek i krabičku a vše opět pečlivě uklidil.

„My jen… Rosseta chtěla…“

Chris se opíral o noční stolek a hlavu měl lehce skloněnou.

„Měly by jste odejít.“

„Ale my…“

„Řekl jsem, že by jste měly odejít.“ Jeho hlas zněl lehce výhružně.

Rosseta se podívala na Soru, která lehce přikývla.

„Dobře, Chrisi. My půjdeme…“ Sora lehce přimhouřila oči. Navzdory jeho slovům ji připadalo, že Chris si teď přeje vše, jenom ne být sám…

Zdálo se, že mladík lehce přikývl.

Rosseta vykročila ke dveřím, když se u nich ale ohlédla, spatřila, že Sora se ani nepohnula.

„Soro?“ šeptla tiše.

„Chrisi?“ Sora se dívala na mladíkova záda s hlavou lehce nakloněnou na stranu. „Chrisi…“

Udělala jeden opatrný krok a pokusila se položit mu ruku na rameno…

„ŘEKL JSEM VEN!!!“

Chris Soru neuhodil, to ne. Přesto dívka odletěla,  jakoby do ní narazil v plné rychlosti. Odpotácela se dozadu až k ohromené a vyděšené Rossetě.

Mladík za ní jen práskl dveřmi.

Obě dívky teď zíraly do temné předsíně. Chvíli jim trvalo, než našly odvahu se vůbec pohnout.

„Pojď.“ Sora vzala Rossetu za ruku. „Necháme ho o samotě.“

„Jako bychom měly na výběr…“ zamumlala její společnice.

Sora se ještě naposledy odhlédla na zavřené dveře.

„Může si za to sám…“ zamumlala.

„A za co?“

Sora lehce zavrtěla hlavou. Bylo jí už teď jasné, že na to, co viděla, dlouho nezapomene…

„A vůbec, neměla jsi na to sahat. Ani k němu chodit.“ Pokárala svou malou společnici.

Na to, co viděla v Chrisově tváři…

„Já vím, omlouvám se…“ Rosseta zahanbeně sklonila hlavu.

Na ty…

Sora k sobě Rossetu přivinula a objala ji.

Slzy…

 

 

„Páni!“

 

„Myslíš, že se jí bude líbit?“

 

„Jistěže, je nádherný…“

 

„Není moc malý? Nebo velký? Nejsem si jistý, ž…“

 

„Ne ne, je dokonalý.“

 

„Vážně?

 

„Určitě. Kdy jí ho chceš dát?“

 

„Dneska, až skončí soutěž… Myslel jsem, že kdybychom vyhráli, byla by to skvělá příležitost…“

 

„A jsi si jistý, že to chceš udělat? Je to velké rozhodnutí…“

 

„Ano. V životě jsem si nebyl ničím jistější.“

 

 

„Dobře. Tak až festival skončí, budu ti držet palce.“

 

„Díky moc.“

 

„A teď už běž! Za chvíli to začíná a Sheila tě už určitě čeká u vchodu… Vyhrajte to!“

 

 

„Neboj, Moni. Sejdeme se, až to skončí…“

 

 

 

 

Kapky deště jemně bubnovaly na okenní tabulku a vytvářely tak klidnou, tichou a jaksi chápavou kulisu pro dění v pokoji…

Muž s dlouhými stříbrnými vlasy seděl v křesle a opět listoval starým albem. Ruka se mu zastavila na fotografii, která byla zjevně cílem jeho myšlenek…

Staré, černobílé foto…

Dívka, jejíž úsměv by rozzářil i vyhaslou hvězdu…

Chlapec, toliko jí podobný…

A objetí, které je spojovalo…

Leonův prst jakoby si přál ji ještě jednou pohladit…

 

 

„Pojď, tady se schováme!“

Usměvavý mladík vtáhl dívku s fialovými vlasy do útulné kavárničky, kde plápolal příjemný oheň, na pultu se vařilo teplé kafe a buclatá servírka právě rozdávala horké kakao pětici malých dětí.

„Dobrý den, to je ale počasí, že? Tak copak si dáte?“ usmála se na ně.

„Děkujeme, asi něco na zahřátí…“ odvětil s úsměvem Ken, zatímco Sora zamyšleně sledovala déšť, který naplnil okolní svět.

„Ale vždyť vy jste celí mokří! Sedněte si ke krbu a aspoň ty bundy si nechte osušit…“ mrkla na ně.

Přikývli, Ken pomohl Soře s bundičkou a brzy se oba pohodlně usadili.

 

„Tak co, jak to tam vypadá?“

„Nevím, je to celé zamlžené…

„A co právě dělají?“

„Nejsem si jistá, myslím, že sedí…“

„To vím taky, že sedí! Ale mě zajímá, co u toho dělají!“

„A co by u toho měli dělat?“

„Drží se třeba za ruce? Dívají se na sebe? Líbají se?“

„To ne… Myslím… Myslím, že si jen prostě povídají…“

„Safra. No i to je možnost…“

„Promiňte, ale nevadí vám, že tady tak mokneme?“ přerušila Annin hlas Rosseta.

Dívky se na ni zmateně podívaly. Z Miy kapala voda na všechny strany a po Anně stékaly hotové potoky…

Všechny tři stály totiž přímo pod palmou, která je nikterak nechránila před sytým jarním „deštíkem“…

„Ne…“ odvětily obě.

„Tak… Dobře…“ pokrčila rameny Rosseta a všechny tři se opět zadívaly směrem ke kavárně… Mia vybavená dalekohledem, z něhož se pomalu ale jistě stávalo miniaturní akvárko…

 

 

O tři minuty a dvacet jedna vteřin později…

„Jak daleko to ještě může být?“ zvolala Anna,  zatímco spolu s Rossetou a Miou zahnuly za roh a konečně spatřily vytoužené ubytovny.

„Uff… Konečně…“ Vydechla, když se všechny tři zastavily pod stříškou nad vstupním vchodem.

Mia náhle přimhouřila oči a zaostřila kamsi směrem k parku…

„Poslyšte…“ zamumlala.

„Copak?“ ozvala se Rosseta.

„Co je?“ Anna se také zadívala tím směrem.

„Není to…“ začala Mia a ukázala rukou.

Dívky se zarazily.

„Chris?!“ vydechla po chvíli Rosseta.

 

 

Déšť hustě dopadal ve velkých, těžkých kapkách. Okolní vzduch byl prosycen jejich vůní, pachem života, nádechem krásy…

Ptáci zpívali, schováni v hustém listoví, hladina fontány zpívala rychlou, lehkou melodii, zatímco jarní déšť ji doprovázel svým mocným chorálem…

Udeřil hrom a blesk…

Stál, uprostřed toho všeho… Stál… Uprostřed… A začal tančit…

Údery kapek byly mu melodií, zpěv ptáků parketem, déšť sálem… Fontána partnerkou…

Vnímal sílu těžkých nádechů, silnou vůni jara…

A tančil…

Déšť dopadal a na malou chvíli, nezřetelnou chviličku, jakoby voda sama vytvořila ruce, paže, boky… Na chviličku…

Jakoby déšť opět stvořil tu, se kterou si přál ze všeho nejvíce být… Ze všeho nejvíce, si přál, zrovna s ní, teď a tady …

Tančit…

A tancoval… Obklopen sloupem vody, jež k němu nikoho nepustil… Naplněn melodií deště…

Jen smutně sledoval, jak se s posledními kapkami…

Opět vytrácí…

 

 

Dívky, které to celé pozorovaly, se najednou zarazily…

Mladík, který tam ještě před chvílí stál a díval se kamsi směrem k duze, kterou déšť vykouzlil, byl najednou pryč…

A ani jedna si nevšimla, kam odešel…

 

 

Jedna osoba však sledovala celé dění z povzdálí, ukrytá ve stínu otevřeného okna, pozvedla šálek čaje a lehce z něj usrkla. Zdálo se, že její čelo se lehce zachmuřilo, jakoby by zmíněný nad něčím silně přemýšlel…

 

 

Chris však neodešel daleko.

Rozdělal oheň v krbu, přisunul si křeslo. A na kolenou starou knihu rozložil.

Promočená košile schla mu na prsou, zatímco otáčel stránky…

Až našel tu, kterou hledal…

Stránku, kterou strážil usušený květ růže.

Její oblíbená…

 

Až odejdeš tam,

 

Kde slunce zapadá,

 

Místo východu se měsíc usmívá,

 

Kde jezero stříbrné břehy mívá…

 

Pak neboj se zvolat,

 

Přátel zpěv se ozývá,

 

Neboj se plakat,

 

Neboj se smát…

 

 

Jsi důvodem, proč mohu létat…

 

Jsi důvodem, proč za tebou bych letěl…

 

Pokud by jsi chtěla…

 

Dočetl řádky básně a pousmál se. Chystal se právě knihu zavřít a opět ji vrátit na její místo, když v tom zpoza obálky vykoukla drobná fotografie…

Zahleděl se na snímek…

Byli na něm oni dva, ale nebyli sami…

Byla tam spousta jiných lidí…

Spousta přátel, starých přátel. Vzpomněl si na den, kdy tuhle fotografii pořídili… A usmál se.

 

Víš Chrisi, pro mě jsou přátelé strašné důležití, ani nevíš jak. Jsou pro mne mnohem víc, než někdo, s kým trávím svůj volný čas. Jsou to ti, kteří mi dávají smích a kterým jej mohu dát také… Proto jsem s nimi tak ráda… A proto jsem tak moc šťastná, že nějaké mám…Protože bez přátelství si neumím představit život…

 

 

 

 

Díval se na ty známé obličeje a jeho zrak se na několik nekonečných minut zastavil na drobné, hnědovlasé dívce. Usmívala se a stála hned vedle něj a Sheily. Měl ji po svém boku, jako vždy…

Najednou ucítil palčivou bolest, tam, kdesi hluboko, na levé straně hrudi, kde snad bývá srdce…

Vzpomněl si na jejich poslední setkání…

 

Klika se pomaličku dala do pohybu, zámek jaksi nesměle cvakl, zatímco dveře do nemocničního pokoje se pomaličku otevřely. Do místnosti vkročila hnědovlasá dívka s nejistým výrazem ve tváři.

 

Pokoj se zdál na první pohled prázdný. Jediné, sněhobílé lůžko bylo pečlivě ustalé a čerstvě povlečené.

 

Při druhém pohledu však dívka spatřila mladíka, který stál u okna vedle lůžka a díval se ven, do východu slunce.

 

Dívka za sebou dveře zavřela a dál nejistě zahlížela na mladíkova záda. Po několika dlouhých, takřka nekonečných minutách konečně promluvila.

 

„Chrisi, já…“

 

„To je v pořádku, Moni.“ Přerušil ji mladík.

 

Dívka se na chvíli zarazila, byla však odhodlána mu to říci.

 

„Chrisi, poslouchej mě. Teď musíš být silný…“ začala.

 

Mladík nereagoval.

 

„Sheila by nechtěla, aby jsi se trápil…“ pokračovala.

 

Chris se však stále nepohnul.

 

„Sheila věděla, že k tomu jednou dojde a přála si, aby jsi, až se tak stane, věděl, že…“ dívka na sucho polkla. Tohle se jí říkalo velice těžko. „Že… Že by ti nikdy nevyčítala, kdyby… Kdyby jsi si našel jin…“

 

Mladík ji prudkým gestem pravé ruky umlčel.

 

„Jak tohle všechno víš?“ zeptal se pomalu.

 

„Řekla mi to. Řekla mi…“

 

„Ty jsi o tom věděla?“ Chris se k ní pomalu otočil.

 

„Já… O čem?“ zeptala se zmateně.

 

Mladík k ní přistoupil blíže.

 

„Věděla jsi, že má rakovinu?“ zeptal se jí tiše.

 

„Já… Ano.“ Odvětila popravdě. „Věděla.“

 

„A proč jsi mi nic neřekla?!“ zeptal se ji ještě tišeji.

 

„Nepřála si, aby jsi…“

 

„Myslel jsem si, že jsme přátelé…“ jeho hlas zněl zklamaně.

 

„To jsme! Ale Sheila je… Sheila byla taky moje kamarádka! Nemohla jsem ti nic říct, když si to nepřála…“

 

„Kdo ještě to věděl?“ zeptal se útočně. „Nick? Jessica? Věděli to snad všichni kromě mě?“

 

„Chrisi…“ začala dívka, „ona ti to chtěla říct, vážně chtěla… Jen…“

 

„Jen co? Báli jste se, že ji opustím, že se na ni vykašlu? To si myslíte?“

 

„Ne, Chrisi, to ne… Sheila jen chtěla počkat na tu správnou chvíli…“ Dívce se začaly lesknout oči.

 

Mladík se od ní odvrátil. Snad kvůli jejím slzám, snad kvůli svým vlastním…

 

„Mysleli jste si, že jsem svůdník, že? Že bych ji nechal být, kdybych se to dozvěděl…“

 

„Chrisi…“ dívka mu jemně položila ruku na rameno.

 

Mladík ji však odstrčil.

 

„Měla by jsi odejít…“

 

Dívka pootevřela ústa, aby něco namítla. Pak je však zase zavřela. Naposledy se podívala na mladíkova záda a tiše odešla.

 

 

 

Chris zamrkal a spatřil, že z plamenů v krbu zbylo jen několik žhavých uhlíků. Zamrkal a pohlédl stranou, aby si oči trošku odpočinuly od jejich žáru.

Zrak mu padl na malou černou krabičku na nočním stolku. Vzpomněl si na dnešní odpoledne…

Lehce si povzdechl. Bylo načase začít i zde…

Pravá ruka vytáhla z kapsy mobil a šipky nasměrovaly kurzor na seznam, kde vyhledaly jméno, které mobil již dlouho nevyvolal…

Chris se nadechl a zmáčkl zelené tlačítko …

 

„Musíš to pořádně stisknout a držet se ze všech sil! Pokud na to nemáš, můžeš hned vypadnout!“

Leonova věta dnes patřila k jeho mírnějším…

Adri se místo odpovědi znovu roztočila kolem hrazdy…

Dvacet otáček kolem jedné tyče za sebou v nejvyšší rychlosti byl opravdu záběr. Navíc to dle jejího mínění ani nevypadalo dobře, takže si byla jistá, že jediným důvodem, proč to dělá, je jeho osobní potěšení z jejího trýznění.

„Zase špatně. Nechápu, jak se někdo tak neschopný a namyšlený jako ty mohl dostat do tohohle cirkusu.“ Pronesl chladně, když Adri znovu spadla do sítě.Minula cílovou stuhu jen o pár centimetrů.

„Nápodobně.“ Odsekla nakvašeně a odhrnula si neposedný pramen vlasů z očí. „Co vás dneska tak žere?“

Místo, aby ji odpověděl, se Leon odvrátil.

„Pokud chceš mít vůbec nějakou šanci na vystupování, budeš dělat, co ti říkám bez odmlouvání a těch tvých rádoby vtipných drzostí, jasné?“ pravil kamsi dozadu a pozoroval okolní svět skrz široká prosklená okna.

„Proč mi to neřeknete do očí?!“ odsekla naštvaně Adri a přistoupila k němu.

„Ptal jsem se, jestli je ti to jasné!“

„A já se ptala, proč mi to…“

„Tak je to jasné?!“

„Proč…“

Leon se k ní znenadání otočil a pohlédl ji zpříma do očí.

Adri se zarazila.

Muž ji spaloval tak nenávistným a chladným pohledem, že nebýt jejího vlastního zteku, asi by se dala na útěk.

„Řekl jsem snad něco tak nesrozumitelným jazykem,“ takřka šeptal, „že to tvůj malý ptačí mozeček nepochopil?“

To Adri probralo.

„To ne, ale ten můj malý ptačí mozeček si dal dávno dohromady, že to, co vás dneska celý den štve a kvůli čemu se ke mě takhle chováte je fakt, že si Sora vyšla s Kenem a ne s vámi!“ Neudržela se.

Na chvilku, na malou chviličku se v Leonových očích mihlo nejen překvapení z její nečekané reakce, ale také něco nového, něco, co tam Adri doposud neviděla… Strach…

Který takřka okamžitě vystřídala zuřivost.

„Jak se opovažuješ…“ začal, ale další slova nenacházel.

Její slova ji stále ještě pálila na jazyku, když se vyšplhala zpátky na hrazdy a znovu začala rotovat kolem jedné z hrazd. Nikdy by to nepřiznala, ale dost ji mrzelo, co Leonovi řekla. O to víc, že se nejspíše trefila do černého…

A nikdy by nepřiznala ani sama sobě, že možná to, co ji nejvíce mrzí, je fakt, že Leon tak moc žárlí právě kvůli Soře…

 

 

„Díky, Kene. Bylo to nádherné odpoledne.“

„Já děkuji. Bylo to to nejkrásnější odpoledne v mém životě.“ Ken se patřičně červenal.

Oba dva stáli naproti sobě kousek od vchodu do ubytoven a drželi se za ruce.,

„Jsi vážně moc milý…“ Sora lehce zahoupala spojenýma rukama.

„Já… ehm…“ Ken se bezradně rozhlížel kolem.

Jako na zavolanou zafoukal vítr, který přispěl mladému nápadníkovi na pomoc. Prohrábl koruny stromů a prosmýkl s mezi rozkvetlými třešněmi…

„Soro?“ zeptal se jí měkce.

„Ano?“ dívka se na něj zářivě usmívala a hleděla mu do očí.

Mladík k ní přistoupil blíže.

„Mám tě moc rád…“ zašeptal.

„Taky tě mám ráda, Kene…“ Sora se nepřestávala usmívat.

Zničehonic je začal obklopovat růžový déšť…

Sora se při pohledu na okvětní lístky lehce rozesmála…

Když se znovu podívala na Kena, zjistila, že stojí těsně u ní…

„Kene, já…“ příjemná vůně květů utišila její šeptaná slůvka.

Přimhouřila oči a přiblížila se k němu ještě více…

Vnímala tu krásnou vůni…

Vnímala, jak ji něžně objal…

Vnímala vše a přitom nic…

A jejich rty se spojily…


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Chrisi...

(Amelie, 19. 6. 2008 17:46)

...jeslit jsem ti tenkrát osobně neřekla, jak moc ty tvoje povídky zbožňuju, udělám to, až se zase uvidíme ;) :D

Krásný... :o)

(Nyoko, 15. 6. 2008 18:30)

Tahle povídka je opravdu vyvedená....moc se mi líbí, jen tak dál :o) Těšim se na další dílek...;o) ^^ Mimochodem ten novej vzhled je úchvatnej... :o)

PÁNI

(zrzka, 6. 6. 2008 19:52)

To bylo něco těšim se na další díly a budu moooc doufat,že budou brzy.???!?!?!?!!!!

WOW

(Nyoko, 27. 5. 2008 7:30)

Páni tak tenhle dílek je vážně vyvedený...moc pěkný :o)

Pošli to dál;)

(Sora, 26. 5. 2008 20:50)

POŠLI TOTO VŠEM BLOGŮM, KTERÝ SE TI LÍBÍ =O) UDĚLÁŠ JIM VELKOU RADOST =O) A SCHVÁLNĚ KOLIK LIDÍ TO POŠLE TOBĚ :-) ALE JEN TĚM, KERÝ SE TI LÍBÍ :-)


________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#########_________________
________#######################___
________#######################___
________#######################___
________#######################___

_____________##########___________
__________################________
________###################_______
______#########_____#########_____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
_____#########_______#########____
______#########_____#########_____
_______#####################______
__________###############_________
_____________#########____________

_########________________########_
__########______________########__
___########____________########___
____########__________########____
_____########________########_____
______########______########______
_______########____########_______
________########__########________
_________################_________
__________##############__________
___________############___________
____________##########____________
_____________########_____________
______________######______________

______#######################_____
______#######################_____
______#######################_____
______#######################_____
______#########___________________
______#########___________________
______#########___________________
______#######################_____
______#######################_____
______#######################_____
______#######################_____
______#########___________________
______#########___________________
______#########___________________
______#######################_____
______#######################_____
______#######################_____
______#######################_____

Že jsi to Ty, tak... !-)

(Pchmpf , 26. 5. 2008 13:26)

LAUDO TE MAXIME,
DULCIS NIGER DOMINE.
COGITO SCRIPTURAM TIBI TUUM COR
PERMITTERE MONSTRARE... :)))

krásný

(Arkela, 23. 5. 2008 23:25)

Moc krásný díl. Sem to četla jedním dechem.
Prostě nádhera. Jak tam chris tančí v dešti. Jak Adri a Leon se dohadujou. A ten konec bylnejlepší Ken se konečně dočkal. A jak si tam do toho přidal ty okvetní lístky. Budu se opakovat ale nádhera. tak se těším na další pokráčko :)

WOW

(Alende M., 23. 5. 2008 22:15)

Tak tomu říkám moc pěknej dílek. Chudák leon, asi se fakt Adri strefila do černýho, co?¨
Hm.Sora a Ken, třešně? Hm,.to zní dobře