Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. díl: Spojí nás jen potopa?

14. 11. 2007

Na večerní inkoustové obloze zářila jedna hvězda vedle druhé a přímo se předháněly, která bude jasnější. Měsíční světlo prosvětlovalo každý potemnělý kout ulic, kam jen dosáhlo. Po jedné z nich, kolem pláže, kráčel chlapec, mladý muž, s havraními o něco delšími než krátkými vlasy, opálenou pokožkou a s tmavými oči. Byl vysoký, urostlý. Na sobě měl lehce ošoupané tmavé džíny a koženou černou motorkářskou bundu, jejíž límec si lehce povytáhl a přitiskl ke krku. Poté zastrčil ruce do kape a otřásl se pod náporem náhlého větru. Přicházející podzim se již nahlašoval.

,,Pojď miláčku, už je pozdě, doma čeká tatínek,“ popoháněla mladá maminka svou dcerku, která se neustále ohlížela po Kaleido Stage se zářivýma očima plných zážitků. Maminka si mladého muže nedůvěřivě prohlédla a poté s heslem hlavně nenápadně si malou dcerku ještě přitáhla k sobě a přidala do kroku. Jason, onen muž, se hořce uchechtl. V Kaleidu skončilo vystoupení už před hodinou, ale mnozí ještě čekali na autogramy. Občas naproti sobě potkal další šťastnou rodinku, co spěchala domů k vyhřátému krbu. To bylo to poslední, co mu chybělo. Štěstí....na to si už nevzpomínal. Rodiče....na ty už taky ne...Za to si až moc dobře vzpomínal na to, když se Chrisovi objevil po více jak deseti letech na prahu. On, věčný průšvihář, který utíkal od jedněch pěstounů ke druhým. Tedy, ne že by k němu chtěl, ale neměl na vybranou. Chris ho sice chtěl do své péče, ale sociálka byla jiného názoru. Prý potřeboval, jako problémové dítě, rodiče dva. Tu krátkou dobu, co u něj byl, si stejně moc dobře nerozuměli. Chris nikdy děti neměl a moc si s ním nevěděl rady. Byl na něj hodně přísný. Když si to tak Jason uvědomil, tak jediná osoba, která nad ním nezlomila hůl, byla Adri. Pamatoval si ji, její sladkou vůni, její hebké vlasy, když ho jako malého kluka občas konejšila v náručí. I tu píseň, kterou jemu a Rose zpívala na dobrou noc, když byli prázdniny a on byl občas u nich. Její úsměv, který už nikdy neuvidí...Přidal do kroku, ačkoliv nevěděl proč, domů, jestli se tomu dá tak říct, ho nic netáhlo. Snad jen touha po teplu večerního krbu. Hořce se uchechtl.

Povzdechl si. Rose...Kdo by to řekl, že z té malé drzé žáby, kterou od sebe vždycky odháněl, vyroste taková nádherná dívka. Což o to, drzá byla pořád stejně. Všiml si ještě jedné změny. Když byla malá a Adri naživu, víc se usmívala...

Netrvalo to dlouho a již chrastil klíči v zámku od bytu. Klap. Vešel dovnitř a první co uslyšel byla živelná latinsko-americká hudba. To znamenalo jediné. Rose. Zabouchl za sebou dveře. Téměř okamžitě hudba ustala. sundal si bundu, pod kterou měl černé tričko a dal si ji přes rameno.

,,Nenechte se rušit,“ řekl bez pohledu na Chrise či rose, kteří nyní seděli u stolu a dělali, že nad něčím živě debatují. Došel do pokoje pro návštěvy, který nyní patřil jemu a zavřel za sebou dveře.

,,Co je mu?“ zeptala se nechápavě Rose Chrise, která už byla zvyklá na jeho narážky a připomínky. Chris jen pokrčil rameny.

,,Raději už dneska půjdu. Stejně taťka má zase období, kdy šílí, když jsem doma až po setmění,“ pravila a začala se zvedat.

,,Mám tě doprovodit?“ otázal se jí její učitel tance, ale s díky odmítla.

,,Mám to kousek, to vážně není nutné,“ usmála se na něj a poté, co jí pomohl obléci džínovou bundu, s přáním krásného večera, odešla. Chris si povzdechl. Cítil ještě její letmé obětí. Zavrtěl hlavou, promnul si oči a zamířil raději za svým synovcem.

Ozvalo se zaťukání a z vnitřku pokoje souhlasné zamručení dalo povolení k vstupu.

,,Jasone?“ zeptal se opatrně Chris, když nakročil do poměrně velkého pokoje, který kupodivu zůstal nijak nepozměněn osobitým vkusem jeho nového obyvatele, což Chrise znepokojovalo. Nezabydlel se tu a to znamenalo jediné. Jason byl připraven kdykoliv odejít.

,,Ano strýčku?“ ozvalo se z postele, kde onen mladík ležel s nohama opřenýma o stěnu a s kytarou na břiše, na kterou občas zabrnkal. Pohled měl upřený do stropu.

,,Je ti něco? Víš..Zdáš se mi nějaký...no já nevím...Dokonce i rose si toho všimla...,“ pravil opatrně Chris.

,,Rose si všimla čeho? Že žiji?“ zeptal se ho Jason se špatně skrývanou ironií a sarkasmem.

,,Nech toho...poslední dobou se k tobě snaží chovat mile..,“ zamračil se Chris. Ozvalo se o něco ráznější zabrnkání na kytaru.

,,Rose si myslí...-“ započal Chris větu, ale už ji nedokončil.

,,Rose, Rose, Rose, umíš mluvit taky o něčem jiným? Ano, zapomněl jsem, přeci o mém příšerném a nezdvořilém chování,“ zapitvořil se Jason. Chris se už nadechoval a chtěl něco říct, ale nakonec prázdnou větu spolkl. Nemělo to cenu. Zavřel dveře. Další hořký úsměv putoval ke stropu a další osamocená melodie kytary se vznášela tichem v pokoji.


,,Jsem domaa!“ ozvalo se u dveří hlas jeho dcery. Pousmál se a oddechl si. Konečně byla doma. Neměl v tuhle roční dobu rád, když se vracela po setmění, ale co nadělal. Je mladá a co by pořád dělala zavřená tady. Ostatně to ho vedlo jen k úvahám minulých dnů. Chtělo by to tu oživit...

,,Rose! Vítej doma!“ ozvalo se z kuchyně, ale ten hlas leonův nebyl. Leon seděl, jako vždy když přišla, v křesle a četl si knihu.

,,Soro! A-ahoj!“ řekla lehce překvapeně dívka, když se šla uvítat s návštěvou do kuchyně. S návštěvou...Do kuchyně...Tak počkat.

,,Dělám sušenky, dáš si? Musíš se na zítřek posilnit, máš premiéru,“ usmála se na ní zeširoka žena, která byla kdysi maminčinou kamarádkou.

,,Jo, díky, možná později,“ oplatila jí úsměv lehce nesměle a zamířila k sobě do pokoje. Leonovo křeslo minula bez jakéhokoliv pozdravu. Vyběhla schody a zavřela za sebou dveře pokoje. Třesoucí se rukou pustila nahlas latinsko-americkou hudbu. Po pár tónech jí voladač spadnul na zem. Upadla do postele, skryla hlavu do polštáře a z celého srdce do něj vylila svůj žal. Po chvíli byl durch mokrý.

,,Tati..jak jsi mohl...,“ zašeptala po půl hodině, kdy se aspoň trochu uklidnila.

,,Je to jen člověk,“ ozval se jí u ucha Kejklíř, ale v tváři měl pochopení. Rose se napřáhla s polštářem v ruce. Kejklíř trochu ucouvl, ale cílem se staly dveře. Další slzy.


,,Ta ale pilně cvičí,“ pousmála se Sora nad šálkem kávy, když seděla naproti Leonovi. Leon jen přikývl a zaposlouchal se do hudby. Měl pocit, že slyší náraz a vzlyky. Nakonec usoudil, že s emu to jen zdálo.

Ozvalo se cvak a za moment už Rose opět v džínové bundě scházela schody dolů.

,,Kam jdeš?“ zeptal se jí Leon starostlivě.

,,Projít se,“ řekla mu šeptem bez pohledu.

,,Teď?“ udivil se. Přikývla. Než stačil mít námitky, zabouchla za sebou dveře od bytu.

Když otevřel dveře, už byla pryč.


Rose se procházela po chodníku, kolem pobřeží. Zastavila se, opřela se o zábradlí a zadívala se na hvězdy. Proč? Maminko proč? Po tváři jí začaly téct další slzy. Cípem rukávu si je utřela a dál se dívala ke hvězdám. Takhle si jí připadala nejblíž. Někdy měla dokonce dojem, že ve hvězdách ji vidí a vítr k ní nese melodii, kterou jí zpívala před spaním. Začala si ji pobrukovat a zase jí slyšela. Po chvíli se zarazila. Ne, tu melodii k ní nenesl vítr, tu zpíval ještě někdo jiný. Zmateně se otočila a nadskočila leknutím. Přímo před ní stál Muž v kožené bundě, vyšší než ona. Chvíli se bála, ale poté v něm poznala Jasona. Měsíc osvětloval jeho tvář.

,,Neměla bys být takhle pozdě doma?“ zeptal se jí a pohled upínal na hvězdy.

,,Asi měla...otázkou je, co je to doma,“ zabodla pohled do země.

,,Tak v tom ti moc neporadím, ale ti chytráci ze sociálky by ti řekli, že doma je tam, kde se cítíš v bezpečí,“ odpověděl jí.

,,A to se cítím tady,“ odvětila po chvíli nejistě. Uchechtl se.

,,Před chvíli to tak nevypadalo,“ pravil k Rose Jason a opřel se vedle ní o zábradlí.

,,Divíš se? Když se před dívkou v tuhle večerní dobu objeví zničehonic chlap jako hora, myslím, že má právo na leknutí,“ pousmála se trochu.

,,Dobrá, uděluji ti povolení na to, aby ses mě v tuhle dobu lekala,“ usmál se na ni. Všiml si jejich zarudlých očích a stopách po slzách a proto spolkl připomínky. Bylo ticho.

,,Fakt jsme si spolu hráli nazí v bazénku?“ prolomila ho po chvíli Rose s pobavenými jiskřičkami v očích a pohledem upřeným opět na hvězdy.

,,Jo,“ zasmál se Jason.

,,Sodoma Gomora..“ řekla po chvíli pobaveně. Zakašlal se a herecky se pokusil nasadit opět vážný výraz, ale byl rád, že jí vykouzlil úsměv. Snad poprvé a ne naposledy?

A dál jen hvězdy zářily jasněji a měsíc osvětloval stříbřitým světlem hladinu moře a jejich tváře.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

žjova :D

(LAO - Akoušek, 17. 11. 2007 13:42)

Je to hezký .. opravdu krásný .. už jsem řekl k tomu svoje v předešlích povídek a už mě dochází slova.Ale je to fakt krásný :)

:´(

(Herwen, 17. 11. 2007 13:06)

Je to nádhernééééééé

žjoooooooooooooooooooooova :D

(Elleanor, 16. 11. 2007 16:10)

jůůů :) Krásný díl - takový trošku zvláštní, ale krásný :) Mírně jsem nepochopila, proč Rose brečela do toho polštáře a ptala se, proč to Leon udělal - ale prostě za to může to moje vedení :D teda doufám, že to není to, co si myslím :)
jinak ten konec - taková romantika - bombaaaa :) A jsem zvědavá, jestli se Chris udrží nebo ne :-D No to ještě asi bude dost zajímavý :)
Jo a ten nadpis - prvně jsem ho nepochopila, ale teď je mi jasnější :)

Další kapitola!!!

(Sora, 16. 11. 2007 6:49)

Plosím dej sem další kapču!!!Už se nemůžu dočkat!!!!

wOw :D

(tyyny, 15. 11. 2007 18:47)

už se nemůžu dočkat dalšího pokráčka :D a jsem moc moc moc moc zvědavá jak to dopadne mezi Jasonem a Rose... se asi nedočkavostí rozpustím :D tak prosím dalšííííí

*dáblíci v očích*

(Nime, 15. 11. 2007 14:11)

tě sad zabiju!!!!jaktože jsi to vtom nejlepším utla??Jinak opět krááásnééé těším se na pokráčko:)

drsnýý

(Samííí, 14. 11. 2007 21:56)

honem honem další díl.... už se tááák těším ;) jedna z mála věcí, co mi v těchto mých krizových dnech zvedne náladu :)

úžasný

(Arkela, 14. 11. 2007 21:35)

Adri tak ted bych tě nejradši zabila v tom nejlepším to utneš. :) Těším se na další pokráčko a to moc. Sem zvědavá jak to ted bude dál. Moc se ti to povedlo.
Ty jo koukám,že sem to četla první to se mi dlouhop nestalo :D

supel

(Andy, 14. 11. 2007 21:26)

mooooooooooc pěkný...už ci vědět jak to bude dál...tak honem,honem...pokráčko...XDDD