3. díl: Album vzpomínek
Leon zaklapl knihu a promnul si unavené oči. Podíval se na Rose, která si opět četla u krbu na zemi a lehce se pousmál. Opravdu byla tak nesmírně podobná Adrianet. Odložil knihu na stolek a vstal.
,,Dobrou noc poklade,“ popřál své malé, která se okamžitě vymrštila a vlepila mu pusu na dobrou noc. Poté opět se začetla do knihy. Zamířil nahoru do ložnice, která byla naproti pokoji Rose.
Jakmile za sebou zavřel dveře, rozsvítil jemné světlo, jenž lehce hladilo a olizovalo měděným nádechem stěny tichého pokoje plného samoty. Chvíli přecházel po pokoji, poté se nedůvěřivě podíval na šuplík skříňky vedle jeho postele, tak nesmyslně velké pro jednoho člověka. Opět se dal do přecházení po pokoji. Pohlédl z okna na čarovný výhled na moře, od něž se odráželo měsíční světlo a hvězdy svítily na nebi jako jasné majáky pro zbloudilé zraky. Povzdechl si. Adri takové noci milovala. Obvykle si sedli se sklenkou vína na balkón, ležela mu na klíně, četl jí francouzské básně a dívali se na hvězdy. Poté podlehli kouzlu okamžiku a jeden druhému.
Šel si dát sprchu po únavném dnu s nadějí, že snad smyje bolestivé vzpomínky. Když vyšel z koupelny, znovu přecházel sem a tam. Byl teď rád i nešťastný zároveň, že se přestěhovali. Kdyby Adri ještě navíc všude viděl, byla by to pro něj hrůzná muka. Jenže on si ji přál vidět.
Leon zamířil ke šuplíku a mírně rozechvělou rukou jej otevřel. Z té posouvací krabičky se k němu vznesla omamná vůně vzpomínek. Opatrně uchopil do ruky obsáhlé album fotografií. Nalil si sklenku vína a sedl si s tím na postel. Jemně otáčel stránky pečlivě uspořádaného alba. Byl vášnivým fotografem, což byl trošku problém, neb Adri mu pózovala ne vždy velmi ochotně s výmluvou, že ji přivádí do rozpaků. Pohlédl na obrázek, jenž byl zaopatřen v Paříži. Stála před Eiffelovou věží a s lehkým červenáním se usmívala. Tahle byla z festivalu. Jen velmi lehce pohladil ten záchvěv její existence, střípek vzpomínek, osamocený bod jeho naděje a lásky. V očích se mu zaleskla slza. Jako záblesky se mu vracely vzpomínky, ti krutí připomínači časů dávno minulých, co už se nevrátí. A přesto ač se bránil sebevíc, stejně žil ve vzpomínkách. Jemně přejel dvěma prsty po svých rtech a poté pohladil jen odraz jejího života. Milovat. Napořád....
,,Nesměj se mi, já za to nemůžu,“ vytkla mu Adri dotčeně, ale samotné jí hrál veselý úsměv na tváři, když se jen velmi chabě bránil Leonovi s fotoaparátem.
,,Chci mým zdokumentovaný každý tvůj okamžik, každý tvůj nádech,“ argumentoval se smíchem nad jejími rozpaky.
,,Leone, ale vždyť jsme ve výtahu!“ smála s emu a vystoupila z něj. Poté zamířila k jejich apartmá a zachrastila klíči v zámku. přičemž se nepřestávala červenat, jelikož jí ten ďábel začal hladit ve vlasech, jemně jí je odhrnovat z krku, který ji následovně celý zasypal polibky. Ozvalo se cvak, stiskla kliku a vešla dovnitř. Milerád za nimi zavřel dveře. Konečně byli daleko od zvědavých a závistivých zraků a mohl jí hýčkat tak, jak si to na veřejnosti nemohl dovolit. Což o to, je mu to ani nijak nevadilo, ale Adri pokaždé zrudla jako jahoda, když jí začal líbat na ušním lalůčku a jiných místech.
Začala si sundávat kabát, s čímž jí milerád pomohl, zbavování jí oblečení byla jedna z jeho neoblíbenějších činností. Vždy tak jemně zpomalila a chvěla se, což mu nesmírně lichotilo. Rád cítil, jak podléhá jeho svádění, ale stejně dobře toto umění ovládala ona. Mazlil se s každým odhaleným kouskem její kůže a jeho ruce již zkušeně začaly pátrat a jemně jí hladit pod tričkem, které jí vzápětí sundaly. Opřela se o něj a využívala si jeho pozornosti. Milovala ho, jak snad ještě nic ve svém životě.
,,Miluji tě,“ zašeptal jí do ucha, jakoby jí četl myšlenky. S lehkým úsměvem se k němu otočila a mazlivě ho políbila na jeho měkké a podmanivé rty. Přitom mu taktéž vysvlékla kabát a šálu a následovně si začala pohrávat s jeho knoflíčky u košile. Když tuto překážku překonala, začala ho jemně a pomalu hladit po hrudi a zádech. Cítila, jak se mu zrychluje dech a vzápětí jí horkými polibky zasypal odhalená ňadra. Vjela mu rukami do vlasů. Vzal jí do náruče a přemístil se s ní k posteli, kde ji opatrně položil. Pokračovala dál se svými doteky, čímž ho přiváděla k pomalému šílenství. Jemně jí skousl ušní lalůček a nenechal ani jeden milimetr kůže nepovšimnut. Ovinula se rukami kolem jeho zad a přitiskla si ho k sobě pevněji.
Buch! Leon se probudil leknutím. Na zemi leželo rozevřené album. Se smutkem v očích se podíval naproti sobě na druhou polovinu postele, která byla žalostně prázdná. Další sen a další vzpomínka.
Ráno se ozval pokojem Rose nepříjemný řinkot. Se slepenýma očima zašmátrala rukou po tom vrahovi sladkého spánku a jedním rázným stisknutím tlačítka jej umlčela. Zachumlala hlavu opět do polštáře a byla odhodlaná spát dál.
,,Jako maminka...,“ povzdechl si Kejklíř.
,,Buď zticha, nebo tě stihne stejný osud, jako minulý budík!“ zahrozila mu zamumláním do polštáře Rose. Kejklíř polkl.
,,Ranní ptáče, dál doskáče,“ argumentoval malý duch jeviště.
,,Ale dřív umře,“ zamumlala opět Rose.
,,Dneska mátě trojitý trénink,“ pokračoval dál. ,,A válečnou poradu s Kalosem,“ dodal ještě.
,,A do háje! Taťka bude zuřit!“ vyskočila Rose okamžitě z postele a v rychlosti se převlékla, aby nepřišla pozdě. Poté zamířila do koupelny a hned poté do jídelny, kde ovšem nebyl Leon a ani vzkaz. Podivila se a zamířila tedy nahoru. Opatrně zaklepala na jeho pokoj. Ticho. slyšela jen slabé dýchání zpoza dveří. Otevřela opatrně dveře. Spal. Mistr v brzkém a nelidském vstávání spal jako zabitý. Nechtěla tomu věřit. Poté uviděla půlku vypitého vína, prázdnou skleničku a album na podlaze. Povzdechla si. Opatrně vklouzla do pokoje, ještě opatrněji a tišeji uklidila víno i album. Chvíli váhala, jestli ho probrat, ale když viděla jeho klidný výraz a snad i slabý úsměv, usoudila, že ho nechá pořádně prospat a půjde udělat snídani.
Jelikož se ani za hodinu Leon neprobral, zamířila si trénovat do Kaleida sama. Vklouzla tedy do tělocvičny, obula si cvičky a na zahřátí si zaskákala na trampolíně, kterou ovládala stejně jako vše v tělocvičně, mistrně. Ostatně trénovala od tří let.
Poté se vydala na hrazdu s lany a stuhami. Ani v nejmenším netušila, že její excelentní výkony sleduje někdo škvírou ve dveřích. Poté si ovšem všimla mladíka, který stál opřený o dveře a přes rameno měl přehozenou koženou bundu. Sledoval ji se zvláštním frajerským úšklebkem a výrazem, jsme mistr světa. Sedla si na hrazdu.
,,Promiň, ale tohle je uzavřený trénink, mohl bys odejít?“ začala na něj celkem mile, ovšem se svým ledovým výrazem po tatínkovi.
,,Ne,“ dostala se jí krátká odpověď a onen mladík s tmavými vlasy i oči a vypracovanou postavou si ji se zájmem prohlížel.
,,Tak jinak, nemáš tu co dělat, vypadni!“ spustila na něj už ostře, jelikož na frajírky podobného typu byla opravdu alergická.
,,Budu si, kde chci,“ odpověděl jí opět krátce. Rose seskočila z hrazdy, odrazila se od sítě a dopadla ladně na nohy na zem.
,,Tohle je teď moje tělocvična, kolikrát ti to mám ještě vysvětlit? Jsi snad hluchý? Nestojím o to, aby si mě tu někdo prohlížel jak zboží na stánku!“ ohradila se. Svůj ostrý jazyk po mamince opravdu nezapřela.
,,Ale pěkný zboží,“ ušklíbl se na ni. To už Rose vytočilo úplně. Šla k němu.
,,Jdi mi z cesty!“ vyštěkla na něj. Nehnul se ani o píď.
,,Nebo co?“ dobíral si ji s úšklebkem. Odpovědí slovní se nedočkal. Pouze mu na nose přistála hbitá pěst a rázem lehce zavrávoral. Rose bez jediného dalšího slova odešla.
Celým tímto zážitkem byla tak zhnusena, že se nedovedla ani pořádně soustředit na krasobruslení s dvojčaty, dcerou a synem Juriho a Elleanor a dokonce se už vůbec nesmála jejich vylomeninám a ani nijak nereagovala na prosby o vtipy. Těšila se, až večer dojde za Chrisem a vylije si u něj zlost.
Zazvonila tedy v běžnou hodinu u jeho bytu.
,,Jdi otevřít, prosím tě,“ ozval se hlas jejího staršího kamaráda, tak trochu strejdy. Jakmile se otevřely dveře, zkoprněla šokem.
,,Ty?“ řekla udiveně a lehce zhnuseně. Neotevřel jí nikdo jiný, než ten frajírek z dneška. Jedinou útěchou jí bylo, že měl nos ošetřený, takže její pravý hák opět nezklamal.
,,Rose pojď dál! A seznam se s mým synovcem!“ ozval se z bytu Chris.
Komentáře
Přehled komentářů
Myslel jsem že ty dva odstavce smutku nepřečtu a nedostanu se sem až ke komentářům.Ale zvádl jsem to.Ale s těžkým srdcem.Hrozně ... hrozně sem se doto vžil.Ty povídky sou bezvadný .. přežiju tu 4?
hůůůů :D
(Elleanor, 14. 11. 2007 17:22)téééda, tak to je něco :D sakra, nepodařilo se mi dlouho nějak najít čas na čtení pokračování, ale tohle bylo fakt něco :) Rose je úplně úžasná - co jiného by taky spojením Leona a Adri mohlo vzniknout :D No to jsem teda zvědavá na toho mladíka - musím jít číst dál, i když bych ráda rozepsala komentář - ale závislost nepočká :D
:) krásný :)
(tyyny, 12. 11. 2007 19:09)moc nadherné,ale trochu smutné, je mi moc lito Leona... ale ten pravý hák se ti moc moc moc podařil, ten frája si to zasloužil .... jen tak dál ;) :) :D :*
Adrýsku
(Arkela, 10. 11. 2007 21:24)
moc pěkný. Novej frajírek se mi tam líbí...ted to bude pořádně zajímavýa těším se na pokráčko.
Jen škoda že na to nebudu mít takovej klid...
Jinak se ti to moc povedlo a těším se co bude dál...
nový frája?=P
(Nime, 9. 11. 2007 23:35)tak to jo..už jsem zčínala bát,že ji klofne ten Chris..pokráááčko xDDD
hahahaha
(Samííí, 9. 11. 2007 22:14)Tak to je hodně vtipný =D z toho se něco vyklube... cítím to v koleni =D rychleeeee dalšíííí! ;)
Ach jo.. :(
(LAO - Akoušek, 17. 11. 2007 13:15)