Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. díl: Zklamání

31. 7. 2007

Druhý den se Adrianet probudila jako v mátohách. Chvíli mžourala po pokoji, než si uvědomila, kde je. Ani si neuvědomila, jak se sem večer dostala, nějak měla zamlženou paměť. Podívala se na postel Lavern, která k jejímu překvapení byla prázdná. Stejně jako ona milovala spánek. Zamířila pohledem k budíku.

,,Čtvrt na dvanáct?! Cože?! Proč mě nikdo nevzbudil!!“ vyjekla a vyletěla z postele, ale vzápětí do ní hned zase spadla. Třeštila jí hlava. Chvíli jen tak ležela a snažila se uklidnit tu bolest. Měla pocit, že hoří. Stihla si všimnout, že je převlečená ve svém saténovém pyžamu, na převlíkání si taky nevzpomněla. Tiše zaúpěla a rozhodla se vstát. Pomalu a opatrně se vyhrabala z postele, nasadila si pantofle a jelikož jí začala být i zima, oblékla si přes pyžamo tmavě modré barvy stejnobarevný župan. Opatrně vyšla z bytu. Tomu, že nespadla, vděčila stěnám a skříním, kterých se přidržovala.

,,Asi mám horečku…“ řekla polohlasem. Jak zjistila, děti v pokojích taky nebyly. Lavern s nimi zřejmě někam odešla. Rozhodla se tedy najít tu sympatickou blondýnu Sarah, která jim vyřídila, že kdyby něco potřebovaly, mají jít za ní. Jak si totiž uvědomila, veškeré prášky chytře zapomněla doma a Lavern se nechtěla přehrabovat ve věcech. Opatrně tedy šla chodbou, přidržovala se zábradlí. Pohled směřovala na zem, takže před sebe neviděla.

,,Zase cestuješ?“ ozval se známý ledový hlas.

,,Chci najít Sarah…takže kdyby jste dovolil…“ řekla potichu slabým hlasem a napřímila se. Nechtěla před ním vypadat jako nějaký mrzák. Pustila se zábradlí a následovně toho hořce zalitovala, jelikož těžce nabytou rovnováhu během pár setin vteřin ztratila a opět na ní zapůsobila gravitační síla. Nebýt Leona, který ji pohotově chytil za ramena, tak by asi volání matičky země vyslyšela.

,,Asi máš horečku…“ oznámil jí lhostejně a než se nadala, zvedl jí do náručí. A zamířil chodbou.

,,Leone, co to..?“

,,Nejsi schopná k Sáře dojít,“ oznámil jí stále tím lhostejným tónem. Kdyby Adri nebyla silně vyčerpaná a všechno by se jí netočilo před očima, asi by kladla odpor nebo přinejmenším byla překvapená. Nemohla uvěřit tomu, že Leon jí pomáhá. Opět. On, zrovna ON, který se nijak nesnažil skrývat to, že je mu silně nesympatická. Nemohla si pomoct, ale nějakým způsobem jí to do těla vlilo hřejivý pocit a to se doposud třásla zimnicí.

Když se blížili k bytu Sáry, zrovna z něj vycházela.

,,Sáro počkej!“ zavolal na ni Leon. Překvapeně ale zářivě se na něj usmála.

,,Děje se něco? Stalo se jí něco?“ zeptala se Leona, jakmile se podívala na Adri a veselý výraz se změnil na starostlivý. Dívka byla bílá až zelená a doposud se chvěla.

,,Zřejmě z toho včerejška onemocněla. Má horečku a zimnici. Když jsem se s ní potkal na chodbě říkala, že tě hledá, poté ztratila balanc a asi i příliš nevnímá,“ odpovídal jí Leon, zatímco byli v prostorách bytu Sáry.

,,Polož jí támhle na lůžko, změřím jí teplotu a dám jí nějaké prášky na sražení horečky. Potom bychom ji měli odnést na ošetřovnu, kdyby náhodou utrpěla ze včerejška nějaké zranění. Pořád nemohu uvěřit tomu, co jí Yuri provedl. Sice tím objevil její talent, ale bylo to příšerně nebezpečné…poprvé vystupovat na hrazdě a hned bez sítě…na co proboha myslel?“ ptala se rozhořčeně Sára Leona, zatímco už ležící Adrianet dávala teploměr. Ta sice nedávala najevo známky bdělosti, ale přitom vše slyšela. Sice jakoby to obestírala mlha, ale neuniklo jí ani slovo.

,,Je jak malé děcko, co si muselo vzít svoji hračku,“ řekl chladně Leon. Při jeho jméně se mu ledový výraz změnil na antarktický. Chvíli bylo ticho.

,,Myslíš, že jí…?“ Sára nedokončila větu pro případ, že by Adrianet přeci jen něco slyšela.

,,Není o tom pochyb, asi se do té holky zakoukal….ale absolutně nevím, co na ní vidí…je nemožná a drzá,“ procedil skrz zuby. Sára se tajemně usmála. Nic na to neřekla, jen Adrianet vzala teploměr. Náhle jí úsměv ztuhl.

,,Má přes 40, je zázrak, že vůbec vstala, buď tak hodný a pomoz mi ji přenést na ošetřovnu,“ řekla starostlivě a prosebně se podívala na Leona. Ten spolkl kyselé připomínky a dívku vzal do náručí.

O půl hodiny později už se Sára usmívala.

,,Naštěstí to jen vypadá na horečku z vyčerpání. Bude v pořádku,“ oznámila Leonovi výsledek, který tam pro každý případ zůstával, kdyby musela Adrianet od nemocnice. Přikývl.

,,Dám jí prášek a zůstanu tu s ní. Až půjdeš, dej vědět prosím Kalosovi a Lavern,“ Leon znovu přikývl a bez pohledu na už spící dívku odešel. Z jedné strany se cítil škodolibě potěšen. Doufal, že ta holka po téhle zkušenosti tu nebude chtít zůstat, zřejmě na to nebyla stavěná. Doufal, že se lekne a pojede pěkně zpátky tam, odkud přišla. Z druhé strany už stihl poznat, že je pěkně paličatá, takže jestli si usmyslela, že tu zůstane a bude mu dělat ze života peklo, tak to taky udělá. Bůhví proč se mu na tváři mihl šťastný úsměv, ale za chvíli taky zmizel. Už je asi vážně přetažený.

Mezitím se Adrianet zdálo, že stojí na jevišti a klaní se. Publikum bouřlivě tleskalo a jásalo. Nestála tam sama, za ruku jí někdo držel. Když se na něj podívala, spatřila, že ten dotyčný je Leon a k jejím překvapení se na ni usmál. Z toho pohledu ji polilo horko a v břiše jí poletovala celá hejna motýlů. Leon se k ní začal přibližovat. V tu chvíli ji probudily jakési hlasy, které se sice snažily mluvit potichu, ale nebylo to nic platné.

,,Jak je na tom?“ zeptal se starostlivý a lehce provinilý Yuri.

,,Už dobře, horečka jí úplně klesla, je bez teploty. Je překvapující, že se toho zbavila tak rychle, zřejmě je velká bojovnice,“ odpověděla mu usmívající Sára.

,,A je navíc paličatá jak poleno,“ ozval se další hlas, který patřil Lavern.

,,Jakoby jsi na tom byla o něco lépe,“ ozvala se rozespale Adrianet a trochu se zvedla. Podívala se po okolí.

,,Kde to jsem?“ zeptala se překvapeně Adri.

,,Jsem ráda, že jsi se probudila. Nevím, jestli si to pamatuješ, ale když jsi zakolísala, Leon tě vzal ke mně. Tak jsme zjistili, že máš horečku, takže jsme tě přenesli sem na ošetřovnu.“ Usmála se na ni Sára.

,,Jak ti je?“ zeptala se Lavern.

,,Příšerně…měla jsme noční můru….“ Odpověděla jí a promnula si oči.

,,Vážně? Tvářila jsi se ze spánku celkem spokojeně..“ ušklíbla se na ni kamarádka. Adri zrudla.

,,Adrianet….já….omlouvám se…“ ozval se opatrně Yuri. Když se na něj podívala, musela se zářivě usmát, aby tak smazala jeho utrápený výraz.

,,Nemáte se zač omlouvat Yuri….vlastně bych vám měla poděkovat…byl to nezapomenutelný zážitek ve všech ohledech,“ pravila stále s úsměvem.

,,To je naše Adri!“ Lavern jí plácla do zad.

,,Nech si toho, jsem snad nějaký pes?“ obořila se mírně dotčeně, ale pod tou uraženou maskou se skrýval radostný úsměv.
 

O pár hodin později už šla převlečená Adri se Sárou a Lavern do jídelny. Ač se blonďatá bláznivá žena snažila přemluvit Adri sebevíc, dívka si nedala říct a v posteli nevydržela navíc ani minutu. Děti mezitím měl na starost Ken a vypomáhaly mu Rosseta, May, Anna a Mia. Když sedaly ke stolu, dovnitř náhle vešel Leon se Sorou. Dívka mu něco vesele vyprávěla a on vděčně poslouchal a hltal každé její slovo s mírným úsměvem. Adri vstala, rozhodla se, že by mu mohla jít poděkovat za jeho péči stejně, jako tak učinila u Sáry. Došla k němu.

,,Leone, chtěla bych vám poděkovat, že jste mě donesl za Sárou…a taky vlastně za to vystoupení …..takže….děkuji,“ usmála se a podívala se mu do očí, ale náhle mírně ztuhla. Leon nasadil totiž znovu antarktický ledový, lhostejný výraz.

,,Udělal jsem to, protože jsem neměl na výběr, nechtěl jsem si vzít na svědomí, že bys tam ležela a ještě by vina padla na mě. Takže mi neděkuj a zmiz!“ řekl chladně a šel dál. Adrianet ztuhla. Myslela si….co si vlastně myslela? Že na ní bude milý? Že to udělal, protože má v sobě taky lidskost? Do očí se jí naháněly slzy vzteku které se mísili ještě s jinými.

,,Proč?“ zeptala se k němu zády. Bylo ticho. Teď už je pozorovala celá jídelna.

,,Ptám se vás proč?!“ řekla mírně nahlas a rázněji. Otočila se k němu. Opět bez odpovědi.

,,Proč jste takový?! Proč se chováte tak arogantně a přitom jste mě už podruhé zachránil?! Snažíte se být krutý a lhostejný a jde vám to na jedničku, ale přitom děláte přesný opak. Měl by jste si uvědomit, kdo vlastně jste!“ zvýšila hlas, ačkoliv to nebylo potřeba. V jídelně bylo absolutní a hrobové ticho. Nikdo ještě nepamatoval, že by se k Leonovi někdo tahle choval. K Leonovi, který byl absolutní bůh mezi akrobaty. Leon se k ní otočil a chladně se jí podíval do očí.

,,Tvé nesmysuplné, dětinské otázky jsou mi ukradené. Pro mě si jen malá, rozmazlená, drzá a nemožná holka, která strká nos, kam nemá. Jak jsem ti už řekl, zachránil jsem tě, protože jsem musel. V prvním případu jsem se odmítl dívat na tvou placku na zemi, navíc by tím mé jméno a jméno Kaleida utrpělo velkou škodu. Jestli se s tím nemůžeš vyrovnat, víš, kde jsou dveře.“ Řekl suše.

,,Ne, tu radost vám neudělám….ještě dnes podepíši smlouvu s Kalosem…a vy….vy! Vy se ještě budete divit!“ řekla Adrianet chvějícím se hlasem plným odhodlání a zloby a rázně odešla z jídelny. Její dlouhé, tmavé a divoké vlasy vlály za ní. Když byla už z dohledu, utřela si slzy. Leon se jen zamračil. Měl chuť za ní ještě něco vykřiknout, ale nakonec se rozhodl věnovat se opět Soře, na kterou se otočil.

,,Kde jsi skončila?“ zeptal se jí Leon. Sora se na něj ovšem jen ledově podívala a vyšla z jídelny také.
 

Adrianet sebou praštila do postele, hlavu skryla do polštářů. Začala plakat. Jako vždy byla jen naivní. Jako vždy se v člověku zklamala. Nejraději by utekla daleko od všeho. Od Leona, od tohohle místa, od tohohle světa, ale něco jí tu drželo. Byla to snad chuť něco dokázat? Dokázat, že na to má? A nebo to byl Leon? Ať to bylo cokoliv, donutilo jí to zvednout obličej z polštáře a vstát.

,,Ne, já neuteču! Budu tu a udělám vše pro to, abych dokázala, že mám na to, stát na jevišti! Klidně i překonám svůj strach z výšek a překousnu všechny Leonovi urážky, ale neuteču!“

,,Gratuluji,“ kousek od ní se ozval neznámý hlas. Překvapivě se po něm rozhlédla a vyjekla. Spatřila totiž malého mužíčka podivného zjevu, jak se vznáší vedle ní ve vzduchu.

,,Áaa! Kdo jsi??!! Co tu děláš?!“ Vyskočila z postele a překvapeně na něj civěla. Mužíček se uklonil.

,,Jmenuji se Kejklíř a jsem duch jeviště. Zjevuji se těm, které si vyvolilo jeviště a jsem tu, abych tě doprovázel na tvé cestě a pomáhal ti.“
 

Mezitím Leon trénoval v tělocvičně se Sorou, ale panovalo mezi nimi ledově chladné napětí. Dívka mu stále zazlívala jeho chování v jídelně. Náhle se ozvalo klapnutí dveří, které přes to hrobové ticho bylo velmi dobře slyšet.

,,Leilo!“ Sora radostně vykřikla, zhoupla se na hrazdu u žebříku a následovně slezla dolů.

,,Soro, ráda tě vidím,“ usmála se na ní Leila.

,,Já vás také! Co vás sem přiválo?“ zeptala se dívka rozzářeně.

,,Měla jsem cestu kolem, tak jsem si řekla, že se zastavím. Navíc jsem něco vyřizovala s Kalosem,“ odpověděla jí s úsměvem. Mezitím slezl i Leon. Bylo ticho. Leila si všimla toho napětí.

,,Stalo se něco?“ zeptala se překvapeně. Předstírala, že tu scénu v jídelně neviděla, i když šla kolem a to hulákání nešlo přeslechnout.

,,Ne….vlastně nic nového…..žádná změna,“ řekla s chladným a mírně zklamaným výrazem Sora, pohled upírala do země.

,,Soro, poslyš, je mi líto, jestli jsem se tě náhodou nějak dotkl, ale musel jsem tě holce dát za vyučenou!“ řekl mírně Leon.

,,Mě by jste se omlouvat neměl, ale jí ano….ona totiž….měla pravdu..“ Sora se k němu otočila se svým obvyklým odhodlaným výrazem a spatřila mírně zaraženého Leona.

,,Vážně…vážně byste si měl uvědomit, kdo jste!“ vykřikla ještě a potom vyběhla z tělocvičny.

,,Soro, počkej! Já ti to vysvětlím!“ Leon chtěl za ní běžet, ale Leila ho zarazila.

,,Slyšela jsem to,“ řekla Leila chladně a dívala se mu do očí.

,,A má být?“ zeptal se Leon stejným tónem a chtěl zamířit za Sorou.

,,Neřekl jsi to té dívce proto, že by jsi ji opravdu tak nesnášel. Věděl jsi, že potřebuje cíl, které ho bude chtít dosáhnout a tak jsi ji ponížil a urazil, aby se mohla snažit ti dokázat opak, nemám pravdu?“ vyslovila Leila svou domněnku. Leon se zarazil, už byl k ní zády.

,,Nemáš….opravdu jí nesnáším,“ řekl po chvíli a odešel. Hledal Soru všude, ale nikde jí nenašel. Poslední místo byla Kalosova ředitelna, ke které právě mířil. Na chodbě se ovšem potkal z Adrianet.

,,Právě jsme u Kalose podepsala smlouvu!“ oznámila mu s veselým lehce provokativním úsměvem. Leon se zamračil. Už jí chtěl něco říct, ale náhle k ním přiběhl Ken.

,,Strašné, otřesné!“ říkal jen udýchaně a vtrhl do ředitelny, dveře nechal otevřené.

,,Kene, co se stalo?“ zeptal se šéf. Mladík chvíli udýchaně popadal dech a chytl se za kolena.

,,Soru srazilo auto! Už ji veze sanitka!“

,,Cože?! Je v pořádku?“ zeptal se šokovaný Kalos, který se vymrštil ze židle.

,,Je v bezvědomí,“ řekl udýchaný mladík.

Adrianet se podívala na Leona. Byla v šoku, ale oproti jemu to bylo slabé kafe. Do toho ledového krále, jakoby uhodil blesk a v očích, se mu začaly třpytit slzy. Nic neřekl, jen se otočil o sto osmdesát stupňů a zamířil ven.
 

Když Kalos, Ken a Leon dorazili do nemocnice, byla Sora už vzhůru a koukala se z okna. Kolem hlavy měla obvaz a měla vyvěšenou nohu, jinak jí zřejmě nic nebylo. Vesele se na ně usmála. Všichni si oddechli.

,,Soro! Jsi v pořádku? Není to nic zlého? Budeš zase brzo v Kaleidu?“ vyváděl Ken a spustil salvu otázek.

,,Doktor říkal, že jen to jen mírný otřes mozku a zlomenina nohy. Prý si mě tu nechají tak týden a pak se mohu vrátit, ale asi na dva měsíce mám nařízený klid,“ odpověděla mu mírně smutně Sora.

,,Co se vlastně stalo?“ zeptal se Kalos.

,,No, procházela jsem se a jak jsem přecházela, tak jsem nedávala pozor, byla jsem moc ve svých myšlenkách a vběhla jsem pod auto, omlouvám se…“ zatvářila se provinile Sora.

,,To já bych se měl omluvit, vběhla si pod to auto mojí zásluhou,“ přiznal se Leon, kterému to došlo.

,,Nechme to plavat. Důležitější je, co bude s Kaleidem?“ pousmála se Sora na Leona a potom upřela pohled na šéfa.

,,Dám za úkol Mie vymyslet představení pro naše stávají poměry, nic jiného nám nezbývá. Hlavně si snaž odpočívat, ať se brzy uzdravíš,“ řekl Kalos a zamířil pryč za ním šel i loučící se Ken a Leon chtěl taky vyjít, když ho zastavil hlas Sory.

,,Leone?“

,,Hmm?“ otočil se na ní.

,,Prosím, buďte na Adrianet hodný,“ zatvářila se mírně prosebně. Leon si jen povzdechl a odešel.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

omg. omg! O__o

(Jeanne, 4. 12. 2007 21:59)

ne, prosím ne! Ať Adri nepádí za Leonem! prosíííím!!! *zoufalý pohled*
jinak moc pekne^^

Užasny

(Luthien, 1. 12. 2007 22:16)

Pani...je to važně krássnyyy!!!
Leon mi zahadně připomíná Severuse Snapea...čim to bude? =)

jééé :D

(Elleanor, 14. 8. 2007 20:20)

další úžasné pokráčko - už ani nevím, co mám do těch komentářů psát, protože je to zkrátka vždy úžasně napsané :))
Taky mám trošku momentálně averzi vůči Leonovi - takhle sprostě se chovat :D Ale věřím, že se to ještě nějak zkomplikuje a nečekaně zvrátí :)

Heh... :D

(Hajiná, 6. 8. 2007 0:14)

Super, svěží, khůl... :D ne, fakt bomba :D a mám averzi vůči Leonovi :D:D:D ale stejně sůpr čůpr ;)

...

(Arkela, 1. 8. 2007 2:03)

mooc pěkný. Tohle je snad lepší než prví část. už se těším na další pokračování. Doufám,že bude

haha pokráčko tě nemine xD

(anime929, 31. 7. 2007 13:05)

jéééé pokráčko chci ještě dnes 0=)