Jdi na obsah Jdi na menu
 


29. díl: Nesmrtelná

28. 10. 2007

,,..Milující matka, manželka, nejlepší přítelkyně, vynikající akrobatka…“ slova plynula ceremoniáři z úst jako voda. Čas jakoby se pro Leona zastavil výstřelem z kulky. Co mu bylo po tom, že Amelie byla ve vězení za dvojitou vraždu. To mu Adri a nenarozené dítě nevrátí.

 

,,..Upřímnou soustrast..“ pravili ti zvláštní lidé, které najednou vůbec neznal, když chodili k němu a třásli si s ním rukou. Adri mu to nevrátí.. Ta slova mu zněla hlavou jako ozvěna. Kdosi ho poplácal po zádech. Asi to byl Juri. Všichni odjeli. Jel svíčky hořeli na čerstvém hrobě a věnce květiny se snažili jej zdobit. Jeho Adri se krásou ale ani zdaleka nevyrovnali. A vteřiny se vlekly.

 

Vzpomněl si, jak viděl Adri poprvé. Dvě auta přijela před Kaleido Stage. Věděl, že jsou to ty děti z dětského domova, co vyhráli tu soutěž. Rozhodl se tenkrát přemoci a jít je přivítat. Spatřil tam dívku s divokými havraními vlasy, ve kterých se leskly rubínové proužky. Nejdřív si myslel, že je jedna z nich, potom mu došlo, že mají tak mladou trenérku. Zamračil se. Byla na jeho vkus nezkrotně divoká. Potřásl si s ní rukou. S tak pevným stiskem se ještě nesetkal. Její pohled mu utkvěl v paměti. Odešel.

 

A vteřiny se vlekly….

 

Ještě ten den na ni narazil na chodbě. Jak mu tohle osudové setkání změnilo život! Málem požádal Soru o ruku, kdyby ji tam neobjevil, jak ho špehuje. Chtěl jí srazit hřebínek, že mu to překazila, ale místo toho ho spíše zarazila ona jemu. Pousmál se. Poté, když ji spatřil, jak tančí. Zatajil s emu dech. Nyní mu bylo absolutně jasné, že se do ní tehdy zamiloval, jen si to odmítal připustit. Byl ochoten udělat cokoliv, jen aby ji udržel v Kaleidu. I ji třeba zesměšnit před všemi. Věděl, že má vzdorovitou povahu a zůstane, aby mu ukázala co v ní je. Jen Leila a Sára ho odhalily.

 

A vteřiny se vlekly…Po jeho tváři začala stékat slza.

 

A tak ji začal trénovat. Začal si uvědomovat nejen její akrobatický talent, ale především, jaký výjimečný člověk byla…byla..

 

A vteřiny se vlekly a slzy tekly…

 

Neznali se ani měsíc a bylo jim jasné, že nechtějí žít s nikým jiným. Poté spolu jeli na ten osudný festival do Francie. Kdyby tehdy je nenašel ten vrah…kdyby ho Adri ze strachu o něj neopustila…Amelie by za ním nepřišla a nezačala si na něj dělat nárok. Na Adri tehdy čekal dva dlouhé roky, ale dočkal se. Každý den pro něj byl pouští bez písku. Pomalu už přestal doufat. Když se dočetl o chycení toho lupiče, doufal, že se Adri vrátí a skutečně. O tom, že muz vše vynahradila, nebylo pochyb…Když mu o několik týdnů později řekla, že s ním čeká dítě, málem omdlel radostí. Dítě. Malá..

 

Náhle se podíval vedle sebe na zem. Seděla tam jeho malá dcerka v absolutní tichosti a slzy jako velké perly jí tekly po jejich maličkých tvářičkách. Klekl si k ní a objal.

 

,,Maminka říkala…než umřela…říkala, že tě má ráda a že se uvidíte,“ špitl Leon a hladil malou ve vlasech. Malá se od něj odtáhla.

 

,,Slibuješ?“ zeptala se s uslzenýma očima. Leon potlačil slzy a smutek a přikývl. Malá se usmála a utřela si slzy. Leon v těch jejích očích spatřil Adri. Možná měli barvu po něm, ale měl pocit, jako by se skrz ně, dívala ona. Její pohled, ten zvláštní pohled, který mu vždycky říkal, že všechno bude zase dobré.

 

Vzpomněl si jak Adri ještě předtím, než se malá narodila, ležela v nemocnici. Moc dobře věděl, že už tehdy mu ji osud chtěl vzít, ale ještě se na dním smiloval. Ještě mu dal šanci na to sní šťastně žít. Smát se jejím vtipům, líbat její rty, dívat se, jak každé ráno s probouzí díky vůni snídaně, jak ukládá malou ke spánku, jak sklízí potlesk, jak se směje, jak..Jako záblesky mu přeběhl celý jejich společný život. Záblesky, co tvořily film. Znovu se podíval na tu malou. Ne, Adri neumřela. V ní žije dál. V nich. A on bude žít, aby mohla žít ona. Vychová jejich dceru, ze které bude jednou nejlepší akrobatka na světě, jak sama projevila přání už ve dvou letech, kdy shlédla jejich vystoupení. Vstal. Pukalo mu srdce, nechávat tu Adri samotnou,a le to bylo jen její tělo. Její duše, byla dál stále s ním.

 

,,Pojď Rozárko, půjdeme domů..“ řekl a měl se na odchodu. Rose se podívala kamsi do dálky a usmála se.

 

,,Hned, hned!“ zasmála se, doběhla tatínka a chytla ho za ruku. Ještě se podívala za sebe a mrkla.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

To je ...

(Saja Kagome Uchiha, 10. 1. 2011 20:08)

...úplně boží.Taky ale strašně smutný, já u příběhů nebrečím ale tenhle mě dojal k pláči. Úplně nádherný a doufám že ještě něco podobného tu najdu ...

Ani nwm co mám říct

(Liselle, 16. 11. 2009 23:23)

Je to oravdu vinikající.....brečela jsem jako malé děcko kterýmu sebereš hračku......opravdu smutný že Adri zemřela

Měla jsi pravdu

(Vendy, 19. 1. 2009 15:54)

když jsi mi psala o tehle povidce ani v nejmensim si mi nerekla jak uzasna doopravdy je. ale stejne jsi mela pravdu. rikala jsi ze je o necem vic nez o pribehu ktery sis smyslela. a je to tak. Adrianet je to uzasny kus

...

(Nyoko, 27. 3. 2008 18:44)

Takový smutný konec :(...páni já bych do někoho praštila...Tuhle povídku jsem četla cca 4 dny a musim ti říct, že je vážně boží(i přesto, že povídky se smutným koncem moc nemusím ^^). Nejvíc se mi asi líbily Kalosovy přezdívky Kečos a Kečupos u těch jsem vážně umírala smíchy...:D píšeš opravdu skvěle. (třeba z tebe jednou bude spisovatelka ;)) No nic radši už budu končit nebo začnu psát nesmysly, ostatně ty já píšu pořád ^^,
Tak se měj a hlavně pořád piš. Když tě někdo naštve záporným komentářem, tak se na něj vyprdni a piš dál máš opravdu talent... už opravdu radši mizím ČAO... ^^ :)

Nic...

(Aestas Vercantare, 19. 1. 2008 21:29)

jak řekl jeden starý, unavený elf. jsem poctěn, že vás znám...

MOC PĚKNÉ

(Alende M., 1. 1. 2008 17:05)

Páni, opravdu napínavé, řeknu ti, pořád jsem seděla jak zařezaná a četla tuhle povídku. Jsem se málem zbláznila. Dodalas mi odvahu, znovu psát příběhy o Kaleido star. Moc ti děkuju.... :o)
A rada pro příště, kontroluj si hrubky, máš jich požehnaně :o) Ale to jen tak. Jsi moje dobrá víla. Moc ti děkuju, za dodání odvahy.
PS: Někdy ti ji dám přečíst, ať vím, co na to řekneš.

No toto :D

(Akoušek :), 17. 11. 2007 12:13)

No tak jao Adrí si mě naštvala... takhle mě zklamat ..myslel jsem,že příběhy budou stále pokračovat a pokračovat ..no prostě ,že neskončí .. stejně píšeš furt dokola tak by to neměl být problém :P.Když sem se pustil do první povídky hned mě to začalo bavit a naštěstí jsem to začal číst tak trochu později takže jsem měl už nachystaných dalších 28 dílů před sebou takže jsem nemusel an nic čekat.Hned jak jsem dočetl .. hned sem začal číst další.Přečetl jsem je za tři dny.Hrozně se mě povídky líbili a tahle se mě vůbec nelíbí :D ne jako,že by byla špatně napsaná.To ne.Je to krásně napsaný,ale je to smutný.I když sem 17ti letý kluk a kluci nebrečí prostě .. nějaká slza v mém oku se oběvila.Uplně jsem se to snažil zadržet a bolel mě krk.Úplně sem to prožíval jako prostě kdyby umřela ta osoba mě... :( ... jinak moc krásný povídky.. myslím,že se z tebe stala spisovatelka... :))

Leon Alucard Oswald

Kult Adrianet!!!!! :D

(Tyyny, 30. 10. 2007 18:33)

všechny tvoje povídky jsem hltala, jak veverka oříšky... musela jsem si je i vytisknout aby mě nikdo při čtení nerušil.:D Nejvíc se mi líbila tahle poslední,(zvlášt když jsi mě na ni ve škole navnadila;) byla krásná a dojemná(takhle mě už dlouho nic nedojalo) prostě nádherná ... a už jen proto by si zasloužila svoje vlastní náboženství, všichni bychom se k tobě modlili a vzývali tě jako bohyni:D no a já jako velká fanynka bych ti psala óbrtransparenty a pištěla bych ze všech pištivých holek nejpištivěji ... tak prosím piš dál tak nádherné , užasné, excelentní, prímové suprové povídky, :-*:):D;)

máš můj obdiv a myslím že nejen můj

(Arkela, 29. 10. 2007 20:56)

myslím, že tohle byla tvoje nej povídka takhle už po několikáté rozbrečet to se hned někomu nepovede. Je to smutný,ale i takový je bohužel život nemilosrdný a krutý... Je to moc nádherný co nádherný přenádherný ani nevím jak to popsat na to prostě slova nestačí všechny povídky KALEIDO STAR A MY byly opravdu hezké a některé hlášky jako "KEČOS" a pod. ty nikdy nezapomenu. A docela bych ráda věděla jak to bude dál s malou Rose a s Leonem... myslím po pár letech...
No prostě Adri já se ti hluboce klaním...Máš můj obdiv a myslím,že ne jen můj :)

tleskám a klaním :)

(Elleanor, 29. 10. 2007 15:47)

tak můžu Vám říct Vážená paní spisovatelko, že jste dosáhla snad úplného maxima :) Takhle dojemně napsat poslední díl - nááádhera :) Navíc obdivuju, že i v tak smutném textu dokážeš vykloubit trochu úsměvu - např. při té větě: Nejdřív si myslel, že je jedna z nich, potom mu došlo, že mají tak mladou trenérku :D To bylo takové milé :D
A je pravda, že Adri je tu stále pořád ... krásné a dojemné zakončení s Rose :)) Jsem zvědavá na další povídky, co vymyslíš :)
Asi se vrátím úplně na začátek a budu si to číst odznova :) Myslím, že tohle člověk může číst pořád a pořád dokolečka a neomrzí ho to :) A možná si při té příležitosti vypíšu i ty nej hlášky :D Na některé se fakt nedá zapomenou :D:D:D:D:D:D
Krásné povídky - všechny, do jedné :))

chjo

(Andy, 28. 10. 2007 21:58)

tak teď se ti oplavdu povedlo mě rozbrečet....je to moc klásné ale zároveň až moc smutné...jindy bych ti napsala jen tak dál,ale teď nevím jestli ci vidět osamocené Loena a Rose...

neeeee

(Samííí, 28. 10. 2007 21:30)

Bože už mám mokrej aji stůl. Ještěže mám rýmu a mám tu zásobu kapesníčků....brečím tu, jak želva...proč to musí tak skončit? Vždyť se všichni natrápili už dost, proč musí malá Rose, taky přijít jako dítě o někoho milovanýho? To je všechno tak nespravedlivý.... jinak shrnutí: četla sem to s hodně velkou chutí, pokaždé sem se těšila na další díl a celkově uplně užasný... Adrianetko máš velkou budoucnost =*

opravdu stékají po mé tváři..

(Nime, 28. 10. 2007 21:09)

dokázala jsi to.Ještě nikdy mě nedokázala povídka rozbrečet,ale ty jsi to dokázala.*smrk*Vím,že Rose bude vyjímečná po matce.Jsem ráda,že to skončilo takhle byl to vynikající konec,ikdyž smutný,přesto hoden největšího potlesku všech dob...Adianet myslím si,že jsi se překonala a našla jsi svou cestu k vysněnému cíly..=)

:´(

(Herwen, 28. 10. 2007 20:58)

Tak na tohle už nestačila ani tuna prostěradel :(. Je to tak smutné, ale přitom nádherné :(. Adri asi Tě vážně killnu ;). Ale líbí se mi, ta narážka, že Adriina duše nezemřela, ale že je stále s nimi :)