5. díl: Tajnosti
Jen mlhavá tvář a mraky nad krajinou. Oslepivá zář a slyšet myšlenky zahynout. Kéžby pravda prostoupila tvé srdce..Jen hořkosladce..
,,Au!“ sykla Adri, když jí
chodidlo potřísnila smaragdová tekutina s hojícími účinky.
„Dnes to nech v klidu, zítra
si to zase vyčisti a s pořádnou dávkou nových obvazů a tlustýma ponožkama budeš
skákat do tří dnů jako kamzík,“ prohlásila energicky Sára a setřela jí
přebytečné kapky dezinfekce z nohy ubrouskem. Následoval obvaz. Adri jen
nepřítomně kývla
„Co je to s tebou?“ optala
se jí Sára, zatímco jí ránu stále obvazovala.
„...He? Cože?! Nic!“
vykoktala Adri a poté se opět ponořila do myšlenek.
„Notak, jsi mimo...“
„Ne..“
„Myšlenkami jsi na jiné
planetě..“
„Ne..“
„Nebo aspoň v jiné sféře..“
„Ne.“
„Či dimenzi.“
„Ne.“
„Či u někoho v bytě..“
„N-ne!“ Adri si povzdechla a
schovala hlavu do dlaní. Co to s ní je? Tohle není ona. Své starosti vždy
zásadně tajila před okolím, nechtěla jim kazit náladu.
„Tak dobře, když
nechceš...ale kdyby ses chtěla svěřit..“ Sára na ní mrkla a poté vstala.
„Víš, kde mě najdeš!“ dodala
ještě ze dveří ošetřovny. Adri se nepohnula z místa. Tolik let doufala. Tak
dlouho věřila. Co teď? Komu má věřit? V koho doufat?
Muž v černém plášti zaklepal
na dveře malého rodinného domku.
„Moment!“ ozval se přívětivý
ženský hlas z útrob domku. Muž lehce znervózněl. Zatnul pěst. Už nadešel čas,
už jí musí přestat lhát! Náhle mu dveře otevřela žena ve středních letech s
krátkými lehce prošedivělými vlasy. Muž pootevřel ústa. Znal ji. Vídal jí
tolikrát, když se díval na ni. A přesto mu v téhle chvíli došla slova. Tahle
žena byla pro něj velmi důležitá. Byla důležitá pro ni.
„Přejete si?“ otázala se ho.
„Já...j-já....směl bych se
dozvěděti, kde bych zřel Adrianet?“ a je to pryč. Kostky jsou vrženy.
„Je mi líto pane, odjela do
Ameriky,“ zachmuřila se žena.
„Smím-li se ptát, kam
odjela?“
Kostky jsou vrženy...
Adrianet stále seděla na
dřevěné židli a upřeně sledovala kout ošetřovny. Léta ubíhají. roky plynou. Čas
ubývá. Kolik ještě?
„Leone?“ muž, kterému bylo
toto zavolání adresováno, se s kamenným výrazem pozastavil a lehce zpomalil.
Jak nerad ten hlas slyšel.
„Leone neviděl jsi Adri?
Máme jít spolu na.,“
„Obávám se, že spolu nikam
nepůjdete,“ zastavil Jutiho proslov. Mladík s blond vlasy se na něj nechápavě
podíval.
„Zranila se, je na ošetřovně, patrně,“ dodal na vysvětlenou král sněhových svahů a mrazivých luk a pokračoval dál k tělocvičně. Juri se zhrozil.
Po skleněné okenní tabuli stékaly dešťové kapky jako po klouzačce. Zachmuřený pár očí je sledoval a v očích se zračilo tolika nezodpovězených otázek. Na povrch vyplouvaly vzpomínky a nepříjemné noční můry. Pár kaštanových očích uzřel, jak v dešti spěchají dva milenci schovaní pod deštníkem. Adrianet si povzdechla. Už dost bylo čekání. Zrovna v ten moment někdo dveře otevřel.
,,Tak spusť,“ ozval se ode dveří Kalosův hlas hned po lehkém povzdechnutí.
,,Kdo?“ vyřkla Adrianet do ticha svojí otázku.
,,Víš to sama lépe než já,“ odpověděl jí šéf, zatímco usedal za svůj stůl ve své pracovně.
,,Ale proč?“ obočí se jí zkřivilo lehkým nepochopením.
,,Proč se nezeptáš jeho? Myslíš, že se mi svěřuje? Feh..“ uchechtl se Kalos. Bez dalšího protahování zamířila s mírným kulháním ke dveřím a zavřela za sebou dveře.
,,Dík, že jsi přišla, až si bude zase chtít popovídat sama se sebou, víš kam zajít…“ pravil ještě do ticha a ponořil se do svých dokumentů.
Tři, dva,
jedna....Zaklepala. Slyšela z bytu kroky a za chvíli už se otevíraly dveře. Už
bylo pozdě.
„Potřebuješ
něco?“ otázal se lehce překvapeně. Tím víc překvapeně, že nebyl ani antarkticky
ledový.
„Já...posílá
mě za vámi Kalos..,“ až do této chvíle upínala své čokoládové oči do země.
Všiml si toho. Spatřil její nervozitu, vyčetl ji z očí. V duchu se jemně
pousmál a pootevřel dveře.
„Pojď
dál.“ Vyčkal, dokud nevešla dovnitř a zavřel je za ní. Byla v pasti, blesklo jí
hlavou.
„Dáš si něco?“ zeptal se jí a uvedl ji do obývacího pokoje, poté zmizel v kuchyni.
„Čaj, děkuji,“
zavolala za ním, trošku chraptěla, hlas jí malinko selhával. Leon se pousmál.
„Co noha?“ otázala se zdvořile až se tomu skoro sám podivil a naservíroval před
ní šálek teplého čaje a sedl si naproti ní.
,,Bude v pořádku, děkuji,“ odpověděla a nastala chvíle ticha. Leon z ní nespustil zrak, což jí na odvaze nijak nepřidávalo. Po chvíli se nadechla.¨
,,Proč mě chcete trénovat?“ odvážila se po chvíli a doufala, že její slova nevyzněla přespříliš drze. Vstal a zamířil k oknu, ruce strčil do kapes. Bez odpovědi. Polkla. Nevěděla co má dělat, jestli čekat, či odejít. Nakonec se rozhodla napít čaje
„Slyšela jsi někdy o Pařížském festivalu akrobacie?“ prořízl jeho hlas napínavé ticho.
„Myslím, že Layla se mi o něm zmínila,“ přikývla, jakmile odložila šálek.
„Chci tam jet s tebou.“ Bylo ticho. Adrianet se na Leona nevěřícně podívala. Jestli nechápala předtím, tak teď už vůbec ne.
„Proč?“ bylo to jediné na co se zmohla. Než se stačila nadát opíral se Leon o opěrky křesla, na kterém při její smůle seděla. Tudíž svůj obličej udržoval jen ve velmi mlhavé vzdálenosti od toho jejího. Polekaně se trošku zatlačila do křesla a na sucho polkla.
Adrianet nepřemýšlela, ani nemohla. I kdyby chtěla se bránit, nedokázala by to, její tělo vzalo nad ní kontrolu. Příliš dlouho byla sama. A už zcela cílevědomě a přesto nechtěně její dlaně vpluly pod jeho košili a prsty se skrývanou nesmělostí zcela ovládnuté smyslností dobývaly každý další centimetr jeho rozpálené kůže, jakoby ji snad chtěly svést. Zatímco jedna její ručka ho sváděla kolem pasu, druhá mezitím objevila citlivé místo na vypracované hrudi. Na setinu vteřiny se zastavil, přitiskl ji ke stěně a pokračoval v polibku a hlazení jejího těla s ještě větší intenzitou. Jakmile ovšem jeho prsty si začaly pohrávat s knoflíčkem na její blůze, zastavila zkoumání jeho těla a vší silou se od něj odtrhla. Než se stačil nadát, zaklaply za ní dveře od bytu.
Komentáře
Přehled komentářů
Pustím se do opravy a pošlu, ju? Díky moc
dotaz
(A.Jayka, 6. 4. 2008 20:42)
ahoj, chci se jen zeptat..malý nevinný dotaz:-)
Přijímaš povídky od různých autorů a jsi ochotná je uveřejnit na své stránce... Mám jednu, ale nemám ji kde uveřejnit, myslíš, že by to mohlo být u tebe?
Budu ti vděčná:-)
Já umřu...
(Nyoko, 2. 4. 2008 7:23)Nééé...kde máš pokračování...?! Já dostanu infarkt...^^ prosím, prosím hoď sem brzo další dílek... :)
Super!
(Sora, 19. 3. 2008 7:17)Pěknej díl a dofám že brzo bude další pokračování a jestli chceš tak se podívej i na můj blog anime13.blog.cz je tam i povídka ale nevím jestli se ti bude líbit
To je na infarkt :D
(Herwen, 16. 3. 2008 20:49)Mamíííí :o***** Ty zapříčiníš svými povídkami hromadu srdečních infarktů máš mě na svědomí :D je to supééééér :D
sugoi
(Arkela, 13. 3. 2008 23:25)Tak to sem od Leona nečekala,ale zase na druhou stranu mě to příjemně překvapilo. Supér doufám,že sem dáš brzy pokráčko...jinak tady samou nedočkavostí zešílím :))
lol *nemůže z toho*
(Amnius Chrobákus, 13. 3. 2008 17:11)Tak leon se s tím neštve:D No tož vyrazilo mi to dech a musel jsem to rozdýchávat hodně dlouho... Prostě skvělý, úžasný supr atd.;) a pokráčko!!!
šok*nosebleed*
(Nime, 13. 3. 2008 14:19)OMG!!!!!!!!!!!!teda vidím,že úospícháš xDDDD jsem čekala,že jí seřve a on e z něho vyklubal taký milouš???pokráčko=)
ok:-)
(salem, 7. 4. 2008 19:32)