Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. díl: Proč?

26. 1. 2008

Byl krásné svěží ráno a ve vzduchu poletovalo cosi zvláštního, ovšem nikdo tomu nevěnoval zvláštní pozornost. Ani Adrianet, která spala tvrdým spánkem. Náhle jí však někdo začala lechtat. Ohnala se rukou po neznámém pachateli. Uslyšela Juriho smích.

„Být tebou, měla bych dobrý důvod, proč mě budíš,“ zabreptala Adri z polospánku a povytáhla si přikrývku nad hlavu. Najednou ale byla přikrývka tatam.

„Hej!“ ohradila se nevrle.

„Vstávej hvězdo, máš trénink,“ svěřil se jí se svým důvodem. Adri zamžourala a jakmile se jí rozlepila oční víčka, spatřila Juriho, jak si zapíná košili a kontroluje, jestli vstává.

„Už? U sta archandělů, kolik je?“

„Půl osmé.“

„Vy nejste lidi...“ zabreptala a natahovala se, aby se opět přikryla, ale Juri ji vzal do náruče a mířil s ní do koupelny.

„Ne, do vody ne!“ začala se smíchem ječet a bránila se seč mohla.

„Slibuješ, že vstaneš?“

„Slibuju, čestný skautský andělský, Juriii,“ nasadila Adri poražený tón a prosící výraz zároveň. Její mučitel jí tedy pustil na zem.

„Budeš snídat doma?“

„Ne, asi půjdu do Kaleida, abych se trochu seznámila s ostatníma,“ odvětila Adri a vyhoupla se na stolek pod zrcadlem, aby mu upravila košili.

„Dobře, vyzvednu tě pak a půjdeme někam na oběd, jo?“ Adri poté přikývla. Juri jí ještě dal letmý polibek na tvář a pak odešel. Adrianet se protáhla, zívla a zamířila se chystat.


Za necelou půl hodinu vkročila do jídelny oblečená do džínových kraťásků a bílého tílka, vlasy měla z části zapletené do copu. Rozhlédla se kolem a poté zamířila k pultu, kde si nandala salát a pomerančový džus a zamířila k volnému stolu. Už už se chtěla dát do jídla, když si povšimla toho muže s dlouhými stříbrnými vlasy, se kterým se včera viděli v tělocvičně. Opět zavřela pootevřená ústa, vidličku položila na talíř. Měla pocit, jakoby celé její tělo zamrzlo. Nebo naopak, rozhořelo se. Sledovala, jak muž elegantně smočil své rty v šálku kávy. Její ruka instinktivně a velmi nenápadně sevřela okraj stolu. Co se to s ní děje? Ještě včera na ní řval. I přes to..blbost. Najednou si vzpomněla na slova Leily a tiše si pro sebe povzdechla. Měla ji přečtenou. Co to s ní sakra je? Měla pocit, že jeho kůže přímo svádí k pohlazení..k...

Najednou jí výhled zkazil hlouček akrobatek, které šly k stolu a Leona tak zakryly. Když přešly, byl pryč. Adri vstala a vyběhla z jídelny. Zrychleně dýchala.

„Prober se Adri, co to proboha vyvádíš,“ zašeptala si pro sebe, zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, což se jí po chvíli podařilo. Spokojeně se usmála a otočila se zpět do jídelny, ovšem do někoho skoro narazila. Dívala se přímo před sebe a spatřila onu černou košili a na hrudi řetízek. Přesně ten, na který upínala svůj zrak před chvílí. Tedy spíše na jeho majitele. Zrychlil se jí dech.

„Hledáš někoho?“ zeptal se lehce chladně, ale z jeho hlasu byla slyšet zvědavost.

„N-ne,“ snažila se, aby to vyznělo jistě.

„Vlastně ano, chtěla jsem se s vámi seznámit, budeme spolu pracovat. Adrianet Renawalti, těší mě!“ napřáhla k němu ruku a podívala se mu do těch omamně krásných fialkových očí.

„Leon Oswald, potěšení na mé straně,“ odpověděl jí a stiskl její ruku. -Tep jí buší rychle. Jak zajímavé...-pomyslel si. Jen o dvě vteřiny déle, než bylo nutné.

„Já...když dovolíte...ta ruka...“ Adri se lehce začervenala.

„Co je s ní?“

Držíte jí. A obávám se, že ji při snídani budu potřebovat.“ Leon okamžitě ruku upustil. Co to s ním k čertu je? Bez rozloučení zamířil pryč. vůbec nic mu nedávalo smysl. Adri se dívala za ním lehce překvapeně, leč si oddechla, že vidí jeho záda.


O dvě hodiny později už Leila školila tanečnice. Adri seděla u zrcadla a pila z láhve. Při té hudbě se jí mihla v hlavě představa. Uzavřela láhev a rozhodla se navštívit Margaret, která měla na starosti režii jejich vedlejších představení. Doskákala až k šéfovně, kde měla dotyčná osoba čistě teoreticky být. Vdechla do sebe čerstvou dávku kyslíku a zaklepala.

„Dále!“ ozval se lehce nevrlý hlas Kalose.

„Kalosi, neviděl jsi madam Margaret?“ spustila Adri a nakoukla dovnitř, přičemž putovala pohledem po celé místnosti. Náhle se však lehce zarazila. u okna stál Leon s rukama v kapsách se svým antarktickým výrazem. Byl překvapen, že ona dívka si tyká s Kalosem, moc takových lidí neznal.

„Měla by být u Miy, jdi po hluku a třískání talířů,“ odvětil jí nijak nevzrušeně. Leon se ještě více podivil. Vtip? Od Kalose?

„Rozkaz!“ už už chtěla Adri salutovat.

„Co jí potřebuješ?“ zeptal se jí šéf, když už byla téměř na odchodu.

„Noo, poslouchala jsem nějakou hudbu a najednou ve mně cosi udělalo vžum a pak cvak a pak.....“

„Zkrať to.“

„Dostala jsem nějaký drobný nápad na....scénu našich představení,“ pípla trošku nesměle Adri a zvědavě pozorovala podlahu. Po chvíli se odvážila zvednout svůj pohled ke Kalosovi. Muž si narovnal své sluneční brýle a opřel se do svého křesla.

„Zajímavé...Juri se tedy nemýlil,“ odvětil potichu Kalos lehce zamyšleně. Adri se na něj nechápavě podívala. Leon ještě více zledovatěl.

„Říkal, že máš divokou fantazii,“ odpověděl Kalos na nevyřčenou otázku. „Kromě jiného,“ dodal ještě a koutky mu lehce zacukaly.

„Mizera,“ ucedila pouze Adri. „Zapíšu si ho na svůj seznam spešl vánočních dárků. Mezitím, pánové,“ Adri udělala drobné pukrle a pak zmizela. Leon se zadíval na dveře. Byl rád, že viděl její záda a přes to...

„Takže co ten festival?“ vyrušil ho Kalos.


Adri za sebou zavřela dveře šéfovny a popadala dech. Měla dojem, že jí v srdci pochoduje stádo slonů. Opřela se o zeď a ze všech sil se snažila uklidnit. Co to s ní sakra je? Proč, proč v Leonově přítomnosti si její tělo objednává srdeční příhodu? Možnost se tu nabízela, ale.....Blbost. Vykročila tedy směr ubytovna s již zcela jinými myšlenkami, které se konkrétně týkaly tanečních vystoupení. Byla tím nápadem nadšená a byla si jistá, že by ji bavilo se na něčem takovém podílet.

Jakmile již byla před dveřmi bytu Miy, pochopila Kalosovu narážku.

„Nenene drahoušku, nic takového na sobě tanečnice nemůžou mít, je to moc uzavřené, chce to víc dravosti!“

„Nechceme z nich udělat hledané zločince, ale tanečnice! Dále!“ ozval se naštvaný hlas Miy, jakmile Adri zaklepala. Dívka se nadechla a připravena se bránit, vešla.

„Adri! Ahoj! My se vlastně ještě neznáme, sice já tě znám z fotky, ale vlastně neznám a ty znáš mě, ale vlastně neznáš, eh, já už mlčím, Mia, těší mě!“ vyhrkla Mia a vyskočila, aby si s Adri podala ruku. Bylo na ní opravdu vidět, že je velmi ráda za návštěvu.

„Těší mě, Adrianet,“ pousmála se na ni a poté pohlédla na Margaret.

„Kalos mě za vámi posílá, měla bych takový menší skromný nápad..,“ trošku se začervenala, ale působila jistě.

„Povídejte, dítě,“ odvětila elegantní žena bez úsměvu, byly na ní ještě patrné známky rozčílení. Adri ignorovala poznámku o dítěti. O téhle ženě už leccos slyšela a dle jejího názoru a názoru Juriho, by tvořila s Leonem dokonalý ledový páreček. O to se i Margaret horlivě snažila, leč zatím bez úspěchu.

„Asi takhle...“



„Anno, neviděla jsi Adri?“ zastavil Juri na chodbě mladou akrobatku s krátkýma fialovými vlasy.

„Je tuším u Kalose, na koberečku,“ odpověděla mu dívka nijak nevzrušeně a mířila do tělocvičny. Juri se zamyslel. Není tu ani pár dnů a už si ji zavolal Kalos do šéfovny. Povzdechl si. Byla živel.

„Lásko cos zas..“ vkročil Juri do šéfovny, ale zastavil se. Uvnitř byla nejen Adri a Kalos, ale taky , Leon a Leila, která vypadala lehce pobaveně.

„Teda Juri, to mi budeš muset vysvětlit,“ neovládla se Adri a potlačovala smích. Juri na ní vrhl lehce uštěpačný pohled.

„Co to bylo tentokrát Kalosi? Rozbité okno nebo svedený akrobat?“ rýpl si Juri. Adri už už namítala něco říct.

„Máme poradu, zavolal jsem pro tebe, ale nikde tě nemohli najít,“ Kalos si postrčil své brýle a lehce se zatočil na řidli směr Juri.

„Sakra, prohrála jsem sázku,“ povzdychla si Adri a podepřela si bradu. Juri ji ignoroval a tázavě se podíval na Kalose.

„O co, že s těma mimozemšťanama o úniku aspoň vyjednával,“ šeptla Adri k Leile, ta se na ni usmála. Kalos na ní hodil přísný pohled a tak Adri ztichla a narovnala se v křesle.

„Takže Leone, Leilo?“ Kalos se tázavě podíval ke dvoum jmenovaným. Leila s úsměvem kývla. Leon nejevil známky života, natož známky souhlasné reakce.

„Pakliže se Leon nehodlá obtěžovat, vezmu to klidně sama Kalosi,“ řekla už Leila bez úsměvu.

„Nepřipadá v úvahu, musíte nacvičovat i tanec, máš toho požehnaně. Leone?“ Kalos znovu požádal akrobata o slovo závěrečné. Juri se nechápavě podíval na Adri, ta vypadala lehce znuděně a vrátila mu pohled, který by mohl klidně říci, mě se neptej, vím toho asi tolik, co ty.

„Když tedy nechceš, tak...“

„Neřekl jsem, že nechci. Beru to,“ odvětil bez známky jakékoliv emoce Francouz a odešel z pracovny. Kalos se potěšeně pousmál.

„Strýčku Fido, strýčku Fido, povíš mi pohádku?“ ucedila koutkem Adri. Juri tutlal smích. Leila se tvářila tajemně. Kalos ještě víc.

„Já se snad začnu bát,“ pípla Adri.

„To budu zase dneska spát bez peřiny,“ neudržel Juri za zuby rýpavou poznámku načež Adri ho propíchla uštěpačným pohledem.

„Zítra v sedm,“ odpověděl Kalos.

„Ne,“ odpověděla Adri.

„Co ne? Nevíš, co chci říct.“

„Ať je to cokoliv, říkám...“

„Akrobatický trénink.“

„..Ano! Počkat! Mě bude trénovat Leon?!“ vymizelo Adriino zděšení, aby se hned zase vrátilo. Kalos přikývl.

„A pokud to půjde, tak i já,“ usmála se na ní Leila.

„Kdo?“ zeptala se po chvíli Adri.

„Kdo co?“

„Kdo ti o mě řekl, že trénuji.“

„To je výrobní tajemství,“ ušklíbl se Kalos. Juri stál tiše v pozadí.

„Jednoho krásného dne mě to ranní vstávání zabije,“ odvětila Adri pouze. Věděla, že z Kalose něco dostat je předem určeno k neúspěchu. Poté vstala a odešla. Juri tam ještě chvíli zůstal.

„Jakým právem...“ začal tiše.

„Nehraj komedii, má talent, chce to dělat, proč bránit?“

„Do toho ti nic není Kalosi,“ vyštěkl Juri.

„Uklidni se.“

„Neuklidním se! Máš ty potuchy, co tím ohrožuješ?!“ Bylo ticho. „To jsem si mohl myslet,“ šeptl a odešel.

Adri se mezitím rozloučila s Leilou, která si musela něco zařídit a zamyšleně bloudila po chodbách. Zdálo se jí zvláštní, že jí bude trénovat Leon. Vždyť ještě včera na ni křičel, ačkoliv ji tehdy prostě nepoznal. Dnes se choval vůbec nějak divně. A ona....ona co? Taky jí dnes nebylo nejlépe, byla až moc nervózní, neposeděla dlouho na jednom místě. Na to pomůže jen jediné...

Zarachotila klíči v Juriho bytu a za chvíli klapl zámek a dveře se otevřely Opět je za sebou zavřela a zamířila do útrob bytu. Trošku bezmyšlenkovitě popadla svůj kufr a vytáhla z něj černé sportovní plavky se dvěma žlutými pruhy na bocích. Rychle se převlékla do plavek, na sebe hodila jednoduché letní šaty, nazula si pantofle a za chvíli už byla zase pryč. Vesele si to mířila ven s Kaleida přímo k pláži. Po chvíli došla na poměrně klidné místo a tak rozdělala osušku, vysvlékla si šaty, zula pantofle a zamířila do vody. Jak postupovala k moři, drobné vlnky jí postupně olizovaly chodidla. Voda byla příjemná a nádherně průzračná. Jakmile měla vodu po pás, udělala do ní menší skok a začala plavat. nechtěla plavat od pobřeží moc daleko, patnáct metrů nanejvýš a jelikož moře bylo klidné, nebyl to žádný problém. Pousmála se a plavala dál a dál v té nádherné mokré kráse.


-Proč? Proč jsem souhlasil? ...Protože jsi to navrhl, ty hlupáku...Prč vlastně? Co je vlastně ta dívka zač? - Leon kráčel po pobřeží a snažil si vyčistit myšlenky. Nevěděl, co ho to táhlo ven, ale uvnitř Kaleida, tělocvičny či ubytovny se prostě nedalo dýchat. Cítil se tam svázaný, ačkoliv už neměl důvod. Sophiin sen přece splnil, nebo ne?

Zrovna procházel kolem hloučku dívek, které na něj házely významné pohledy. Lehce se zamračil, nevšímal si jich a šel dál. Žádná z nich k němu nikdy neudělala krok, žádná z nich mu nikdy nepodala ruku, žádná z nich nikdy nesebrala dostatek odvahy a sebeúcty, aby se mu slušně představila. Žádná...Náhle se pozastavil.

-Tak proto...- V jeho očích se zračil mírný úžas.


V dáli se zahřmělo, vlny se začaly zvedat. Adrianet byla ráda, že už plave ke břehu, ačkoliv doplavat tam, bylo stále těžší a těžší. Dala do pohybu všechny svaly a nakonec se lehce vysílená dotkla chodidly písku na dně a došla ke své osušce. Spokojeně se usmála, kdy spatřila v dáli bouřkové mraky. Nadechla svěží vzduch, lehla si a nechala se vysoušet slunečními paprsky, dokud ještě svítily.


Leon se s nelibostí podíval na obzor. Bouřka. Neměl ji nikdy moc v lásce. Připomínala mu ji. Sophii. Lehce se zamračil a přidal do kroku.


První kapky započaly padat na téměř sněhobílou pokožku Adrianet. Pousmála se a nadechla se znovu, teď už intenzivnější, vůně bouřky. Milovala ji. Vstala, natáhla si šaty, pantofle vzala dvěma prsty ruky, přehodila si tašku s osuškou přes rameno a zamířila pomalým krokem ke Kaleidu.


Leon se znovu lehce zamračil. Kousek před ním se ve vzduchu vznášely ty černé divoké vlasy s nádechem kaštanů, které nesly stopy po zmoknutí. -Nejspíš si byla zaplavat...CO teď? - Napadlo ho. Vždyť má stejný směr jak on. Šla pomalu, ale on nechtěl zmoknout, takže musel jít rychleji. Přeci ji ale nemůže jen tak minout. A proč ne? Byl zmatený a to ho ještě více znepokojovalo. Zrychlil...Proč?


Au,“ sykla Adri. Na něco šlápla. Rozhlédla se, ale nikdy žádná lavička nebyla. Opatrně si tedy stoupla na nezraněnou nohu a podívala se na chodidlo té druhé, kterou předtím ohnula v koleni.

Sedni si,“ ozvalo se najednou za jejími zády, až se lekla a lehce se zapotácela. Ucítila ruku na své paži, která vyrovnala její rovnováhu. Kdo??

Leone?...To- to nic není,“ zakoktala se lehce. Připadala si najednou jako blbec.

Sedni si,“ trval na svém a zatlačil ji mírně k zemi tak, že se nakonec posadila. Klekl si k ní, chytil její nohu a prohlédl si její chodidlo. Lehce ohromeně sledovala, jak si lehce starostlivě prohlíží její zranění...a kapky deště mu stékají po vlasech a tváři...Proč?

Teď to zabolí,“ varoval ji předem a vytáhl jí střep z nohy. Uslyšel slabé syknutí.

Lidé by měli být opatrnější,“ pípla Adri s mírným povzdechem, když se trochu vzpamatovala, že jí Leon ošetřuje.

Ty taky,“ dodal po chvíli.

Já jsem si jen řekla...,“ chtěla něco namítnout, ale spatřila, jak se Leonovi křiví lehce obočí.

Jsi naše přední tanečnice. Nohy jsou to hlavní, co na představení budeš potřebovat,“ vytkl jí a vytáhl z kapsy čistý kapesník, aby jí mohl obvázat zranění. Předtím však jí setřel pramínky krve z chodidla. Náhle Adri pocítila kromě pálení i něco jiného a lehce by se ošila, ale....ale.

„Zajdi si na ošetřovnu, chce to dezinfekci,“ Leon vstal a beze slova odešel. Adri do vzduchu jeho směrem natáhla ruku a chtěla něco říct, chtěla poděkovat, chtěla...Co vlastně chtěla? Jen kapky padaly na její kůži. Kapky a...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Vazne

(Maya, 13. 7. 2008 18:13)

Uzasne, uz ma nenapadaju dost vystizne slove- uzasne, neskutocne, skvele

páááááni

(Arkela, 30. 1. 2008 21:33)

adri super těším se na pokráčko vyvbíjí se to moc dobře a mě to začíná víc a víc zajímat...
a líbila se mi třeba to jak Adri říkala: najednou ve mně cosi udělalo vžum a pak cvak a pak.....“
prostě jen tak dál ;)

A.. a.. a??

(Trdlos, 30. 1. 2008 16:57)

:D:D
skvele, skvele.. nemame cas.. :D:D nebo spis nemuzeme cekat ;)

skvělý

(Samíííí, 30. 1. 2008 16:11)

těším se na pokračko;):)=)=*

supa

(Andy, 26. 1. 2008 23:19)

no jen tak dál...mooooooooooc krásný...už ci pokráčko XDDD

pekne

(Sora, 26. 1. 2008 21:53)

Jen tak dale je to cim dal lepsi,tak se snaz!!!