Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. díl: Nalezení harmonie

7. 11. 2007

Při cestě zpět vzal Sesshomaru Mai do náručí a ať se dívka bránila smíchem sebevíc, z obětí s emu nevymanila.

,,Pusť mě, ďáble!“ smála se dál a nevzdávala to Mai.

,,Kdepak, pustím tě a utečeš mi a kdo mi bude dělat společnost po večerech?“ odpověděl ji s klidným výrazem, ale čertíčky v očích.

,,Jaken?“ zeptala se ho s cukajícími koutky. Sesshomaru se začal smát. Bylo to snad poprvé, co ho slyšela smát. Dříve i úsměv byl vzácný, ale jeho smích byla pro ni rajská hudba. Bylo to něco jako znamení a důkaz, že ji opravdu miluje. Přitom se Mai podařilo mu z obětí vymanit a taktéž se zpěvem veselosti se mu snažila utéct. Stačilo pár skoků a byl před ní. Chytil ji za obě ruce.

,,Pusť mě,“ smála se dál. Náhle ale přestala a jen se mu zadívala hluboko do očí. Políbil ji. S láskou, vášní a touhou být navždy jen s ní. S úsměv v duši jeho polibek oplatila. Obtočil jí ruce kolem těla, přičemž s emu prsty proplétaly mezi pramínky jejich havraních vlasů a přitiskl si ji k sobě. Nikoliv hrubě, ale tak něžně, jako by snad Mai byla křehká květina, kterou musí před vším chránit. A to taky musel. Náhle se zarazil a zvedl pohled kamsi.

,,Děje se něco?“ zeptala se ho znepokojeně. Přikývl.

,,Cítím démona,“ šeptl.

,,Kde je Rin?“ napadlo Mai jako první. Rin! Sesshomaru vzal Mai znovu do náruče a pár skoky byly již nadosleh křiku malé dívenky a marné snaze Jakena zastavit ohňovou démonickou tyčí démona.

,,Počkej tady,“ pravil k ní a položil ji na zem. Rozběhl se k Rin, ke které se blížil démon, jemuž v cestě stál ještě Jaken. Jenomže jakási podivná sila Jakena odmrštila daleko a dívenka byla nechráněná. Sesshomaru již chtěl s démonem udělat krátký proces, jenže co náhoda nechtěla, cestu mu zastoupil jiný, který ho značně zaneprazdňoval. Dívenka tudíž byla dána napospas démonovi.

,,NECH JI NA POKOJI!“ zařvala na něj Mai. Démon se po ní otočil.

,,A to mám sežrat, že nějaký ubohý člověk s prázdnými ručičkami mi v tom zabrání?!“ vysmál se jí onen netvor. Mai se zachvěla hněvem. Smál se i onen démon, který bojoval stále se Sessmorem. Náhle zpod démona u Rin vyšvihly lijány a obtočily se kolem něj. Netvor se vzpíral, ale nebylo mu to nic platné.

,,Sežer si tohle!“ vykřikla Mai zhnuseně. Lijány se najednou stáhly a rozčtvrtily démona na tisíc kousků. Všichni umlkli.

,,Můj bratr!!“ vykřikl druhý démon a rozběhl se k Mai. Dívka s čímsi v očích se k němu jen otočila a jedním pohybem ruky k němu vyslala ohnivou koulí, která ho spálila na uhel. Poté se otočila a rozhlédla se, jestli je poblíž ještě někdo, kdo by chtěl malé ublížit. Když nikoho nespatřila, se zářivým úsměvem se otočila na Rin.

,,Jsem zpět, pojď ke mně drobku,“ řekla a klekla si na zem. Rin však stála na místě. Poté udělala jen pár kroků váhavě a to sice k Sesshomarovi. Ten se stále díval na Mai.

,,Co se děje?“ zeptala se jich dívka nechápavě.

,,Uvědomuješ si vůbec, cos právě udělala? A hlavně jak?“ zeptal se jí s ledovým výrazem. Nejdřív se mu lehce nechápavě podívala do očí, poté se rozhlédla kolem. Náhle se jí v očích objevilo obrovské zděšení a zhnusení.

,,Ach můj bože...“ vydala ze sebe pouze, když viděla ty čtvrtky rozsekaného démona a dalšího zuhelnatělého. Podívala se na své ruce, na které dotřískla krev. Váhavě udělala několik kroků zpět a poté se rozeběhla pryč.

,,Mai!“ vykřikla Rin slabě a chtěla se za ní vydat.

,,Nech jí být,“ přidržel jí Sesshomaru. ,,Potřebuje bát sama,“ dodal ještě.


Mai běžela bezmyšlenkovitě za nosem. Občas zakopla a spadla, ale co nejrychleji vstala na nohy a běžela dál. Daleko, předaleko, aby utekla od minulých činů, od potěšení zabíjet, od sebe... Znovu spadla. Zůstala ležet a začala plakat ze srdce. Slzy jí tekly proudem a zmáčely jí vlasy kolem obličeje a šaty. Vzlyky se rozléhaly po celém lese. Co se to s ní stalo? I Sesshomaru byl v šoku a to je démon. Sesshomaru, její Sesshomaru! Co si o ní pomyslí? Ani ji nehledá, ani se ji nesnaží utěšit. Ztratil o ni snad zájem? Líbila s emu snad jako nevinná holčička? A teĎ, když je z ní vražedkyně...Utřela si tvář zakrvácenými dlaněmi. Začala ruce utírat do trávy, ale krev né a né pustit. Slyšela hučení vody a vydala se tedy tím směrem. Došla k místu, kde se do menšího jezírka vléval malý vodopád. Bezmyšlenkovitě si sundala oblečení a vkročila do křišťálové vody, která z ní smývala každý hřích, každý problém, každou starost. Potopila se a užívala si stavu beztíže. Vynořila se a zaplavala naproti ke břehu. Opřela se zády o břeh a sedla si na dno, které bylo zde v optimální výši. Co se to vlastně stalo? Jeden krok. Ten jeden krok, který udělala před necelými dvěma měsíci způsobil, že byla nyní v jiném světě, zamilovaná do démona, se kterým asi čeká dítě, jelikož včera....Čeká dítě! Čeká dítě démona! Ne, nemysli na to, nech to být....Čeká démoní dítě. Sáhla si na břicho. Třeba to ani není pravda, třeba se to nějak nepovedlo a je to jen planý poplach. Sesshomara milovala víc, jak vlastní život. Rin brala jako jejich malou dcerku, ačkoliv měla stejně starou sestru. I na Jakena si nějak zvykla. Přesto tohle nebyl její svět. Nebo snad ano? Má ty podivné schopnosti, které měla v malém měřítku sice i doma, ale ne až tak velké. Nikdy nezabíjela. Co když je to tím dítětem? Tím, že v ní teď možná koluje démonická krev? Zničehonic se cítila slabá a zatmělo se jí lehce před očima. Zamrkala, chrstla si do obličeje spršku vody a vydala se přeplavat na druhou stranu ke svému oblečení, což bylo necelých osm metrů. Co čert nechtěl, přímo uprostřed malého jezírka, se jí přitížilo, ale přesto těch pár temp doplavala a vysápala se na břeh, kde se v křečích chytila za břicho a v trávě schoulila do klubka.

Sesshomaru běžel po vůni Mai. Začínal mít o ni strach, byla pryč už několik hodin. Bál se, že ho opustí, což se mu z jeho osobního zájmu a pocitů zdálo jako absolutně nepřípustné, ale z jejího pohledu, to bylo značně pochopitelné. Náhle uslyšel bolestné steny. Přidal do kroku a když byl již na místě, spatřil jak v trávě se choulí Mai a se zaťatými zuby si prožívá hotové peklo. Věděl, co to znamená, jen nevěděl, jak na to reagovat. Přes zavřené hrdlo i zaťaté zuby se jí vydal bolestný výkřik a svinula se v další křeči. Vzpamatoval se, přisedl si k ní a bez jakéhokoliv slova si její záda opřel o sebe. Pohladil jí po bříšku, políbil ve vlasech. Začala dýchat klidněji.

,,Dýchej, zhluboka. Bude to dobré, uvidíš,“ sliboval ji šeptem a uklidňoval tak sám sebe. on, který se vždy vysmíval svému bratrovi polodémonovi, teď bude mít stejné dítě. Jenže Mai byla jiná, než ostatní lidé. Démonicky divoká a přitom lidsky krásná a klidná. Jakoby byla oheň i voda. Ano to vlastně byla. Chytla ho za ruku,přetrpěla poslední křeč a pak to ustalo. Démoní a lidské buňky našly spolu harmonii.

Lehl si s ní do trávy a jen tak tam ležely v obětí. Bylo ticho. Nevnímali čas.


Večer, když byli již všichni v táboře, se Mai šla projít. Lehla si na kopci do voňavé noční louky a dívala se na nádherné hvězdy na nebi. Nemohla se toho pohledu nabažit. Tak krásný, divoký i krutý svět a přesto tak jiný. Bude schopna tady žít? A co ten její? Rozhodla se tyto otázky teď nevnímat. Nadechla se vůně louky a večera. Byla zralá na usnutí.

,,Rin už spí,“ pravil její noční společník s ledovým klidem, když ze tmy k ní přistoupil o pár kroků blíž.

,,A to mi říkáš jen tak?“ pravila k němu s čertíčky v očích a opřela se o lokty. Sledoval, jak se jí záře hvězd odráží ve vlasech a v očích, v tak omamných očích, kterým nemohl nepodlehnout. Pousmál se na ni. Ležela tu před ním v trávě, jako sen, u kterého stačil dotek a mohl se stát skutečností.

Klekl si k ní, jenže její mrštná ručka si ho stáhla k sobě a vzápětí už ležel na zádech a Mai překulená nad ním. Vtiskla mu na rty jeden z jejích lákavých polibků. Připadaly mu jako takové ochutnávky, jednohubky, které ho měly nalákat a maličko pozlobit, když se mu víc nedostávalo. Překulil se na bok a Mai ležela na břichu. Vyhrnul jí tričko a záda zasypal drobnými, ale přesto natolik slastnými polibky, že se Mai zatočila hlava. Když navíc ji ještě letmo sem tam pohladil lehce zjizvenou rukou od bojů, dočista myslela, že ji posedne každou chvílí ďábel. Přetočila se tedy a začala mu sundávat kousky oblečení, které se jí jevily jako zcela přebytečné. Následoval jejího příkladu a nechal, aby jí oblékala pouze noc a záře hvězd. Zatímco ležel v trávě, seděla na něm obkročmo a laskala mu hruď polibky. Ta chvíle s emu zdála jako naprosto nepopsatelná a natolik skvostná, že nebyl schopen na nic jiného myslet, než na ni a záři hvězd, která se proplétala mezi prameny jejích divokých vlasů a dávala lehce stříbřitý nádech její pokožce. Nemohl dál vydržet už ani minutu.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

WOW

(Jun Tao, 25. 2. 2008 21:28)

tak tohle jsou fakticky super příběhy...kawai, sugoi, nádhera, prostě úúúúžasnýýýý ;) jen tak dááál

Bude další?

(Zuzka, 5. 2. 2008 17:41)

Chtěla bych se zeptat, jestli nebude nějaké pokráčko ? Takhle to přece nemůže skončiT ? o.o

ouvej ouvej, boli me hlava...XD

(Jeanne, 30. 12. 2007 23:44)

jojo, vlice povedene:))

wow :D

(Herwen, 9. 11. 2007 21:47)

To už sice není na tunu kapesníků,ale dostává to zcela jiné dimenze :D

pěkný moooc pěkný

(Arkela, 8. 11. 2007 22:17)

pěkný pokráčko doufám,že další tu bude zítra abych si ho ještě stihla přečíst. Jinak mi ta tvoje povídka pěkně zvedla náladu. Děkuji
Jinak nevím jak ti to ještě pochválit protože mi nějak došli slova... :D

demoni jsou nej :D ale jen ti hodní

(tyyny, 8. 11. 2007 18:37)

za tuhle povídku ti nakreslím ovečku a kdeže jen jednu, klidně tucet a klidně i celé stádo:D:D:D moc krásná... a pokud bude pokráčko, tak ti k ovečkám přikreslím i sluníčko :D:D:D:D:D

démoni

(tyyny, 8. 11. 2007 18:33)

Muhehheeeee

(Nime, 8. 11. 2007 14:20)

"Nemohl dál vydržet už ani minutu."...to já taky nemůžu xDD tak šup na další pokráčko ^.^