Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. díl: Proti sobě samé

3. 11. 2007

Ráno se Sesshomaru vzbudil do dalšího překrásného dne opřený o strom. Podivil se tomu, že sám jej takto ohodnotil a na jeho tváři se chvěl mírný úsměv. Co se to s ním stalo? Cítil na svém rameni nějakou tíhu, když se tam zadíval, spatřil, že je o něj opřená Mai, která je k němu přitulená a spokojeně pochrupkává. K jeho vlastnímu překvapení se nijak nezachoval. Jen chvíli tak seděl a díval se na ni. Obdivoval ji. Obdivoval její odvahu, když tenkrát nahá čelila Narakovi. Obdivoval její smích i....ano, obdivoval její lidskost. Jenže to nebylo vše. Obdivoval její krásu, její chvějící se řasy, když spí, její vlasy ve větru, její rudé rty, když k němu mluví, její oči, když se dívá do krajiny i tu zvláštní věc co má v nich, když se na něj usmívá. Ano. Miloval ji. Zamračil se. Tohle si nesmí připustit. zítra se s ní rozloučí a co pak? Démon se zlomeným srdcem? I sám sobě by byl pro smích. Avšak nehýbal se a dál seděl a sledoval ji, jak se k němu tulí o něco blíže. Polilo ho horko, když si uvědomil, že ještě nikdy žádné ženě takto blízko nebyl. Nikdy ještě necítil ženské tělo na tom svém. Co to s ním je? Nikdy nikoho nemiloval a přesto věděl, že je to láska. Tak absurdní... tak...Tak! Tak lidské.. Vzpomněl si na svého bratra a tu dívku, Kagome. Jeho bratr, Inuyasha polodémon, tu dívku bezpochyby miloval. Vždy se tomu vysmíval, jeho slabosti, jak ji ochraňuje s nasazením vlastního života. Neudělal vlastně to samé? U toho jezera? Zarazil se. Jak dlouho tohle vlastně trvá? Jak dlouho tu dívku miluje? Od první chvíle kdy ji spatřil? Ne, nesmysl. Od první chvíle co promluvila.

Opatrně ji opřel o strom. Ze spaní něco slabě zaprotestovala, ale spala dál. Vstal a odešel.

Všichni ještě spali, což mu náramně vyhovovalo. To, co se chystá udělat, nemusí nikdo vědět. Šel jen chvíli a byl již na onom kopci. Pod ním byla vesnice. Křik jeho bratra Inuyashi slyšel až sem.

,,Kagome!! Co jsem zase provedl??!“ Inuyasha se sbíral ze země.

,,Kdy už konečně vyrosteš?! Přestaň se chovat už jako malé dítě!“ řekla dotčeně dívka s černými vlasy, oblečená na tu dobu do podivného oblečení. Kagome trucovitě odešla se projít nahoru na kopec.

Sesshomaru sledoval, jak ona dívka, se kterou chtěl mluvit, míří nahoru za ním. Vyčkal tedy ve stínu jednoho stromu, dokud nedošla až nahoru. Nadechl se a vykročil.

,,Potřeboval bych od tebe ...laskavost,“ vyslovil těžko něco, co by ještě nedávno nepustil přes ústa a už vůbec ne k člověkovi. Vykřikla a otočila se.

,,Vy? Ode mě?“ nemohla uvěřit svým uším Kagome. Přikývl.

,,Kagome, co se zas stalo??!! Proč jsi uražená??!!“ doběhl nahoru Inuyasha. Sesshomaru si povzdechl. Přesně jeho tu nechtěl.

,,Kagome co je ti?“ zeptal se inuyasha své dívky, když spatřil její ohromený výraz. Otočil se po směru, kam se dívala.

,,Ty?!!! Jdi od ní dál!!“ vykřikl Inuyasha a tasil svůj meč Tenssaigu.

,,Uklidni se. Nepřišel jsem někomu ublížit,“ pravil jeho starší bratr nijak nevzrušeně.

,,Co potřebujete?“ zeptala se ho ta dívka, když už se trochu vzpamatovala.

,,Je tomu pár dní, co Rin našla dívku, která nejspíše pochází z tvé doby. Prý propadla nějakou jeskyní. Byl bych ti vděčný, kdybys až jí zítra sem pošlu, ji vzala do vašeho světa,“ vylíčil jí svou věc. Kagome pochopila, že bude lepší, když se ho na nic nebude ptát a přikývla. Byl jí vděčný. Už se měl k odchodu, když jeho nezdařený bratr na něj vykřikl.

,,A to ti mám jako věřit, že se té dívce nic nestane?! A proč až zítra?!! Co s ní chceš dělat?!!“ urval se na něj Inuyasha.

,,Do toho ti nic není,“ odpověděl mu s klidem. Jen Kagome v jeho očích spatřila něco, co znala, ale doposud to u něj neviděla.

,,Inuyasho, nech to být, prosím,“ pravila k němu a upřela na něj své oči.

,,Ne, Kagome! Jak se ho vůbec můžeš zastávat?! Určitě s ní plánuje něco zvráceného!!!“ Švih. Vzduchem prolétl bič a zase byl pryč.

,,Nikdy....tohle už nikdy....neříkej..,“ pravil Sesshomaru rozechvěle a zmizel. Inuyasha se na to nechápavě díval.

,,Já to nechápu,“ pravil zaraženě, schoval meč a sedl si na zem do tureckého sedu. Kagome si povzdechla a zadívala se za Sesshomarem. Bylo to opravdu možné? Opravdu se mohl zamilovat? Do dívky? Byl opravdu schopen něčeho tak lidského?


Mai se probudila do samoty. Vedle ní nikdo nebyl. Posteskla si a zavzpomínal na večer, kdy Sesshomarovi vykládala uklidňující zážitky, aby se mu dobře spalo. Na jeho vlastní požádání, což jí mírně překvapilo, ale nedávala to na sobě znát. Když usnul, lehla si mu na rameno a za chvíli již spokojeně spala též. Povzdechla si. Celé se jí to zdálo jako tajemný a pohádkově nádherný sen. Překrásná krajina, kouzla, záhadný princ. Proč jen musela pryč? Protože tohle nebyl její domov. I to zápěstí se jí zázračně zahojilo. Vstala a šla se umýt k řece. Za malý moment již byla tam. Rozhlédla se kolem. Nikde nikdo a tak se svlékla z šatů a vkročila do řeky, která v tomto místě protékala jen velmi pomalu. Jako rybka přeplavala tam i zpět. Poté vyšla ven, jelikož jí začala lehce bolet čerstvě zahojené zápěstí, promnula si ho a ani si nevšimla, že není sama. Někdo jí objal zezadu.

,,Měla bys být ještě opatrná, ať se ti to nezhorší,“ promluvil ten zvláštní hlas démoního muže. Jeho ruka pohladila tu její. Ještě před pár dny by se mu vysmekla, ale teď. Nepřála si nic jiného, než být s ním. V jeho blízkosti. Zaplály v ní čertíčky. Vysmekla s emu a se smíchem se rozeběhla do řeky.

,,Pojď do vody!“ vykřikla na něj. Když se ovšem otočila, zkameněla hrůzou. Na jeho místě nestál on, ale nějaký hrůzný netvor.

,,Co..C-co po mě chcete?! Jděte pryč!!“ Vykřikla a snažila se použít to, co tenrktá u jezera, ale nešlo jí to.

,,Pojď blíž lidská dívko, neublížím ti!“ zasmál se démon a slizkými kroky k ní kráčel.

,,Jdi pryč!!“ vyjekla zoufale a couvala, avšak noha jí podklouzla na kameni a spadla do řeky. Démonský netvor jí chytil.

,,Mám tě, rybičko! Můj pán bude mít radost!!“ pravil a svíral jí pevně ohyzdnými pařáty.

,,NECH JÍ NA POKOJI!“ ozval se rázný hlas a vzápětí už byl démon na dvě půlky. Mai se roztřeseně vymanila z jeho pařátů a doplazila se o kus dál. Po tváři jí stékaly slzy a plkala děsem. Schoulila se do klubíčka. Seshomaru si k ní klekl a opatrně si ji přitiskl na hruď zdravou rukou.

,,To bude dobré,“ utěšoval ji.

,,Cha-cha-chá! Myslíš, že stačí vytáhnout nějaký bičík a hned máš vyhráno! jak dojemné, mocný démon Sesshomaru brání lidskou dívku! Můj pán měl opravdu, opravdu jsi podlehl lidské slabosti milovat!“ zasmál se znovu démon a začal se dávat dohromady. Sesshomaru se zamračil a vstal. Jedním bleskovým pohybem vytáhl meč a druhým přeťal démona vejpůl. Vzápětí z něj vysekl střípek drahokamu a ten si schoval k sobě. Z hnusem se podíval na mrtvého démona. Bylo ticho.


O hodinu později již pokračovali v cestě. Yaken měl nějaké podezření, že chodí kolem vesnice, ale neodvážil se jej vyřknout a tak večer opět nocovali ještě v počtu pěti tvorů. Tří démonů a dvou lidských dívek.

Mai pohladila Rin po vlasech a dozpívala jí ukolébavku. Dívenka usnula. Pomyslela si, že jen těžko se jí bude i s tou maličkou zítra loučit. Vstala a poodešla pár kroků za les. Stála na skále a dívala se na měsíc. Z tábořiště na ní nebylo vidět.

,,Krásné, že?“ ozval se hlas za ní. Přikývla.

,,Musím si pohled na hvězdy vychutnat, zítra už je uvidím jen obtížně,“ pravila tiše. Oba při myšlence na zítřek přestali dýchat. Byla tak zoufalá. Stál od ní tři metry a přesto jakoby od ní byl na míle daleko. Jak toužila se ho dotýkat, jak toužila ho objímat, jak toužila ho líbat.

Stál tam a díval se, jak se celá chvěje. Bylo trošku chladno, věděl, že lidé na to byli více náchylní. Sundal si svoji kožešinu, přiblížil se k ní a dal ji jí na ramena. Měl se na odchodu.

,,Zůstaň...prosím...“ vyřkla zoufalou prosbu do ticha a ta jej prořízla jako meč. Jen další ticho. Jen další trápení a otázky. Mám? Nemám?

Chtěl na ni mít vzpomínku. Takovou, kterou by uklidil někam hluboko a po osamocených večerech ji vyndal z tajné skrýše a vzpomínal. Na její havraní divoké vlasy ve větru, na její sametově hebkou pokožku, na její rudé rty, které tak chtěl cítit na těch svých. Bál se. Bál se, že svou hrubostí jí ublíží. Náhle se k němu otočila a zadívala se mu do očí. Vyčetla v nich přesně to, v co doufala a zároveň to nechtěla znát. Popošla k němu pár kroků a políbila ho rozechvěle na ústa, přičemž ruce mu dala kolem krku. Byl tím překvapen. Nějaký instinkt ho vedl k tomu, že jí dal ruce kolem těla, přitiskl si ji k sobě blíže a polibek jí nejdřív tázavě a poté vášnivě, až démonicky oplatil. Začaly jí téct slzy. Nechtěla plakat. Nechtěla myslet na to, že zítra se rozloučí. Chtěla žít touhle chvílí. A čas se zastavil.


Ráno se Sesshomaru sám. Posteskl si a vzpomněl si na večer. Nemohl tomu uvěřit, celé to bylo jako sen. Tak krásný sen. Jeden, jediný polibek. Tak strašně si přál víc. Jenže nemohl. Bál se, bál se toho, že by jí ublížil. Bál se toho, co by sám dělal. Co by dělala ona. Ztratil večer smysly. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se Rin po nich nezačala shánět a Mai jí šla utišit. Zůstal sám. Navždy.

Vteřiny se vlekly.

,,Nezapomeneš na nás, viď že ne?“ ptala se Rin Mai už po tisícité a držela ji za ruku.

,,Nikdy,“ přislíbila jí dívka se smutným úsměvem a obě šly pomalu k cíli v čele skupinky. Yaken se zadíval starostlivě na pána. Ona vesnice kam směřovali byla dozajista za tímhle kouskem lesa, jen popojít pár kroků a mohli se té dívky zbavit. O co jeho pánovi šlo? Chtěl tu dívku ještě chvíli vidět? Bál se toho, že jeho lord se do dívky zamiloval.

Sesshomaru sledoval Mai a bojoval sám se sebou. Ještě chvíli, říkal si pořád. Všiml si už pohledu Yakena. Prokoukl ho. Vybavil s emu obraz démona, který svíral ve svých hnusných pařátech Mai. Něco v něm se pohnulo. Tohle už nikdy.

,,Rin, rozluč se, není potřeba, abyste dál šli s námi. Je to už kousek a zbytečně bychom si zacházeli, půjdu sám,“ vyřkl jakoby někdo jiný, kdo snad ani nebyl on. Dívenka začala plakat. Mai si k ní klekla.

,,Neplač,“ zašeptala k ní a utřela jí slzy, ačkoliv její oči se také leskly.

,,Když my už se nikdy neuvidíme,“ zavzlykala malá.

,,Ale budu stále s tebou,“ pravila k ní Mai se smutným úsměvem.

,,Vážně?“ zvedla k ní Rin svá dětská očka. Mai přikývla.

,,Tady,“ řekla tiše a přitiskla si ruku k srdci. Dívky se objaly.

,,Budu na tebe myslet! Hodněě štěěstííí!“ křičela Rin za ní a mávala, když Mai se Sesshomarem odcházela.

Dál šli oba tiše. Jen občas se ozval praskot větví, když na některou šlápli. V absolutním tíživém tichu došli na kraj lesa. Pod nimi byla vesnice.

,,Tak...je to tady..“ vyslovila Mai těžce.

,,Půjdeš dolů, měli by tam na tebe čekat. Já s tebou jít nemůžu, vesničané by se mě lekli a bratříček by si začal hrát na hrdinu,“ vysvětlil jí. Bylo ticho.

,,Aha,“ řekla po chvíli. Tíživé ticho.

,,Díky....za všechno...“ řekla, aniž by se na něj podívala.

,,Já děkuji,“ odpověděl jí. Tíživé ticho.

,,Sbohem,“ pravila ztěžka.

,,Neloučíme se na pořád,“ pravil tiše. ,,Zůstaneš v mém srdci“ dodal ještě.

Jen ztěžka vykročila. Jen ztěžka se přemáhala, aby se neotočila.

,,A ty v mém,“ slyšel Sesshomaru tichou větu ve větru. Ještě dlouze se díval, jak odchází jediná žena, kterou kdy miloval a bude milovat, dokud nespatřil, jak se dole vítá s jeho nezdárným bratrem a tou dívkou, Kagome. Po jeho tváři mu stekla slza. Odešel.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

jáááj, nadpisy..napdisy...

(Jeanne, 30. 12. 2007 23:24)

hej suprovy:)))) fakt skvely...:)

Jééééé

(Herwen, 4. 11. 2007 18:32)

Obávám se, že mi už nestačí ani tuna kapesníků...fňuk.. :´(. Adri je to skvělé.

:((

(Arkela, 3. 11. 2007 22:28)

Souhlasím s Nime. To nám nemůžeš přece udělat.. jen šest dílů a konec?? Mohla by se přece za ním vrátit přece když ho tak miluje bude ho htít vidět i kdyby jen na chvíli... ne?? Adri plosím to nám nemůžeš udělat....

XD

(Adrianet (Mai), 3. 11. 2007 21:14)

XDXDXDXDXDXDXDXD

Sesssíí je nej,Bishík..

(Nime, 3. 11. 2007 21:12)

doprčic!!!*smrk* já tě zabiju.Fakt tě kilnu...ať se snou pomiluje!!!chci ty deetaily..nechci aby odcházela..pls. udělej mi tu radost!!!